Mohlo to být různé: protože František pro mne patří mezi bytosti báchorečné. Věřím na ně. Věřím na víly, trpaslíky a jednou jsem zažil v polích nedaleko Klatov Polednici. Neviděl, ale zažil. Bylo horké letní poledne, stál jsem nedaleko jakéhosi rybníka a jediný pohyb v té chvíli tvořily stíny oblaků, které se hnaly po zemi, jediný zvuk bylo odbíjení dvanácti úderů v blízké vsi. Přiznávám: měl jsem strach a uvědomil jsem si tenkrát, že poledne může v sobě - právě tak jako půlnoc - nést hrůzu. A snad ještě větší, protože všechno se děje v plném jasu slunce, které kulminuje nad námi. Tak tady se den láme a my stojíme na jakési mezi nebo hraně. Jo - a ještě něco - v dálce štěkal pes. Stín se kdesi vynořil, přeletěl mne a kdesi opět mizel. Bylo to hlučné míjení a tichý spěch. Bylo to někdy v roce 1933 nebo 1935, nevím. Ale dodnes cítím nátlak té chvíle. Takové mohlo být i setkání s Františkem, taky on se mohl vynořit z kapradin či mezi skalami, taky jeho jsem mohl najít pod hřibem a spícího, taky on se mohl objevit pod hladinou modré tůně v černém lese, odkud by na mne hleděl s pobaveným údivem, kde se tam beru. Mohlo to tak být. Nebylo. Jednoho dne přišel Jan Werich a povídá mi: budeme spolu točit reklamy. Trochu jsem užasl, protože právě natáčení reklam bylo pro mne neslučitelné s Janem Werichem. A pak tomu nasadil korunu: budou to reklam y na umělý tuk. SANA - rodná sestra másla. A přivedl do našeho divadla autora těch reklamních textů Františka Nepila. Pochopil jsem. Jan Werich měl neomylný čich na lidi a tento autor mu voněl. Čím? Člověčinou. Vzpomínáte? Děd Vševěd říkal: čichám, čichám člověčinu. A Jan Werich mezi Dědy Vševědy patřil. A František - v přítomnosti tohoto děda plachý jak srna nosil texty další. A my je začali točit. Oběma se nám líbily a na tu práci v nahrávacím studiu jsme se těšili. Točilo se to na Václavském náměstí pod vedením šéfa onoho studia, jakéhosi Slávka Peřiny. To, co bylo vždycky natočeno a použito, byl jen nepatrný díleček toho, co se tam semlelo, vyprávělo, vymýšlelo. Většina z toho by byla stejně nepoužitelná. Veřejně. Tehdy. Improvizovali jsme nad těmi jeho stránkami, František se mlčky usmíval a někdy nahlas smál. Jednou jsme přišli natáčet, ale Slávek Peřina nás napřed pozval do své kanceláře, kde měl vystaven nový a zasklený nápis. Jeho spolupracovnice, mladé dívky, m u věnovaly cosi jako pozdrav:
PRÁCE POD PEŘINOU SE NÁM DAŘÍ
Ozval se smích Jana Wericha, bohatýrský smích, kterým býval posunován nábytek a shazovány obrazy. Nahrávky se líbily, byly pravidelně vysílány, ale vždycky se najde někdo, kdo na něčem přece jen něco najde. Na jakémsi večírku, kde byli také ministerští pracovníci a činitelé, se vyskytl muž, který mi jaksi vytkl, že propagujeme SANU a v obchodech zůstává máslo neprodáno. Jan Werich tam tehdy nebyl. Poněkud jsem se podivil: snad o prodeji čehokoli a všeho rozhodují lidé, kteří problematiku znají. My to přece neděláme pro jedny na úkor druhých? Nu - točilo se dál, podle výroku jistého Galilea: a přece se točí. Z té umělotučné spolupráce se stávalo přátelství. František byl opravdu z říše pohádek a bájí. Nořil se odtud svým tichým a něžným způsobem, pobyl s námi, psal pro nás nejen ty texty, ale i knihy, dával nám přičichnout ke svým rajským bylinám, jejichž vůně učarovala a uklidňovala, držela nás v dlani vypravěče. Titul této vzpomínky praví: Jak jsem potkal Františka Nepila. A já musím říci: nevím. Vím jen, že to bylo v přítomnosti a zásluhou Jana Wericha, mohlo to být v jeho bytě Na Kampě, ale taky u nás v divadle, ta skutečně první chvíle už mizí v nepaměti. Kdy jsem ho viděl naposled? Musím opět říci: nevím. Člověk nikdy neví, koho vidí naposledy, a snad je to tak líp.
* * *
Proč jste takhle malinkej?
HORNÍČEK: Už jsme na vás zase něco zjistili, vážení posluchači, m y jsme zjistili, že nevíte, k čemu je vitamín A. - A to je tedy přímo žinantní.
WERICH: Vitamín A je přece jeden z mála vitamínů, kterým je obohacena SANA - vlastní sestra másla. Tuky, jak víte, nemají zpravidla vitamíny, ale SANA jo.
HORNÍČEK: SANA jo, SANA jo, SANA jo.
WERICH: To je nějaká japonská písnička, "Sanajo"?
HORNÍČEK: Ne, to je hanácky - Sanajó, Sanajó, Sanajó! SANA je hodnotná právě proto - proč je právě hodnotná SANA?
WERICH: Protože obsahuje 7500 jednotek vzrůstového vitamínu A.
HORNÍČEK: "Jak to, vzrůstového?" - tážete se a já odpovídám: ovšemže vzrůstového, protože při jeho nedostatku opravdu ustává vzrůst dětí.
WERICH: Přijdete třeba na úřad a tam jste takhle malinkej.
HORNÍČEK: Jak?
WERICH: Takhle malinkej! A říkáte si: "Jak to, že jsem takhle malinkej, když ze mne pochází všechna moc ve státě?"
HORNÍČEK: Ale vysvětlení je nasnadě - vy máte málo vzrůstového vitamínu A proto jste takhle malinkej. Vyměňte však živočišné tuky za SANU, vlastní sestru másla.
HORNÍČEK: Až přijdete na úřad podruhé, už vám nebude chybět vzrůstový vitamín A, už nebudete takhle malinkej, naopak: bacíte do stolu a všechno bude lítat!
WERICH: Všechno bude lítat! Ale chce to SANU!
Z archivu Miroslava Plocka
Uvedený text je jednou ze vzpomínek, jejichž soubor právě vydává k výročí úmrtí (8. 9. 1995) Františka Nepila Knihkupectví U radnice v Berouně
© Knihkupectví U radnice 2000 Kresby: Otakar Štembera a Miloslav Jágr
PRÁCE POD PEŘINOU SE NÁM DAŘÍ
Ozval se smích Jana Wericha, bohatýrský smích, kterým býval posunován nábytek a shazovány obrazy. Nahrávky se líbily, byly pravidelně vysílány, ale vždycky se najde někdo, kdo na něčem přece jen něco najde. Na jakémsi večírku, kde byli také ministerští pracovníci a činitelé, se vyskytl muž, který mi jaksi vytkl, že propagujeme SANU a v obchodech zůstává máslo neprodáno. Jan Werich tam tehdy nebyl. Poněkud jsem se podivil: snad o prodeji čehokoli a všeho rozhodují lidé, kteří problematiku znají. My to přece neděláme pro jedny na úkor druhých? Nu - točilo se dál, podle výroku jistého Galilea: a přece se točí. Z té umělotučné spolupráce se stávalo přátelství. František byl opravdu z říše pohádek a bájí. Nořil se odtud svým tichým a něžným způsobem, pobyl s námi, psal pro nás nejen ty texty, ale i knihy, dával nám přičichnout ke svým rajským bylinám, jejichž vůně učarovala a uklidňovala, držela nás v dlani vypravěče. Titul této vzpomínky praví: Jak jsem potkal Františka Nepila. A já musím říci: nevím. Vím jen, že to bylo v přítomnosti a zásluhou Jana Wericha, mohlo to být v jeho bytě Na Kampě, ale taky u nás v divadle, ta skutečně první chvíle už mizí v nepaměti. Kdy jsem ho viděl naposled? Musím opět říci: nevím. Člověk nikdy neví, koho vidí naposledy, a snad je to tak líp.
* * *
Proč jste takhle malinkej?
HORNÍČEK: Už jsme na vás zase něco zjistili, vážení posluchači, m y jsme zjistili, že nevíte, k čemu je vitamín A. - A to je tedy přímo žinantní.
WERICH: Vitamín A je přece jeden z mála vitamínů, kterým je obohacena SANA - vlastní sestra másla. Tuky, jak víte, nemají zpravidla vitamíny, ale SANA jo.
HORNÍČEK: SANA jo, SANA jo, SANA jo.
WERICH: To je nějaká japonská písnička, "Sanajo"?
HORNÍČEK: Ne, to je hanácky - Sanajó, Sanajó, Sanajó! SANA je hodnotná právě proto - proč je právě hodnotná SANA?
WERICH: Protože obsahuje 7500 jednotek vzrůstového vitamínu A.
HORNÍČEK: "Jak to, vzrůstového?" - tážete se a já odpovídám: ovšemže vzrůstového, protože při jeho nedostatku opravdu ustává vzrůst dětí.
WERICH: Přijdete třeba na úřad a tam jste takhle malinkej.
HORNÍČEK: Jak?
WERICH: Takhle malinkej! A říkáte si: "Jak to, že jsem takhle malinkej, když ze mne pochází všechna moc ve státě?"
HORNÍČEK: Ale vysvětlení je nasnadě - vy máte málo vzrůstového vitamínu A proto jste takhle malinkej. Vyměňte však živočišné tuky za SANU, vlastní sestru másla.
HORNÍČEK: Až přijdete na úřad podruhé, už vám nebude chybět vzrůstový vitamín A, už nebudete takhle malinkej, naopak: bacíte do stolu a všechno bude lítat!
WERICH: Všechno bude lítat! Ale chce to SANU!
Z archivu Miroslava Plocka
Uvedený text je jednou ze vzpomínek, jejichž soubor právě vydává k výročí úmrtí (8. 9. 1995) Františka Nepila Knihkupectví U radnice v Berouně
© Knihkupectví U radnice 2000 Kresby: Otakar Štembera a Miloslav Jágr
