Šimek: gentleman z Hanspaulky

  • 1
„Vždy jsem se skláněl před jeho dovednostmi. Také jsem oceňoval, že se v dobách normalizace nesnížil k nedůstojnému počínání a udržel si noblesu,“ tvrdí o Miloslavu Šimkovi divadelník a hudebník František Ringo Čech.

„Humor dělal, jako lékař léčí a zedník staví. Měl unikátní mozek, jenž mu neustále dodával nové nápady,“ říká psychiatr Miroslav Plzák.

Tolik výroky o Miloslavu Šimkovi z úst jeho přátel a spolupracovníků. Každý je odněkud a leckdy je to dost určující.

Miloslav Šimek pocházel z pražské vilové čtvrti Hanspaulka, z místa, jež má nesporně genia loci. Tady vyrostl, chodil do školy, hrál tenis a odtud se odvíjejí i začátky jeho umělecké dráhy.

Hoši z Hanspaulky, jeho vrstevníci, kteří byli okouzleni poetikou Suchého Semaforu, založili totiž počátkem 60. let divadlo Mlok; za sympaticky vyhlížející zkratkou však byl až příliš dobově znějící obsah - Mládí okolo kultury. Jinak to tehdy nešlo, ostatně soubor vznikl při svazácké organizaci strojní fakulty.

Publicista Vladimír Bystrov vzpomíná, že na hanspaulské jádro, v němž byl například Petr Zuna, dnešní děkan Fakulty strojní ČVUT, se nabalovali další lidé. „Slávek Šimek jednoho dne přivedl skauta a později výtvarníka Vladimíra Pechara coby kapelníka a trumpetistu a s ním se záhy na zkouškách objevil jistý Jiří Grossmann. Ten zpočátku hrál v kapele, tuším na kontrabas.

Nicméně brzy se začal prosazovat herecky i autorsky. Mimochodem, ještě jedno zajímavé jméno se objevuje v tištěném programu k našim prvním studentským představením. Je to Petr Uhl,“ usmívá se při zmínce o známém představiteli disentu Bystrov, jenž byl se Šimkem spoluautorem první ze tří her souboru.

Hoši z Hanspaulky, to zkrátka nejsou jen ti dnešní - Ivan Hlas, Petr Šabach, bratři Tesaříkové a spol. Ansámbl Mloku pak založil divadelní historii sálu, v němž dnes hraje Ypsilonka. Tady záhy vytvořili Š+G dvojici a byli spoluzakladateli Divadelního klubu Olympic.

Slávek byl pohon

Nástup Grossmanna a Šimka v roce 1967 do Semaforu lze označit za událost divadelní sezony. Šéfem kapely, která známou dvojici doprovázela při představeních Besídka zvláštní školy či Návštěvní den, byl bubeník a zpěvák František Ringo Čech.

„Když se ohlédnu skoro čtyřicet let zpátky a pak projdu celou Šimkovu kariéru, tak jednoznačně musím říci, že právě ten začátek v Semaforu, zhruba čtyři roky, co existovala dvojice Š+G, to byl vrchol. Proč? Oba byli mladí, neokoukaní, plní energie a nápadů, skvěle se doplňovali a doba tomuhle druhu divadla přála. Slávek byl pohon a Jiří Grossmann skvělý kolorista,“ hodnotí Čech své kolegy a pokračuje: „Šimek byl někdy až pedant, vystudovaný učitel se v něm prostě nezapřel, často mi dělal nohy za prohřešky kapely nebo i za moje maléry. Ale bylo to vždycky kamarádské.“

Dva roky, do tragického úmrtí Jiřího Šlitra, soupeřili v Semaforu dva kohouti na jednom smetišti: Suchý + Šlitr versus Grossmann + Šimek. „Já jsem tehdy někde drze pronesl, že to, co dělají Suchý se Šlitrem, je vlastně šantán... Oni se urazili, trochu to vzali i generačně, a byl z toho oheň na střeše. Pozvali si kluky i mne pěkně na kobereček do ředitelny, ale Slávek a Jirka mě hájili. Samozřejmě se to uhladilo. Já byl tehdy mladej a taky pitomej,“ dodává dnes sebekriticky tehdy „květinové dítě“ Ringo Čech.

Pokud jde o Šimkovo střetávání se s komunistickým režimem, byl podle Čecha výborný stratég a taktik. Nikdy se nesnížil k něčemu nedůstojnému, což leckdo z branže dneska říci nemůže. Oceňuje rovněž poslední etapu Šimkovy éry: „ Polický kabaret, jak jej dělal s paní Bubílkovou, jsem nemusel, ale jako profesionál dokážu uznat úspěch, i když jde o konkurenci. Lidi na ta představení chodili, bylo vyprodáno. Proto jsem se před Slávkem skláněl a skláním.“

Bolševik je na dně!

V podobném duchu mluví i psychiatr Miroslav Plzák: „Pan Šimek byl kromě jiného dokonalý pragmatik. Věděl, jak má jednat s ředitelem karlínského divadla Hardtem, pod něhož spadal Semafor v době normalizace. Říci mu něco bojovně protirežimního by vedlo k likvidaci. Leč i tak býval někdy pan Šimek sám sobě politicky nebezpečný. Jelo se na zájezd, měl dobrou náladu, a tak zničehonic stáhl okénko u auta a na lidi, kteří kdesi na návsi čekali na autobus, vykřikl: Bolševik je na dně! Zasmál se a jeli jsme dál.“

Bývalý primář pražské psychiatrické kliniky se s divadelním komikem znal a přátelil skoro třicet let. „Odmítli jsme si tykat. To nám připadalo takové odborářské,“ směje se dneska Plzák. Účinkovali spolu ve dvou představeních - Nezavěšujte, volá Semafor! a Záviš kontra Březinová. To druhé bylo jejich společným dílem. Hra pojednávala o jedné nepříliš povedené rodince a končila tím, že Uršula Kluková říkala Jiřímu Krampolovi: „Ty nejsi Březina, ty jsi vůl!“ Miloslav Šimek posléze navrhl vylepšení, aby Krampol odpověděl: „Ano, jsem vůl, a proto to někam dotáhnu!“

Tohle nemohlo zaznít na takzvané schvalovačce a ani na premiéře, jež byly politicky ostře sledované, ale až při reprízách. Šlo o typický jinotaj předlistopadové doby, který publikum ocenilo bouřlivým aplausem. Pamětníci vědí, o co šlo, zatímco mladší čtenář může dnes nad touto epizodkou nechápavě kroutit hlavou.

Nesnášel vulgarity

Humor páru se zákonitě vyčerpává. Proto je těžké říci, jak a kdy by skončila dvojice Š+G, nebýt předčasného Grossmannova skonu na konci roku 1971.
Miloslav Šimek posléze pracoval ve dvojici s Luďkem Sobotou (na čas k nim přibyl Petr Nárožný) a v závěru osmdesátých let s Jiřím Krampolem. Avšak vždy to byl on, kdo udával tón a byl vůdčí osobností páru. „Humoru se vede nejlépe v dobách, kdy ve společnosti panuje mírný politický útlak.

Tuhle větu, jestli se nemýlím, napsal Sergej Machonin a vztahuje se plně i na Šimkovu éru,“ říká Plzák. Na komikovi oceňoval zejména to, že dostával nápady i v průběhu představení. „Vyprávěl jsem na jevišti o nevěře, že má manžel před návratem domů oznámit ženě, kdy přijede, protože pak se může stát, že má pro ni dárek, vkročí do bytu a ona je tam s chlapem. A Šimek pohotově dodal: A pro něj by nic neměl! To byla bouře smíchu.“

Všichni, kdo dnes o Miloslavu Šimkovi mluví, zmiňují i další typický rys jeho komiky. „Odmítal vulgarity a lascivnosti,“ pokračuje doktor Plzák. „Jednou jsme na jevišti mluvili o moderním polibku a já řekl: To je vlastně takové vylíznutí dutiny ústní... A pan Šimek: Cože, co to povídáte?! Pro mě je polibek poetická věc. A vy říkáte: vylíznutí dutiny ústní?! To zní jako objet schody mokrým hadrem!“

Šimek se Sobotou a později i s Krampolem si občas řadě kolegů stěžovali na to, že se publikum směje víc pitomostem než humoru chytrému, nicméně se tomuto trendu přizpůsobovali. Jako by rezignovali. „Zřejmě i proto mi už dávno sdělil své velké přání - dělat politickou satiru! Po sametové revoluci se mu to splnilo měrou vrchovatou. Já jsem se při jeho pořadu S politiky netančím bavil, někdy více, jindy méně. Jedna věc mi však vadila, že tam občas zazněl posměch nějakému lidskému handicapu, a to nemám rád,“ uzavírá Miroslav Plzák.

Postskriptum

Miloslav Šimek neholdoval alkoholu a byl zapřisáhlý nekuřák. V klubu Divadla Jiřího Grossmanna se proto nesmělo kouřit. A přece jen se tam jednoho dne objevila autorita, jíž to prošlo: Miloš Kopecký. Obřadně si zapálil cigaretu a jal se konverzovat. Několik párů očí vyhledalo v tu chvíli principála Šimka. Ten poposedl na židli, vteřinu to vypadalo, že se zvedne a „zakročí“. Leč nestalo se tak. Anglický gentleman z Hanspaulky si vážil návštěvy významného herce, kterého krátce předtím přivítal, a nešel mu říci: „Mistře, mohl byste to, prosím, típnout?“

Co jste na Miloslavu Šimkovi obdivovali?

Luděk Sobota
Nejvíc ze všeho jsem na něm obdivoval jeho manažerské schopnosti. On totiž do té naší práce vnášel i kus toho učitelování. Byl ukázněný a snažil se, abych byl i já. Měl obrovskou schopnost ty naše věci prodat, dostat do televize, na desky. Odešel mi velký kamarád, člověk se skvělým smyslem pro humor.

Miluška Voborníková
Na Slávkovi byl krásný jeho smysl pro humor a úžasná schopnost improvizace. Vždycky měl úroveň - od jeho spolupráce s Grossmannem až po tu politickou satiru. Kromě komika a humoristy byl také skvělý manžel a táta rodiny. Znala jsem Slávka třicet šest let a je to pro mě opravdu velká rána.

Jiří Helekal
Potkal jsem ho v jedenácti letech. Jezdívali jsme pod rouškou turistů jako jeskyňáři do přírody a on byl vedoucím. Jednou jsem zpíval písničku Tam za lesem je hospoda... Tehdy si mě vyhlédl. Když jsem se chystal na konzervatoř, zašel k nám domů, aby mi domluvil angažmá. Pro mě to byl moudrej kamarád a příkladnej kluk.

Leukemie. Nemoc mnoha tváří

Miloslav Šimek sice podlehl leukemii, ale původně se léčil s jiným, byť příbuzným onemocněním myelomem, jenž také patří mezí zhoubná onemocnění krevních buněk. „V jeho případě se to nakonec zvrtlo v leukemii, což je velmi vzácné,“ vysvětluje profesor Pavel Klener, onkolog z pražské Všeobecné nemocnice, který Šimka léčil.

Právě leukemie je vůbec nejčastější z chorob toho typu, ročně jí v zemi onemocní asi tisíc lidí. Může být buď chronická nebo akutní, lékaři je dále rozlišují podle toho, jaký typ krevních buněk je postižen. Jedním typem chronické leukemie trpěl například Josef Lux. Kdyby onemocněl dnes, už by nemusel spoléhat jen na transplantaci, ale možná by mu mohl pomoci nový lék Glivec. Ten sice neumí leukemii úplně vyléčit, ale zbavuje pacienta obtíží a dává mu šanci na výrazně delší život.

Diagnózu myelom se v Česku ročně dozví asi čtyři sta lidí. „Myelom se léčí také chemoterapií a transplantací kostní dřeně. Ta u pana Šimka proběhla zcela bez komplikací, cítil se dobře a znovu mu narostly vlasy, pak se však přidaly srdeční obtíže a vše se začalo zhoršovat. U leukemie mohou být bolesti v kostech, ale u pana Šimka to tak nebylo,“ popisuje Klener.

Lidé s myelomem jinak bez potíží přežívají dlouhá léta, ačkoli ještě před deseti lety to bývaly maximálně tři roky. Dneska Pavel Klener ošetřuje pacienty, kteří mají nemoc sedm let a jsou přitom v pořádku. Ani někdejší Šimkův kolega Jiří Grossmann nezemřel na leukemii, v jeho případě šlo o takzvaný lymfom, což je rovněž zhoubné onemocnění krvetvorby. (wall)

Partneři:
spojovalo je jeviště a narážky na politiku

1962 1971 Šimek-Grossmann
ZLATÉ ČASY V 60. letech si mladí komici rychle získali popularitu. Jejich dialogy sršely neotřelým humorem. Až do Grossmannovi smrti si dělali legraci i z politických poměrů v Československu a Sovětském svazu.

1972 -1986 Šimek-Sobota
NORMALIZACE Po smrti Grossmanna si Šimek vybral za partnera Luďka Sobotu. Na určitou dobu se pár díky Petru Nárožnému rozrostl na trojici. V té době museli ubrat z politických narážek, ale lidé je cítili „mezi řádky“.

1986 -1999 Šimek-Krampol
MÍRNÉ OTEPLOVÁNÍ Po rozchodu se Sobotou vytvořil Šimek dvojici s Jiřím Krampolem. A trochu přitvrdili: v jedné z povídek, nazvané Jak jsem kupoval nábytek, si vzali na paškál tehdejší komunistické odbory ROH.

1995 -2004 Šimek-Bubílková
BEZ CENZURY Miloslav Šimek pozval někdejší televizní redaktoru Zuzanu Bubílkovou na jednu talk show. Pak spolu začali spolupracovat v rádiu, televizi i v divadle. Jejich politická satira si získala širokou diváckou obec.

Anno 2001 - Zuzana Bubílková a Miloslav Šimek.

Herec a moderátor Miloslav Šimek ve věku čtyřiašedesáti let podlehl leukémii. Sedmadvacet let působil v pražském divadle Semafor.