Stále ještě šijete roušky?
Šiju, šiju, ale jen pro rodinu nebo známé, kteří potřebují. Nejde mi to příliš rychle, takže tvořím jen pro své nejbližší okolí.
Patří šití k vašim dovednostem, které jste se naučila na waldorfské základní škole?
Ne, ne. Na waldorfské škole jsme asi také něco šili, ale v ruce. Spíš jsme pletli nebo vyšívali, ale moc si z toho nepamatuji. Na roušky jsem si teď půjčila babiččin prastarý šicí stroj Singer, který má babička ještě po své mamince. Stroj je to nádherný a stále funguje. Šití roušek na něm pro mě má opravdu svou atmosféru a nostalgii.
Chybí vám hraní? Umíte si představit život bez něj?
Neumím. Je ale pravda, že první dva týdny jsem byla vlastně hodně ráda, že si můžu odpočinout a soustředit se na psaní. Ale teď už se zase těším na jeviště. Díky karanténě jsem zjistila, že si musím najít nějaký nový způsob, jak lépe nakládat s kousky volného času v běžném divadelním provozu a režimu. Byla jsem až překvapená, jak vyčerpaná jsem vlastně byla a jak moc jsem uvítala to nečekané volno. Musím si umět během hektického dne naordinovat něco, co mi bude dodávat jiskru a energii. Pracuji na tom, možná to bude ranní běh nebo nějaké cvičení na dvacet minut, kterým se i během dne dostanu hlavou jinam a naberu nový elán. Uvidím, teprve to na sobě testuji.
Než přišla opatření, měli jste ve vašem domovském Vinohradském divadle rozezkoušenou novou hru Český román. Pilujete doma svou roli? Zkoušíte s kolegy aspoň virtuálně?
Český román jsme skutečně dovedli skoro až k veřejné generálce, takže jsme ve fázi zkoušení, kdy už je potřeba projíždět celou hru se vším všudy, tedy se světlem, hudbou, dekorací i ostatními kolegy. Chybí nám už jen tři zkoušky a můžeme hrát pro publikum. Moc se těšíme, až představení konečně spatří světlo světa a budeme z něj moci mít radost společně s diváky. Je to krásný životní příběh o životě Karla Čapka a Olgy Scheinpflugové a mrzelo nás, že jsme byli zastaveni tak blízko před cílem
Ve Vinohradském divadle hrajete hlavní roli Lisy Doolittlové v představení Pygmalion, které mohli vaši fanoušci před pár dny vidět v záznamu v online vysílání. Má divadlo takto natočené všechny hry? Uměla byste si představit hrát divadlo bez publika?
Ano, divadlo má záznam všech představení hlavně kvůli technickým důvodům. Například pro případ, že by bylo třeba nazkoušet záskok. Ale divadlo bez diváků? To nejde. Představit si to umím, protože divadlo bez diváků zažíváme vždy v generálkových týdnech, kdy už je všechno hotové a stále jen projíždíme celou hru před prázdným hledištěm, kde je ticho, pusto, prázdno a jen někde vzadu ve tmě sedí tiše režisér. A to je strašný pocit.
Vždycky si v zákulisí s kolegy říkáme větu: „Hm... už to chce lidi“. Bez diváků to na jevišti nějak nežije a skomírá, protože jen opakujeme, co jsme hráli už včera, a bez toho krásného impulsu, že v hledišti sedí někdo, kdo to ještě neviděl, jsme nějací nespokojení. Není to ta pravá hra na „dívadlo“, když se na nás nikdo nedívá.
Vaše postava Adriany v seriálu Ulice se nedávno po delší pauze vrátila na obrazovku, seriál byl mezitím ale pozastaven. Jak dalece jste stačila novou linku Adriany rozehrát?
Moje postava Adriana Pešková se zatím do Ulice naplno nevrátila. Přijela jen o Vánocích na návštěvu za rodinou Peškových, ale teď je zase zpátky v Austrálii, takže herecky mě pandemie v Ulici nezasáhla. Měla jsem ovšem od dubna točit seriál Chataři s režisérem Radkem Bajgarem, který je zatím pozastaven. Na první klapky čekáme všichni už dost netrpělivě.
Měla jste možnost zkusit si zahrát v roušce?
Myslím, že to není možné, protože vám rouška zakryje většinu obličeje a špatně se v ní mluví. V divadle máme ale takzvané večery Bez líčidel, což znamená živé streamování na webu divadla, a celé to probíhá právě v rouškách, což je dost náročné. Člověk v té roušce hrozně huhlá, a jakmile se často směje, rouška vlhne. Je to nepříjemné, ale nedá se nic dělat, právě díky rouškám jsme na tom u nás s pandemií zatím tak dobře oproti jiným zemím Evropy.
Jste autorkou a zároveň protagonistkou vaší vlastní one girl show Milena má problém. Máte v šuplíku další autorské představení? Chystáte se napsat i větší hru pro více herců?
Ano, díky karanténě na něm teď aktivně a s radostí pracuji. Jde o text pro dva herce. Po zkušenosti s Milenou jsem se rozhodla, že na jevišti potřebuji parťáka. Vše je zatím v procesu a zrodu a zároveň velmi křehké, navíc nechci nic zakřiknout ani prozradit. Každopádně ráda bych se v tomhle představení ještě více věnovala zpěvu a tanci a pevně doufám, že bude pro diváky příjemné na pohled i na poslech.
Autorskou tvorbu a pedagogiku jste studovala po herecké konzervatoři na DAMU. Proč jste se nepřihlásila na herectví?
Lákala mě právě ta vlastní tvorba. Herec je strašně závislý na tom, zda ho někdo obsadí, nebo neobsadí. Prostě zda mu někdo z venku dá práci.
Máte své oblíbené dramatiky?
To nedokážu tak jednoznačně říct, ale mám svého oblíbeného básníka Jiřího Ortena.
Jak jste na tom vy s vlastní básnickou tvorbou?
Nijak. (smích) Na tohle jsem poleno. Ale četbu básní, které napsal někdo jiný, mám moc ráda.
Měla byste někdy chuť herectví vyučovat?
Zatím si to neumím představit. Myslím, že bych se dost trápila tím, zda to dělám dobře a zda jsem k něčemu takovému vůbec způsobilá. Asi by to pro mě bylo víc utrpení než radost.
Máte za sebou nějaké projekty, které čekají na své uvedení?
Měla jsem krásnou roli v seriálu Einstein s Aničkou Polívkovou a Vojtou Kotkem v hlavních rolích. Premiéra seriálu se zatím kvůli karanténě odložila a čeká na svůj správný čas, ale já už se moc těším. Natáčení i scénář byl skvělý, děj bude napínavý, vtipný, chytrý s nadhledem a ironií a samozřejmě s potřebnou dávkou něhy a citů.
Šárka Vaculíková
Už jste měla někdy možnost zahrát si se svým strýcem Lukášem Vaculíkem?
Jé, to se nám ještě nepoštěstilo, abychom spolu hráli. (smích) A vlastně ani nevím, zda bychom se před sebou navzájem příliš nestyděli. Čím víc osobně se znáte s těmi, se kterými hrajete, tím je to někdy těžší. Prostě si příliš vidíte do talíře.
Právě jste oslavila Kristova léta. Jsou pro vás nějakým zlomem? Jaká je vaše životní filozofie?
Cítím, že věk člověka opravdu mění, hlavně co se týká priorit. Svůj věk mám ráda a pozoruji, co se teď bude měnit nebo mění. Ještě to nemám pojmenované, ale cítím, že je se mnou něco jinak a vnímám to velmi pozitivně. Je mi na světě nějak šťastněji a veseleji. A pokud je to ono, co věk přináší, budu stárnout moc ráda.
