Chtěli byste, aby vám velryba skočila do kapsy a z druhé zase vyplavala? Unesli byste karavanu velbloudů na svých zádech? Napadlo by vás uspořádat módní přehlídku trenýrek? Možná už jste potkali odvážlivce, jejichž sako s mlokem na klopě či fezík s ptakopyskem vás upřímně pobavily. Charakteristické potisky a nášivky stylizovaných zvířat a figur na oblečení z ateliéru Zuzany Krajčovičové jsou nezaměnitelné. Krásné a šílené zároveň. Její něžné nápady zahřejí srdce, ale současně vzbudí silnou pochybnost, jestli něco takového vůbec může obyčejný smrtelník na sobě "udýchat". Zuzaniny úlety do světa barev a fantazie totiž často potřebují notnou dávku sebejistoty, aby se v nich člověk odvážil vyjít na ulici. Přes nápadnost svých prací je Zuzana Krajčovičová člověk neokázalý, skromný, s plachou krásou ukrytou v upřímné duši. Žije ve Slavonicích v pseudobarokním domku s modrými okny. Na zahrádce kvete babí léto, mezi padajícím listím se batolí roční Tono, u vrátek štěká vořech Mafloš a Zuzka se mile usmívá. Ne moc, ale pořád trošku... "Samozřejmě, že ty peníze někdy chybí, takže musím vymýšlet, jak bychom se uživili. Samozřejmě, že mě někdy přepadá lítost, že jsem na všechno sama a nikdo mi nepomůže. Ale není to pravda. Mám zlatou maminku a pomáhá mi spousta přátel, bez nichž si život nedovedu představit."
* Jak se vůbec stalo, že vás osud zavál ze Slovenska do Čech?
"Otec tvrdil, že když mám získat světonázor, musím do Prahy. On sám jako filmový architekt pracoval v padesátých letech na Barrandově, a když se vrátil do Bratislavy, stal se jedním z předních slovenských filmových architektů. Jeho posledním byl Jakubiskův film Sedím na konári a je mi dobre. Prostě mě vyštval na Vysokou umělecko-průmyslovou školu do Čech a já jsem se jako jiní dvacetiletí těšila, že si konečně budu dělat, co chci.
* Líbilo se vám v Praze?
V roce 1980 byla Praha mnohem šedivější než dnes, ale mně se zdála neuvěřitelně barevná, fascinující. O víkendech jsem se toulala pěšky a šmejdila po každém krásném zákoutí. Do toho jsem se zamilovala do studenta architektury Romana Kouckého a ve čtvrťáku jsme se vzali.
* Co škola?
Bavilo mě učit se různé textilní techniky, ale všechno bylo takové zemité, usedlé. Tak jsem začala zkoušet pestřejší obrazy. Jednou se mnou dělal rozhovor do studentského časopisu můj starší spolužák Kryštof Trubáček a říkal: "Všechno kolem nás je takové šedivé. Tak proč bychom i my museli vytvářet šeď?!" Byl to on, kdo mi dodal odvahu jít svou cestou. Jako diplomku jsem si vymyslela barevný gobelín, pojmenovaný Lovci africké zvěře, kde byl v černobílých linkách zašmodrchaný nosorožec.
* Co vás v tvorbě ještě ovlivnilo?
Už jako malou holku mě bavilo šít z plsti hračky, všelijaké panáčky a loutky. A v tom mě podporoval táta. Jezdila jsem sním o prázdninách na střední Slovensko. Poslal mě třeba na zkušenou do Španie Doliny, kde sedí babky na zápraží a paličkují. Pamatuji na salaše v Lazech s ovcemi pod kopcem, kde žije babka Konopková, co má doma nádherné tkané peřiny a přehozy a staré vyřezávané truhly.
* Jak jste se prosadila po škole?
Roman mi tvrdil, že nějaké malé blechy nemají cenu, že musím vytvářet velké gobelíny, velké obrazy, a tak jsem dělala všechno velké, a jak jsem toho měla hodně, objížděla jsem stím výstavy, reprezentovala doma i v cizině Žararaku.
* Co to je?
Jihoamerický chřestýš, jehož tělo se chová stejně nepoddajně jako vlákno. Jinak to bylo sdružení, jehož členové chtěli založit prodejní textilní galerii, organizovat společné výstavy, sympozia. Mimo to jsem byla v Galerii mladých, se kterou jsem se dostala i do Egypta a do Izraele, kde jsme vystavovali přímo uprostřed Jeruzaléma. Procházeli jsme všechna ta svatá místa. Strašně to na mě působilo. Říkali jsme si: tak tady to bylo, tady se před dvěma tisíci lety narodil, žil a vstal z mrtvých... Podobně mi učarovaly pyramidy v Gize. Jezdila jsem mezi nimi na velbloudu, z jehož kolíbavého hřbetu vypadala poušť jako měsíční krajina, kde z prachu vykukují obrovské jehlany.
* Tak odtud pochází vaše láska k velbloudům...
Byla neplánovaná. V Egyptě totiž pořád za vámi někdo chodí a chce bakšiš, bakšiš. Samozřejmě i v Gize přišel velbloudář, jestli nechci svézt. "Ne, nechci." A on: "Tak dobrá, já za tebou jen půjdu. A když si to rozmyslíš, tak si na velblouda vylezeš." Nakonec mě zlomil. Říkala jsem si: "Jsem poslední den v Egyptě ana velbloudu se nesvezu?" Tak mě vzal na veliký okruh kolem pyramid a bylo to úžasné. Velbloud se totiž různě legračně kníše a prská. A do toho ten chlapík, co se mě pořád ptal: "Máš manžela? Máš děti?" A říkal mi: "Příště, až přijedeš, najdeš mě tu u nějaké pyramidy a já tě vezmu na koních do pouště."
* Kdy vzniklo vaše rčení "keby boli na Slovensku ťavy, určitě by mali tri hrby"?
Napadlo mě to, protože slovenský znak je takový "Tatra, Fatra, Matra". A tehdy vrcholilo to šílení kolem rozdělení Československa... tak mi to přišlo jako docela trefná srandička. Ale dneska už se o dění na Slovensku nezajímám.
* Proč?
Rozčiluje mě, jak jsou jedni mečiarovci, druzí nemečiarovci a všichni nadávají, že je draho, jsou otrávení, a to nemám ráda.
* Není to v Čechách stejné?
O politiku se nezajímám ani tady. Ale pořád těžko nesu, že se Československo rozdělilo. Při každé cestě za rodiči musím měnit peníze, platit pojištění, protože už jsem doma cizinec.
* Proč jste se vy, nadějná pražská návrhářka a výtvarnice, která na počátku 90. let objížděla sympozia, výstavy a svět se svými textilními obrazy, ocitla na malém městě?
Slavonice mají nádhernou renesanční architekturu a příjemnou atmosféru. Proto jsme si tu kdysi s Romanem koupili starý, polorozpadlý domeček. Než jsme s ním ale něco stačili udělat, po desetiletém manželství jsme se rozešli. Potřebovala jsem se po rozvodu trochu vzpamatovat, a tak jsem se před pěti lety z Prahy odstěhovala.
* Jak jste ve Slavonicích jen tak z ničeho začínala?
Měla jsem tu kamarády "sklepáky". - Davida Vávru, Kryštofa Trubáčka, Honzu Boháče. Učila jsem s nimi v letní slavonické škole duchovního experimentu. A hlavně v blízké Maříži tehdy vznikla keramická dílna a Kryštof mi nabídl, abych tam pro něj malovala hrnky. Zároveň jsem rozjela vlastní textilní ateliér a vrhla jsem se do rekonstrukce domečku. Dnes mám tolik práce, že se vůbec nenudím, i když žiju na malém městě.
* Ještě v létě učíte laiky pronikat do tajů umělecké tvorby?
Časy se mění. Duchovní otec slavonické školy Kryštof Trubáček letos v červnu umřel. Strašně mě to zasáhlo. Letní škola už není jako dřív, a tak se hlavně věnuji své dílně. Kdo ke mně přijde, může si potisknout tričko, ubrus. Mám však sen udělat ve Slavonicích umělecko-řemeslné centrum. Hrozně by mě bavilo tam v létě pořádat kursy třeba o barvení přírodními barvivy, o výrobě ručního papíru a ručním plstění. Také jsem si plánovala, že bych si ke čtyřicátinám uspořádala nějakou výstavu. Jenže Tono je moc malý, je mu teprve rok, a tak to asi nestihnu.
* Co se vám v životě nejvíc povedlo?
To dítě. Je úžasné, fantastické, nejkrásnější, nejchytřejší. Miminko jsem vždycky chtěla, ale nějak to nešlo. A pak se to, hups, podařilo úplně náhodou s mužem, kterého jsem znala jen krátce. Takže jsem spokojená, ačkoliv mě zprvu trápilo, že Tonův otec od nás odešel. Nechtěl mít už další dítě, a tak když mi bylo na začátku těhotenství zle, prostě zmizel. Byla jsem zoufalá, ale pak jsem si řekla, že mi vlastně dal ten nejkrásnější dárek na světě.
Zuzana Krajčovičová
Výtvarnice a textilní návrhářka Zuzana Krajčovičová se narodila 23. 10. 1960 v Bratislavě, vystudovala střední a vysokou umělecko-průmyslovou školu. Její umělecké práce jsou k vidění ve sbírkách Severočeského muzea Liberec, UMPRUM v Praze, v kolekcích Ministerstva kultury ČSR a v pražské galerii AG Flora. Jako členka Galerie mladých a textilního studia Žararaka vystavovala v Německu, Maďarsku, Francii, Portugalsku, Španělsku a Izraeli. Poslední vlastní expozici měla se sochařem Martinem Ceplechou v roce 1995 ve Slavonicích. V zimě 1998 zorganizovala v Praze módní přehlídku trenýrek, podílela se na výstavě Elegance 2000 v Umělecko-průmyslovém muzeu. Je uměleckou vedoucí mařížské dílny Jana Boháče.
* Jak se vůbec stalo, že vás osud zavál ze Slovenska do Čech?
"Otec tvrdil, že když mám získat světonázor, musím do Prahy. On sám jako filmový architekt pracoval v padesátých letech na Barrandově, a když se vrátil do Bratislavy, stal se jedním z předních slovenských filmových architektů. Jeho posledním byl Jakubiskův film Sedím na konári a je mi dobre. Prostě mě vyštval na Vysokou umělecko-průmyslovou školu do Čech a já jsem se jako jiní dvacetiletí těšila, že si konečně budu dělat, co chci.
* Líbilo se vám v Praze?
V roce 1980 byla Praha mnohem šedivější než dnes, ale mně se zdála neuvěřitelně barevná, fascinující. O víkendech jsem se toulala pěšky a šmejdila po každém krásném zákoutí. Do toho jsem se zamilovala do studenta architektury Romana Kouckého a ve čtvrťáku jsme se vzali.
* Co škola?
Bavilo mě učit se různé textilní techniky, ale všechno bylo takové zemité, usedlé. Tak jsem začala zkoušet pestřejší obrazy. Jednou se mnou dělal rozhovor do studentského časopisu můj starší spolužák Kryštof Trubáček a říkal: "Všechno kolem nás je takové šedivé. Tak proč bychom i my museli vytvářet šeď?!" Byl to on, kdo mi dodal odvahu jít svou cestou. Jako diplomku jsem si vymyslela barevný gobelín, pojmenovaný Lovci africké zvěře, kde byl v černobílých linkách zašmodrchaný nosorožec.
* Co vás v tvorbě ještě ovlivnilo?
Už jako malou holku mě bavilo šít z plsti hračky, všelijaké panáčky a loutky. A v tom mě podporoval táta. Jezdila jsem sním o prázdninách na střední Slovensko. Poslal mě třeba na zkušenou do Španie Doliny, kde sedí babky na zápraží a paličkují. Pamatuji na salaše v Lazech s ovcemi pod kopcem, kde žije babka Konopková, co má doma nádherné tkané peřiny a přehozy a staré vyřezávané truhly.
* Jak jste se prosadila po škole?
Roman mi tvrdil, že nějaké malé blechy nemají cenu, že musím vytvářet velké gobelíny, velké obrazy, a tak jsem dělala všechno velké, a jak jsem toho měla hodně, objížděla jsem stím výstavy, reprezentovala doma i v cizině Žararaku.
* Co to je?
Jihoamerický chřestýš, jehož tělo se chová stejně nepoddajně jako vlákno. Jinak to bylo sdružení, jehož členové chtěli založit prodejní textilní galerii, organizovat společné výstavy, sympozia. Mimo to jsem byla v Galerii mladých, se kterou jsem se dostala i do Egypta a do Izraele, kde jsme vystavovali přímo uprostřed Jeruzaléma. Procházeli jsme všechna ta svatá místa. Strašně to na mě působilo. Říkali jsme si: tak tady to bylo, tady se před dvěma tisíci lety narodil, žil a vstal z mrtvých... Podobně mi učarovaly pyramidy v Gize. Jezdila jsem mezi nimi na velbloudu, z jehož kolíbavého hřbetu vypadala poušť jako měsíční krajina, kde z prachu vykukují obrovské jehlany.
* Tak odtud pochází vaše láska k velbloudům...
Byla neplánovaná. V Egyptě totiž pořád za vámi někdo chodí a chce bakšiš, bakšiš. Samozřejmě i v Gize přišel velbloudář, jestli nechci svézt. "Ne, nechci." A on: "Tak dobrá, já za tebou jen půjdu. A když si to rozmyslíš, tak si na velblouda vylezeš." Nakonec mě zlomil. Říkala jsem si: "Jsem poslední den v Egyptě ana velbloudu se nesvezu?" Tak mě vzal na veliký okruh kolem pyramid a bylo to úžasné. Velbloud se totiž různě legračně kníše a prská. A do toho ten chlapík, co se mě pořád ptal: "Máš manžela? Máš děti?" A říkal mi: "Příště, až přijedeš, najdeš mě tu u nějaké pyramidy a já tě vezmu na koních do pouště."
* Kdy vzniklo vaše rčení "keby boli na Slovensku ťavy, určitě by mali tri hrby"?
Napadlo mě to, protože slovenský znak je takový "Tatra, Fatra, Matra". A tehdy vrcholilo to šílení kolem rozdělení Československa... tak mi to přišlo jako docela trefná srandička. Ale dneska už se o dění na Slovensku nezajímám.
* Proč?
Rozčiluje mě, jak jsou jedni mečiarovci, druzí nemečiarovci a všichni nadávají, že je draho, jsou otrávení, a to nemám ráda.
* Není to v Čechách stejné?
O politiku se nezajímám ani tady. Ale pořád těžko nesu, že se Československo rozdělilo. Při každé cestě za rodiči musím měnit peníze, platit pojištění, protože už jsem doma cizinec.
* Proč jste se vy, nadějná pražská návrhářka a výtvarnice, která na počátku 90. let objížděla sympozia, výstavy a svět se svými textilními obrazy, ocitla na malém městě?
Slavonice mají nádhernou renesanční architekturu a příjemnou atmosféru. Proto jsme si tu kdysi s Romanem koupili starý, polorozpadlý domeček. Než jsme s ním ale něco stačili udělat, po desetiletém manželství jsme se rozešli. Potřebovala jsem se po rozvodu trochu vzpamatovat, a tak jsem se před pěti lety z Prahy odstěhovala.
* Jak jste ve Slavonicích jen tak z ničeho začínala?
Měla jsem tu kamarády "sklepáky". - Davida Vávru, Kryštofa Trubáčka, Honzu Boháče. Učila jsem s nimi v letní slavonické škole duchovního experimentu. A hlavně v blízké Maříži tehdy vznikla keramická dílna a Kryštof mi nabídl, abych tam pro něj malovala hrnky. Zároveň jsem rozjela vlastní textilní ateliér a vrhla jsem se do rekonstrukce domečku. Dnes mám tolik práce, že se vůbec nenudím, i když žiju na malém městě.
* Ještě v létě učíte laiky pronikat do tajů umělecké tvorby?
Časy se mění. Duchovní otec slavonické školy Kryštof Trubáček letos v červnu umřel. Strašně mě to zasáhlo. Letní škola už není jako dřív, a tak se hlavně věnuji své dílně. Kdo ke mně přijde, může si potisknout tričko, ubrus. Mám však sen udělat ve Slavonicích umělecko-řemeslné centrum. Hrozně by mě bavilo tam v létě pořádat kursy třeba o barvení přírodními barvivy, o výrobě ručního papíru a ručním plstění. Také jsem si plánovala, že bych si ke čtyřicátinám uspořádala nějakou výstavu. Jenže Tono je moc malý, je mu teprve rok, a tak to asi nestihnu.
* Co se vám v životě nejvíc povedlo?
To dítě. Je úžasné, fantastické, nejkrásnější, nejchytřejší. Miminko jsem vždycky chtěla, ale nějak to nešlo. A pak se to, hups, podařilo úplně náhodou s mužem, kterého jsem znala jen krátce. Takže jsem spokojená, ačkoliv mě zprvu trápilo, že Tonův otec od nás odešel. Nechtěl mít už další dítě, a tak když mi bylo na začátku těhotenství zle, prostě zmizel. Byla jsem zoufalá, ale pak jsem si řekla, že mi vlastně dal ten nejkrásnější dárek na světě.
Zuzana Krajčovičová
Výtvarnice a textilní návrhářka Zuzana Krajčovičová se narodila 23. 10. 1960 v Bratislavě, vystudovala střední a vysokou umělecko-průmyslovou školu. Její umělecké práce jsou k vidění ve sbírkách Severočeského muzea Liberec, UMPRUM v Praze, v kolekcích Ministerstva kultury ČSR a v pražské galerii AG Flora. Jako členka Galerie mladých a textilního studia Žararaka vystavovala v Německu, Maďarsku, Francii, Portugalsku, Španělsku a Izraeli. Poslední vlastní expozici měla se sochařem Martinem Ceplechou v roce 1995 ve Slavonicích. V zimě 1998 zorganizovala v Praze módní přehlídku trenýrek, podílela se na výstavě Elegance 2000 v Umělecko-průmyslovém muzeu. Je uměleckou vedoucí mařížské dílny Jana Boháče.
