Jste spolutvůrcem termínu "sexuální harašení". Myslíte, že mrak sexual harassementu i na nás dolehne se vší vehemencí a důsledky, jež lze sledovat, například prezidentských aférách, za velkou louží?
Pro upřesnění: termín sexual harassement se objevil v USA v době, kdy jsem tam pobýval, a ve stejnou dobu jako já ho stejným způsobem přeložil právník a spisovatel Ota Ulč. Spoluautory tohoto termínu jsme proto, že nelze vypátrat, kdo z nás dvou byl první. Teď se sexuálně haraší už i u nás. Harašení k nám dorazilo jako ostatní americké módy, ale nikdy se nestane takovým společenským strašidlem jako ve Spojených státech. Tam se muži už bojí říct kolegyni: "Máte to ale dneska krásný klobouček," aby ho nepráskla s tím, že ta věta měla vyzývavý erotický podtext. U nás se politikové bát nemusí. Bude velký úspěch, už když šéfové přestanou poplácávat kolegyně po zadečcích. Ironií osudu byl první obětí "harašení" u nás americký učitel.
Částí svých aktivit příslušíte k učitelskému stavu i vy. Pomáhá vám humor i v pedagogické činnosti? Neznamená vaše programová ne-vážnost při tomto vážném povolání handicap?
Přednáším na Institutu vzdělanosti Karlovy univerzity předmět, který se jmenuje filozofie hry. Už název evokuje představu veselí a hravosti, ale lidé, kteří si mne zapisují do indexu, se ovšem většinou opravdu chtějí něco dozvědět. Smějeme se jen tehdy, když jim - poměrně často - přednášku nějakým žertem osladím. Občas také studenty přiměju k napsání a nastudování nějaké hry či surrealistické hříčky, kterou pak hrajeme veřejně. První se jmenovala Žížala a prezident. Teď napsali druhou, v níž se uplatnila má profese kabaretiéra. Ne každému z "pánů profesorů" by asi studenti nabídli roli sexuálního devianta. Možná i tím trochu přesahuji obecně vžitou představu vysokoškolského pedagoga.
V čem má svůj původ a co udržuje tak vytrvalý úsměv pod vaším plnovousem?
Odmalička jsem byl vystaven hodně absurdním zážitkům, kdy jsem se mohl buď zbláznit, nebo se bránit úsměvem pod vousy, i když mi tenkrát ještě nerostly. Jako čtyřletý jsem například přežil nálet na Vinohrady, při němž mne rodiče zasvěcovali do toho, že každou chvíli sice můžu umřít, ale že mne ti hodní Američani zároveň osvobozují od zlých německých okupantů. Takže mně, čtyřletému chlapečkovi, spojenci vlastně sdělovali: "Chlapečku, osvobodíme tě, i kdybychom tě měli zabít!" A takhle to šlo v celém životě. To, co prožila naše generace, byly vlastně všechno situace zatěžující psychiku, kdy si člověk musel vytvářet podvědomé obranné mechanismy, bez nichž by snad ani nešlo si udržet duševní rovnováhu. Vytváření sebezáchovných mechanismů zas nebylo možné bez úsměvů a bez schopnosti jimi reagovat na svět kolem sebe. Komunisti mě například svou kádrovací biafrou v roce 1958 zahnali na strojní fakultu. Tam jsem se absolutně nehodil, ale právě duševní teror té školy mě paradoxně vyprovokoval k prvním básničkám, absurdním říkankám a různým improvizacím pro podobně kádrově a mentálně postižené kamarády. Ladislav Klíma říkal: "Všechno, co mne nezničí, mne posiluje." Úsměv pod vousy se u mne rodil právě v takových zkouškách v tlaku, tahu a ohybu.
Jste dobrý vypravěč anekdot?
Naopak! Jsem zcela spolehlivým ničitelem cizích anekdot.
Co vás v poslední době nejvíc pobavilo?
Většinou se směju věcem, jimž se ostatní nesmějí. Televize mne požádala, abych moderoval pořad o hledání hlav popravených českých pánů. Chtěli někoho, kdo by nebyl jenom herec, jenom filozof nebo jenom historik a potřebnou podivnou směsici objevili ve mně. Mezi popravenými pány navíc našli mého pravděpodobného předka Nathanaela Vodňanského z Uračova, kterého oběsili jako primátora Nového Města pražského. Studoval jsem materiály a říkal panu režiséru Kotkovi, že by se ke scéně defenestrace mohla dotočit scénka, kdy jde za Slavatou zřízenec s kupou pergamenů v náručí a ptá se ho: "Kam to mám hodit?" Slavata se zamyšleně podívá do Jeleního příkopu a opáčí: "Hoďte to sem, jednou se to může hodit." Panu režisérovi se nápad líbil a při jeho dalším rozvádění nás napadl termín "byrokratická sebezáchovná trampolína". Tím jsem se bavil hodně, i představou, jak by podobná instituce fungovala dnes.
Jak se lišíme od ostatních národů, které jste měl na svých cestách možnost poznat? Smějeme se víc?
Když prý Reinhard Heydrich prohlásil o Češích (než ho zabili), že jsou smějící se bestie, asi věděl, proč to říká.
Smějící se bestie však občas přepadá blbá nálada.
Proti blbé náladě protestuji. To je tak: Pan prezident možná měl blbou náladu, řekl o ní něco v souvislosti se společností a všichni to tak dlouho opakovali - až ji sami dostali. Mám pocit, že projektoval svou náladu do celé "své" populace. Pro mne Václav Havel je a navždy zůstane především dramatikem a i své prezidentství vytvořil jako určitou roli. Ta přesáhla všechny další role, které pro koho kdy napsal. Myslím, že si všechno, i politiku, stylizuje jako déletrvající absurdní hru v reálném čase. On možná napsal "na scéně vládne blbá nálada" jako závorku do scénáře, jako scénickou poznámku. To je jeho právo tvůrce, které mu jako autorovi neupírám, ale nebudu to sdílet.
Podle mne jde spíš o to, že Čech je bytost, která potřebuje vždy na něco nadávat. Je schopen krátkodobého jednorázového nadšení, obvykle ve stavu nějakého krutého ohrožení, ale nadšení ho brzy přejde a mění se v dlouhodobou deziluzi, vakuum vyšších hodnot a touhu po přežití s inklinací k image Švejka. Toho mu Hašek napsal na tělo. Nejde tedy o blbou náladu, ale o národní zvyk vždy na něco nadávat, závidět ostatním, a přitom si dělat pokud možno ze všeho šprťouchlata.
Co říkáte v dnešní politické praxi oblíbenému sbližování pojmů humor a politika?
V časopise vyspělého komunismu Metro - je zadarmo! - jsem četl fejeton Jana Rejžka, v němž psal, že politici dnes už dělají humor všude a bez špetky humoru se dělá snad už jen Počasíčko.
I to souvisí s charakterem národa. Není důležité, co se nám nepovedlo, co jsme zhudlařili a co s tím uděláme. Hlavně když jsme všichni veselí, zvlášť v televizi; když je i politik jako my, můžeme si z něj dělat srandu, on si ze sebe taky dělá srandu a snaží se zpívat a tančit, ačkoli to neumí. Hlavně když je prostě bžunda! Ve společenské konstelaci přechodu od komunismu ke kapitalismu, kdy ještě skoro nic nefunguje, politikům asi nic jiného než snaha bavit nás nezbývá. Jsou tu na pár let, ukazuje se, že ani tu politiku zas tak moc neumí, tak se aspoň můžou snažit, aby s nima byla legrace. Je ale určitě lepší mít ministra vnitra, na kterého můžu křičet v Kotli a vidět ho, jak se bezradně usmívá, než Karola Bacílka, který sedí v kanceláři a telefonuje, koho mají oběsit, a koho jen zavřít na doživotí.
A co láska? Jak ta souvisí s humorem?
V některých polohách ano, ale ne ve všech. Pokud má láska trvat, je třeba, aby byla stále hrou. Když se vytratí prvek hry, stává se láska prázdným rituálem a přestává být sama sebou. A ke hře patří právě to vlnění nálad od vážna až po veselost. Neustálé osvěžování lásky je veliké umění, které by se snad mělo učit už od první třídy, aby nebylo tolik zklamání a rozvodů.
Setkal jste se v životě se ženami, které dokázaly snášet stálou přítomnost humoru v projevech svého partnera, bez občasného výbuchu spravedlivého rozhořčení?
Setkal jsem se jak s těmi, které to zvládaly, tak s těmi, které nikoli. Mám ovšem dojem, že v dlouhodobém vztahu žádná žena bez takového výbuchu nevydrží. To by nebyla normální! Ženy mají jiný způsob návratu do dětství a nejvíc je provokuje, když se v muži začne projevovat ze všeho si utahující kluk. To je může dohnat k vražednému útoku.
A co víra a humor? Které náboženství podle vás poskytuje humoru největší prostor?
Pokud mám vážně z hlediska humoru hodnotit zavedená náboženství, musím se zmínit o františkánech. Svatý František z Assisi dal smíchu téměř důstojnost svátosti a očišťování. V jeho smíchu je obrovský nadhled, uvolnění a svoboda. To však souvisí s chudobou. Františkáni ji zdůrazňovali od počátku. Smích a chudoba spolu souvisí stejně, jako smích a svoboda. Pro toho, kdo všechno chce a nic nemá, je chudoba příšerná nesvoboda, ale tulák, který chce mít jen zážitky, meditovat o nich, jít krajinou, vychutnávat cestu, setkávání s lidmi a život sám, ten je svobodný skoro absolutně. Musí se ovšem něčeho vzdát. A vzdát se rodiny a lpění na majetku, to mnišský život dovoloval.
Spoustu veselí však najdeme i u zen-buddhistů. Jejich kóány, to je přece humor non plus ultra!
Které životní situace úsměv, žert a humorné odlehčení absolutně nesnášejí?
Takové situace a priori neexistují. Jsou lidé, kteří dovedou zpestřit humorem i projev nad rakví. Vzpomínám si na pohřeb Haďáka, kde jeho kolega výtvarník Kalousek začal projev: "My dočasně pozůstalí...". I vážnost takovéhle situace se dá zrelativizovat.
Mít čas, namluvím si sám smuteční projev předem na kazetu, aby lidi na mém pohřbu byli zklidnění a veselí. Na vlastním pohřbu si snad člověk může dělat psinu sám ze sebe. Uvažuju docela vážně o vypracování know-how "Jak se vyrovnat s vlastním pohřbem". Na pohřbu jsou v depresi vaši pozůstalí, vy už ne; a je potřeba jim nějak pomoci. Každý by měl mít možnost pro své pozůstalé kamarády něco udělat. Vidět mizející rakev a při tom slyšet hlas toho, kdo mizí s ní by mohlo být i příjemné. Nebylo by špatné se obracet ke konkrétním lidem, třeba "Lojzíku, tak už nebul!"
Myslíte, že humor, či lépe smích, je opravdu pouze lidskou doménou?
Někteří filozofové si to myslí, ale do zvířat nevidíme. To, že se řehtáme, máme od koně, psi i kočky se tváří, jako by se smáli atd. Při besedách s mladými o drogách říkáme, jak Indiáni přišli na drogy stopováním zvířat a sledováním změn jejich nálady podle toho, co snědí. Kousne si lístečku, upije šťávu z kaktusu a pak se natáhne a úplně lhostejně se nechá chytit. Možná ve zvířatech drogy, které snědí v přírodě, vyvolávají nezřízené záchvaty veselí.
Mírné užívání alkoholu a marihuany vede až k záchvatům smíchu, k velmi veselému vnímání světa. Mohou být drogy branou k humoru?
Neházel bych do jednoho pytle alkohol a marihuanu. V poslední době jsem slyšel o marihuaně dost varovné věci, a tak bych netvrdil, že si můžu dát dvě deci rulandy nebo jointa marihuany, abych měl dobrou náladu. Otázka je, s jakým vnitřním ustrojením člověka se droga setká. Říká se - ten má veselou opičku, ten lítostivou, nebo agresivní. Jsou lidé, které alkohol mění z laskavých, noblesních a veselých osobností na příšerné hysteriky nebo agresivní psychopaty. Není to tak, že by každého alkohol ladil a pozitivně odbourával zábrany. Zábrany občas velmi užitečně skrývají bestie skryté v nás a odbourávat je není slušné k okolí. Mockrát mi někdo nabízel marihuanu nebo LSD i jiné drogy, a když jsem je odmítal, díval se na mě jako na blázna. Odmítal jsem právě proto, že jsem uvažoval o tom, jaké zábrany to ve mně odbourá a jestli to bude vratné. Hlodal ve mně červíček pochybností: Je to opravdu jen na chvilku? Jde jen o uvolnění zábran? Když jsem se sám sebe ptal, na čem mi nejvíc záleží, dospěl jsem k tomu, že je to osobní svoboda. Nechtěl bych se dostat někam, odkud by už nebylo návratu zpět k výchozímu stavu, a to se týká jak drog, tak rozhodnutí občansko-politických.
Co byste vzkázal čtenářům našeho Magazínu?
Mám úsměvné přání, které jsem zformuloval jako slogan , kterým končíme naše protidrogové besedy a to posílám i vašim čtenářům. Neberte drogy nebo si drogy vezmou vás!!
|
