Otázka: Má podle vašeho názoru novinář právo na utajení zdroje? Jaké jsou vaše zkušenosti tady v Británii?
R: Myslím, že nyní je dáno naprosto jasně, že neexistují žádné okolnosti, za nichž by měl být novinář nucen k tomu, aby odhalil svůj zdroj.
O: Tady byl přece případ Billa Goodwina, reportéra oborného časopisu The Engineer, který byl soudem nucen k tomu, aby prozradil svůj zdroj informací...
R: Ale on to nikdy neudělal! Obrátil se na Evropský soud pro lidská práva, který v podstatě změnil rozhodnutí Sněmovny lordů a dal za pravdu Goodwinovi.
A pak tu byl případ Reynolds. Bývalý irský premiér žaloval The Sunday Times. Dostalo se to do Sněmovny lordů a ta vydala rozhodnutí, že novinář nemá být nucen k tomu, aby vyzradil svého informátora.
O: Takže neexistují naprosto žádné okolnosti, za nichž by novinář měl svůj zdroj prozradit? Skutečně nikdy? Ani kdyby se to týkalo takových závažných zločinů, jako je vražda nebo genocida?
R: Myslím, že i v těchto případech bych nerad byl nucen k odhalení zdroje. Pro mě jediné, na čem záleží, je ta samotná informace. Je pravdivá, nebo ne?
Myslím, že člověk by se s tím měl vypořádat právě na základě toho.
Novinář musí být připraven obhájit, co je to za informaci, jestli je ta zpráva pravdivá, anebo ne. Zdroje mívají nejrůznější důvody, proč poskytují informace. Některé jsou čestné, jiné ne. To je nám jasné. Někdy jsou zdroje samy velmi pochybené.
V 60. letech měly Timesy velký případ s korupcí policie. Zdrojem byl tehdy člověk, který měl na svědomí loupežné přepadení. Ale to bylo jaksi podružné. Relevantní byla ta zpráva. Podstatné bylo, jestli ta zpráva byla pravdivá, nebo ne. Pro nás zase byl jednou zdrojem pro zprávu o zkorumpovaném politikovi Mohamed Al Fayed, což je sám o sobě velmi podezřelý člověk. Ale jediná věc, která je důležitá, je pravdivost té zprávy.
O: Takže vy osobně byste v žádném případě svůj zdroj neprozradil.
R: Ne. Nemohu si vybavit nějaký takovou situaci.
O: Chápe britská veřejnost, že by novináři měli mít právo odmítnout prozradit svůj zdroj. Podporuje v tomto ohledu novináře?
R: Myslím, že ano. Nevzpomínám si, že by kolem toho byl někdy nějaký velký rozruch. V době kolem případu Jonathana Aitkina (zkorumpovaný konzervativní politik, který byl uvězněn za křivou výpověd pod přísahou a soudil se k listem The Guardian, pozn. autora) na nás útočil pravicový tisk, že spoléháme na Al Fayeda. Snažili se nás zdiskreditovat tvrzením, že spoléháme na slovo muže, který už byl usvědčen ze lži. Ale nakonec se ukázalo, že to byla s Aitkinem pravda a lidi si řekli: To je to, oč vlastně jde.
O: To bylo velké vítězství Guardianu a tisku vůbec.
R. Ano. To bylo. Ale naproti tomu jednou byl Guardian donucen odkrýt svůj zdroj. To bylo v případu se Sarah Tisdallovou. Stalo se to počátkem 80. let. Anonymně jsme dostali dokumenty z ministerstva obrany. My jsme to zveřejnili, vláda pak požadovala navrácení oněch dokumentů. Tehdejší šéfredaktor bojoval, jak se dalo, až to přišlo až k soudu. Ten nakonec nařídil, že dokumenty musejí být vráceny a my musíme poslechnout rozhodnutí soudu. My jsme tehdy nevěděli, jestli ten dokument napomůže k identifikaci toho, kdo to vynesl ven. Ale ono se to opravdu stalo a ta ministerská úřednice, Sarah Tisdallová, byla na šest měsíců uvězněna. To ale nebyl ten případ, že my bychom prozradili svůj zdroj! Neměli jsme ani potuchu, kdo to je. Dostali jsme ty dokumenty anonymně. Ale Guardianu pak veřejnost stejně velmi vyčítala, že to udělal.
Takže když se ptáte na to, zda veřejnost novináře podporuje, tak tehdy veřejné mínění usoudilo, že to Guardian stejně neměl i přes rozhodnutí soudu udělat.
O: Kdybyste byl Vy tehdy šéfredaktorem, zveřejnil byste ten dokument?
R: Ne. Nezveřejnil. Můj předchůdce však neměl strach z toho, že půjde do vězení. Bylo to v době hornických stávek, kdy odbory dostávaly vysoké pokuty za to, že nerespektovaly zákon. On měl obavu, že by toho vláda mohla využít jako záminku a vydávání Guardianu zastavit.
O: Situace v Británii není příliš jednoznačná. V dokumentu Komise pro stížnost na tisk nazvaném Zásady chování, kterou se britští novináři při své práci řídí, se praví, že novinář má morální právo zatajit zdroj informací. Kdežto právníci namítají, že novináři nejsou žádná výjimka, jsou před zákonem ve stejné pozici jako každý jiný občan, a když ztěžují vyšetřování policie, může jim být nařízeno, aby odhalili svého informátora. V tom je jistý rozpor. Záleží tedy na tom, jak si to konkrétní jedinec vyloží.
R: Ano, s tím souhlasím. Záleží na principech, svědomí. Kdyby mi to bylo nařízeno, abych odhalil zdroj, a já bych měl pocit, že bych to neměl dělat, pak bych musel být připraven nést důsledky vyplývající ze zákona.
O: Kdyby se něco podobného, jako je kauza Olovo, stalo tady, myslíte, že by se média spojila a bojovala za společnou věc, třeba proti vládě, proti úřadům? Vzpomenete si na nějaký podobný případ?
R: Ano. V uplynulých šesti měsících jsme měli něco trošičku podobného. Dostali jsme materiál od bývalého špióna Davida Shylera a policie po nás chtěla, abychom to odevzdali, aby zjistila jeho emailovou adresu (Shyler se zdržoval v Paříži, pozn. autora). My jsme odmítli, šlo to až k soudu a já jsem věděl, že bych za neuposlechnutí rozsudku mohl jít do vězení. My jsme ale řekli ne. Tehdy mnoho šéfredaktorů podepsalo prohlášení, které otiskly Timesy, v němž podpořili listy Guardian a Observer a požadovali, aby jejich novináři nebyli nuceni odevzdat onen materiál.
O: Ovlivnilo to nějak rozhodnutí soudu?
R: Odvolací soud dospěl ke správnému rozhodnutí. Řekl, že kdyby noviny byly donuceny odevzdat ten materiál, mělo by to deprimující účinek na média.
O: Ministerský předseda Zeman prohlásil, že jde pravděpodobně o spiknutí zvenčí, které zosnovala média, konkrétně MFD (!!???snad to odpovídá???!!). Myslíte si, že by se něco podobného mohlo stát i tady? Že by premiér Tony Blair spustil takovou kampaň proti tisku?
R: Ale ano. Je zřejmé, že politický establishment se skutečně pokouší novináře zdiskreditovat. My jsme byli přece stíháni. Noviny se však až na jednu, dvě výjimky proti tomu jednotně postavily.
O: Kdybyste byl jedním z těch dvou českých obviněných novinářů a pak jste se dověděl, že Vám prezident Václav Havel udělil milost, jak byste se cítil? Byl byste rád?
R: Osobně bych si určitě oddechl. Ale měl bych pravděpodobně větší pocit zadostiučinění, kdyby byl jednou provždy stanoven určitý princip.
O: Co byste řekl novinářům, kteří jsou v podobné situaci, bojují za svobodu tisku?
R: Za a) - vždy stojí za to bojovat za svobodu tisku.
Za b) - pohřběte to, v čem si odporujete politicky. To je mnohem důležitější než jakékoli jiné principy. Můžete se ocitnout v situaci, že hájíte někoho, s nímž zásadně nesouhlasíte téměř ve všem ostatním. Ale to byste měli spolknout. Protože jednou se něco podobného může přihodit i vám a vy budete potřebovat obránce. Myslím, že novináři by měli sdílet solidaritu, i když ve všem ostatním spolu nesouhlasí.
O: Kdybyste se Vy sám ocitl v takovéto situaci, byl byste připraven jít do vězení, kdyby nebylo vyhnutí. I když máte rodinu?
R: Ano.
