Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Seidlová: Pomáhá mi i moje krása

  15:14aktualizováno  15:14
V dětství okopávala révu doma v Mikulově a o kariéře herečky nesnila. V patnácti se ale Barboře Seidlové změnil život - dostala roli princezny v pohádce Lotrando a Zubejda. Uplynulo sedm let a ona patří mezi nejžádanější mladé herečky. Je přecitlivělá, půvabná a slušná k nevíře. FOTOGRAFIE

* Proč vlastně, Barboro, nemáte stálé divadelní angažmá?
Odmala jsem byla spíš samotář, nerada pochoduju se stádem. Nedovedu si představit, že bych pět deset let byla ve stejném kolektivu. Jsem trochu sobeček, potřebuju spoustu času sama pro sebe. A v Doktoru Živagovi je velká pravda: stádnost je důkazem průměrnosti.

* Jak se tahle vlastnost projevovala třeba v dětství?
Když jsem se dostala na konzervatoř do Brna, bylo to pro mě ohromné vysvobození, protože v malém Mikulově byla jediná partička mladých lidí a člověk neměl možnost výběru. Tihle vás mezi sebe vzali, nebo nevzali. A mně hrozně nevyhovovala ta bezmoc, že se nemůžu dát trošku jinou cestou. Ve čtrnácti jsem z toho konečně mohla vypadnout, a to jsem si oddychla, protože malé město je kotel, který vás semele. Jakmile se něčím odlišujete, lidi vás začnou vnímat jako něco nebezpečného.

* Byla jste odmalička ambicióznější než vaši vrstevníci?
To vůbec ne, dlouho jsem ani nevěděla, co bych chtěla dělat. Víte, co je zvláštní? Že ze základní školy nemám vůbec žádné kamarády. A nevzpomenu si na nic, co by mě v té době pozitivně poznamenalo. Protrpěla jsem si základní školu, na konci osmičky s radostí roztrhala žákovskou knížku a odešla do Brna, kde jsem konečně mohla volně dýchat. Nebyla už jsem v uzavřené komunitě, kde jste buď ve stádem, anebo úplně sám.

* Máte na Mikulov nějaké hodně špatné vzpomínky?
Naštěstí mám krátkou paměť. Nepamatuju si ani, s čím jsem si jako úplně malá ráda hrála... Ale nijak jsem netrpěla. Ve svém malém světě jsem si vyzkoušela všechny možnosti, které mi malé město nabídne, a když jsem zjistila, že mi to nevyhovuje, zase jsem se uzavřela v dětském pokojíčku.

* S čím jste se tam zavírala?
Když jsme byla úplně malá, toužila jsem po baletní sukničce a růžových saténových piškotkách. Celý den jsem potom hopsala po chodbách a rodiče byli na prášky, protože jsem při těch hvězdách a přemetech rozbíjela všechno kolem. Vůbec mě naštěstí hodně zaměstnali; klavírem, který jsem nejdřív úplně nesnášela a pak se do něj zamilovala, do výtvarky mě posílali, na lidové tance... Dobře mě vybavili na budoucí povolání.

* Okopávat kmínky vinné révy jste musela?
Taky, a strašně jsem to nesnášela, protože všichni ostatní mohli běhat venku, a já pracovala na vinohradě.

* Dnes už to neděláte?
Málo, ale ráda. Vždycky se uvolním, když se najednou soustředím jen na oždibování kmínků, odpočinu si tam od všech těch intelektuálních řečí okolo. Umím vzít motyku do ruky, i když tak možná nevypadám.

* Vzpomínají vaši, že jste už v dětství chtěla být středem pozornosti?
Tohle má v sobě přece každé dítě. Když jsem chtěla, aby mi maminka v Rakousku koupila dres, tak jsem si ho na sebe v obchodě oblíkla a začala metat kozelce před všema nakupujícíma dámičkama, to jo. Ale nejezdila jsem na žádné recitační soutěže, to ne. Až když jsme v sedmé třídě nějakou pohádku, napadlo mě, že bych se mohla stát herečkou. Zjistila jsem si, že existuje nějaká konzervatoř, ale na tu jsem šla s vidinou filmu a toho pozlátka okolo. O divadle jsem nevěděla nic - do té doby jsem viděla jenom Louskáčka a Labutí jezero.

Všude dobře, doma nejhůř

* Jako patnáctiletá jste hrála princeznu v pohádce Lotrando a Zubejda, dávala své první rozhovory a v nich říkala, jak vás to z Mikulova táhne do Prahy. To se vám dávno splnilo, ale netoužíte teď pro změnu po klidném jihu Moravy?
Nijak zvlášť, i když mám Mikulov ráda, což pochopí každý, kdo tam byl. Krásný zámek, náměstí, úžasný klid a všechno, co v Praze nenajdete. Tehdy v šestnácti jsem měla typický komplex maloměšťáka - pocit, že jsem na tom místě závislá, že jsem odsouzená tam žít. Teď už ho konečně můžu mít jenom ráda. Mám Prahu i Mikulov a nejsem závislá ani na jednom, protože jakmile mám jednoho dost, můžu jet do druhého. Ve velkém městě nemusím chodit dvakrát stejnou ulicí a koukat na věci, na které nechci, a když mi začne chybět to "dobrý den" padesátkrát denně, tak si to v Mikulově vykompenzuju. A zajdu si v deset večer na náměstí, kde jsem skutečně sama. Nanejvýš za mnou štěkne nějaký pes.

* Mimochodem, slyšel jsem, že má vaše starší sestra tulácké srdce.
Nikdy bych neřekla, že se Gábina bude ochotná vzdát evropského luxusu a odjet do malé vesničky v Kostarice. Jí tady vadilo to konkurenční prostředí, které vás pořád nutí dělat se někým jiným, než jste. Už nechtěla nepřirozeným způsobem překonávat samu sebe a někomu něco dokazovat. Naštvala se a odjela pryč.

* Věděla tenkrát, co bude v Kostarice dělat?
Nevěděla, a půl roku to měla krušný, drhla třeba nádobí. Pak potkala osudového chlapa, Argentince, a s tím si teď zařizuje hotel. Je šťastná a já se jí nedivím. Byla jsem tam měsíc a nadšeně pozorovala, jak tam jsou lidi spokojení s tím, že se večer můžou jít podívat na západ slunce. Zajímá je jenom, aby se najedli, vyspali a jak dopadl fotbal. To je obrovský dar. Já bych si strašně přála být takhle spokojená, tolik se o to snažím! Nejdřív jsem sestře říkala: Proboha, jak v tomhle můžeš žít, tady není kino, výstavy tu nejsou, jenom to moře... Ale ona má teplo, může si vést svůj hotýlek, bavit se s lidmi, kteří tam za ní přijedou, a hlavně už nikdy nikoho nemusí přesvědčovat o svých kvalitách.

* Chtělo se vám vůbec z Kostariky zpátky domů?
Já se snažím hodně cestovat a občas si říkám: Proboha proč jsem se narodila tady, a ne ve Francii? U mě platí: Všude dobře, doma nejhůř. Když jsem kdekoli jinde, třeba v Norsku, Itálii, tak mám pocit, že je mi to tam bližší než Česká republika. Možná je to tím chladem, který tady z lidí cítím.

* Větší chlad než třeba v tom Norsku?
Mnohem větší. Pro Nory je přirozená radost z drobných věcí. Vemte si, jakou mají úžasnou přírodu. Mohli by ji zničit, ale jim stačí mít domeček a u něho třeba vodopád a obrovský les. I když by měli na mnohem víc. Zato my si pořád musíme něco dokazovat, stavějí se tu obrovské hokejové haly, já vůbec nevím na co... To je typicky česká megalomanie. Pořád si chceme něco dokazovat, někomu se vyrovnat. Nám nestačí jedna televize, toužíme po obrovské haciendě, v níž bude televize v ložnici, obýváku, nejlíp i na záchodě.

* Kde máte televizi vy?
Nemám žádnou. A stejně teď za ni budu platit. To mi připadá spíš jako vtip než jako skutečnost.

* Že nemáte televizi, to je životní styl, nebo se jen nevešla do obýváku?
Zapomněla jsem ji v bytě, kde jsem bydlela asi před dvěma lety. A nepotřebuju ji. Občas mi uniknou docela hezké věci z Filmového klubu, ale zase mi to nestojí za to, abych si pro ni zajela. V naší rodině jela televize vždycky nonstop a mně se zdálo, že to užírá energii.

Jsem stydlivá dívka

* Nevyčítají vám lidé na jižní Moravě, mnohdy věřící, že se občas kvůli práci svléknete? Naposledy to bylo v Boleru...
Víte, v Mikulově byli až do poslední války hlavně Židi, měli tam tři synagogy. Po pětačtyřicátém se tam usadili lidé z celé republiky, takže to křesťanství není tolik zakořeněné. A zatím jsem se s takovými výčitkami nesetkala. V Boleru to není nahota pro nahotu, přece mě nebudou znásilňovat ve skafandru. I když... Pro mě není tělesná nahota tak strašná, větší problémy mi dělá otevírat srdce před novináři, prodávat soukromí. Na opravdové nahotě je něco krásného. A po pravdě řečeno se skoro v každém filmu nějaká herečka svlékne, což neznamená, že to budu vyhledávat. Jsem stydlivá dívka.

* Vy už jste Bolero viděla?
Jen hodně hrubý sestřih, pak už nic. Nerada se koukám na své věci, nevydržím to. Snad až se tříletým odstupem, kdy mám pocit, že jsem nad to povznesená. Ale na Bolero se nemám odvahu podívat ještě z jednoho důvodu. Nezachovala jsem si totiž správný odstup od své role. To znásilnění a vraždu jsem si tak trochu prožila a pořád mám strach, že se mi ty pocity vrátí.

* Vy musíte být strašně přecitlivělá...
Jsem. Řvu, když si otevřu noviny a dočtu se, že našli pohřešované dítě, a brečím i při dokumentu o amerických námořnících. Nedávno jsme se doma dívali, jak se vracejí američtí námořníci z tříměsíční plavby po moři a jak je vítají ty tlustý Američanky, a brečela jsem jako dítě.

* Nepřipomněla vám ta znásilňovaní scéna v Boleru nějaký ošklivý zážitek?
Jsem šťastný člověk, nikdy se mi nestalo nic hrozného. Jo, docela jsem se bála, když jsme se ve vypůjčeném džípu, kterému nešly brzdy, řítili na Kostarice do stromu, ale i to dopadlo dobře... Takže jsem opravdu spíš jen přecitlivělá. Zdeptalo mě vědomí, že je něco takového jako vražda nebo znásilnění vůbec možné.

* Skoro se mi nechce věřit, že vás to tolik rozrušilo.
Když o znásilnění člověk jenom mluví, tak se ho to nedotkne. Řeknete si, dobře, nějaká holka byla znásilněná, a co? Já u toho nebyla... Ale teď jsem se částečkou své duše toho neštěstí dotkla, i když to bylo jen jako, a znala jsem všechny chlapy, co mě jakoby znásilňovali. Vědomí, že se to skutečně může stát, mě dodělalo.

* Jak na vás působí většinou nepříznivé recenze?
Neberu to osobně, protože jsem odvedla svou práci nejlíp, jak jsem mohla. Všichni jsme do Bolera dali strašně moc, máme ten film rádi, máme se rádi mezi sebou a ze strany kritiků se nám to nevrátilo. Ale vrací se to od obyčejných diváků. Stalo se, že za mnou někdo přišel po projekci a řekl mi, jak je to úžasné, jak nejdřív četl odrazující kritiku, ale jak nakonec zjistil, že to není tak hrozný... To si potom říkám, ať si kritici píšou, co chtějí, je to jen jejich názor. Mě jen mrzí, že oni většinou jen odsuzují nebo chválí, ale jejich kritika není podnětná - nedává najevo, jak to napravit.

* A co na film říkali vaši nejbližší?
Maminka vyšla z kina úplně zelená. Je hrozné vidět, jak vám tam dceru znásilňuje pět chlapů... A rodiče jezdí na každou moji premiéru, stačí, abych měla jen dvě slova v nějaké inscenaci, a jsou vůči mně hodně nekritičtí. I kdybych natočila sebevětší kravinu nebo hrála ve špatném představení, tak oni mě nakonec stejně pochválí. A ještě k tomu Boleru - já s ním jsem spokojená i přesto, že mám radši filmy a divadla, která přinášejí naději. Tenhle svět je často tak hnusný, že si říkám, proč lidem nedat uměním radši něco hezkého.

* To byste chtěla, aby se psaly třeba knížky jen o příjemných věcech?
Jen mám pocit, že by lidi v dnešně době potřebovali něco pozitivního. Těch tragédií je strašně moc a už mám pocit, že jsme otupělí. Jenom z Ameriky se na nás měsíčně valí desítky filmů, ve kterých někdo někoho vraždí, a lidem to přijde normální.

Jsem vděčná za svou krásu

* Nedávno jste natáčela film Snowboarďáci, o lidech, kterým jsou kromě sněhu a prkna docela blízké i drogy. Učila jste se kouřit marihuanu?
Možná to tak na plátně bude vypadat, ale nekouřila jsem ji. Drogy beru jako slabost, i když v mém okolí hulí kdekdo. Neměla bych o tom asi mluvit, protože mám sama zkušenost jen s čajem a kávou, ale zdá se mi, že skrze prožitek z drog člověk zbytečně uniká z opravdového světa. Jako by si nedokázal pomoct sám.

* Představoval jsem si, že pět let na DAMU musí být jeden dlouhý mejdan, ale u vás to tak asi není...
Každý školu prožívá jinak. Kdo chce mít velký mejdan, tak ho má, to je možné. Ale já na flámování opravdu moc nejsem.

* Tahle škola vás naučila dělat přemety a další věci, které jen tak každý neumí. Ale nechybí vám, že jste teď zaměřená dost jednostranně?
Na divadelních školách se opravdu neklade důraz na ty základní předměty, s matikou jsem skončila někde u zlomků. Což nevadí mě, ale tatínkovi docela jo, protože je matematik a tvrdí, že kdo neovládá matiku, nemá abstraktní myšlení. Takže jsem pro něj asi docela dobrej vůl. Ale díky divadlu si zase můžu spoustu nových věcí vyzkoušet, což mi vyhovuje - kvůli jedné roli se učím tančit flamenco, kvůli druhé jezdit na snowboardu, a k tomu bych se v kanceláři nedostala.

* Dává vám někdo najevo, že jako herečka dostáváte hodně práce hlavně proto, že jste hezká?
Samozřejmě občas slýchám, že to mám jednodušší, a možná mám. Můj obličej se pro kameru hodí. V mnoha rozhovorech s herečkami padla otázka, jestli jim krása pomáhá a ony se od toho snažily distancovat - dávaly najevo, že se tak nevnímají, skoro jako by svou krásu popíraly. Ale to je škoda, protože krása je dar, a každý by za ni měl být vděčný.

* Neříkáte si někdy, že byste raději dělala něco užitečnějšího, než je divadlo a film?
To víte, že mě to napadá a cítím se méněcenná, že dělám tuhle práci. Mám pocit, že kolem toho nakecám spoustu kydů, ale víceméně neudělám nic, co by někomu prospělo... Ale to si asi říká spousta lidí, když nejsou zrovna doktoři. Ale snad je aspoň trochu užitečné, že divadlo vypovídá o tom, co se kolem nás děje.

* Co velkého vás teď jako herečku čeká?
Zatím nic. Teď plánuju odjet ven, do Francie a do Itálie, aspoň na dva měsíce. Nevím, co mě tam čeká, neumím plánovat dopředu, ale strašně mě to láká.

* To jste odmítla nějaké role, nebo právě nemáte nabídky?
Ono to bývá tak i tak. Někdy nic nepřichází, jindy se odmítá. Nepřijímám divadelní role, o kterých nejsem přesvědčená, na to mám divadlo příliš ráda. Film pro mě není natolik srdeční záležitost, takže tam dokážu ze svých nároků slevit, i když se mi scénář tak úplně nelíbí. Takže teď třeba s kamarádkama připravuju jen jednu pohádku pro děti.

* Na tom asi příliš nevyděláte...
U nás na divadle stejně nezbohatnete. Těch mizerných pár tisíc, co vám dají měsíčně za angažmá, je na zaplacení nájmu, ani to ne. Proto herci lítají po kšeftech a každý dělá milion jiných věcí, a proto je u nás divadlo často tak nedokonalé. Když jsme zkoušeli na Pražském hradě Krále Leara s Janem Třískou, tak jsme si říkali, jak je šílené, že nám nadává za to, že běháme po kšeftech. Byli jsme na něj proto nazlobení.

* Co že vám pan Tříska přesně vyčítal?
Říkal, že jsme šmíráci, protože se tomu nevěnujeme úplně. A měl pravdu. Svoji pravdu. On žije v jiném světě, má kolem sebe prostředí, kde se lidi můžou divadlu věnovat a taky za to dostanou správnou odměnu. Proto si může dovolit být v divadelní šatně vždycky první a co nejlíp se na každé představení připravit.

* To vypadá na neřešitelnnou situaci - divadlo se dá dobře dělat jen se stoprocentním nasazením a na to tady nejsou podmínky. Co s tím?
Jsem asi strašně naivní, ale věřím, že se mi podaří hrát s absolutním nasazením. Ale zatím to u nás dokázal málokdo.

* Což chce asi bohatého přítele.
Jo (směje se), mám naštěstí bohatého přítele, to je jedna z cest. Ale stejně věřím, že je možné dělat umělecky hodnotnou věc, ale zároveň věřím tomu, že se vždycky budu živit uměním. Budu hledat cestu.

Oběť versus vrah. Půvabná Marika (Bára Seidlová) versus proradný Štefan (Tomáš Racek).

Večírek na chatě končí ve filmu Bolero znásilněním a vraždou. Obětí se stává mladá medička Marika Čihanová (Bára Seidlová).

Herci Barbora Seidlová a Jiří Bartoška na projekci a tiskové konferenci k filmu Bolero. (27. února 2004)

Herečka Barbora Seidlová

Bára Seidlová v seriálu Místo nahoře.

Barbora Seidlová

Barbora Seidlová

Barbora Seidlová

Barbora Seidlová

Barbora Seidlová

Autoři: ,



Nejčtenější

Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice
Je to definitivní, končíme. Těžkej Pokondr odchází z Frekvence 1

Moderátoři Roman Ondráček a Miloš Pokorný tento měsíc skončí na Frekvenci 1. Těžkej Pokondr se na tom dohodl se...

Duo Těžkej Pokondr
Končíme, oznámili Pokondři. Je to umělá kauza, říká vedení stanice

V úterý se na sociálních sítích objevily informace, že moderátorské duo Roman Ondráček a Miloš Pokorný alias Těžkej...



Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Modelka Yasmin Le Bonová nafotila v padesáti letech kampaň na plavky.
Najednou mám prsa, břicho a boky, říká o stárnutí modelka Le Bonová

Britská kráska Yasmin Le Bonová (52) patřila v osmdesátých letech k nejžádanějším modelkám. Manželka frontmana kapely...

Agáta Prachařová a Jakub Prachař
Agáta Prachařová: Všichni říkají, že je dcera celý Kuba. Ze mě nemá nic

Agáta Prachařová (32) je od porodu dcery přes měsícem, 13. září, v jednom kole. Nejde však jenom o péči o děti a...

Další z rubriky

Princ William a vévodkyně Kate (Berlín, 20. července 2017)
Třetí potomek Williama a Kate se narodí v dubnu 2018, oznámil palác

Třetí potomek prince Williama (35) a jeho manželky Kate (35) přijde na svět příští rok v dubnu. Zprávu o termínu...

Princ William sleduje, jak vévodkyně Kate tančí s medvídkem Paddingtonem...
Těhotná Kate si zatančila s medvědem. Její strýc má průšvih

Těhotná vévodkyně Kate (35) sice stále trpí ranní nevolností, ale pomalu se začíná vracet ke královským oficialitám. V...

Sophie Turnerová v seriálu Hra o trůny (2016)
Další hvězda Hry o trůny se bude vdávat. Sophie Turnerová je zasnoubená

Herci oblíbeného seriálu Hra o trůny nemusí kvůli závěrečné sérii, která je čeká, smutnit. Někteří z nich se rozhodli...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.