Rozum, cit a ruce v kapsách

- Svatovítská katedrála, Muchova Slovanská epopej, T. G. Masaryk, Antonín Dvořák... V době moderátorů zcela závislých na čtecím zařízení představuje autor a protagonista těchto uměleckých dokumentů Zdeněk Mahler pozoruhodný fenomén: díky svému osobitému projevu dovede přikovat k televizní obrazovce miliony diváků.

Dospěl jste ke způsobu svého projevu rozumem, nebo intuicí?
Asi kombinací obojího. Pro vystupování v televizi však nemám žádnou průpravu rétorickou ani hereckou. Neměl jsem na ně původně ani ambice. Určitý prazáklad možná pochází z mládí. Místo lesnické školy jsem musel studovat učitelský ústav a od učitele se očekává sdělný projev, který bude jistým způsobem rezonovat.

Pro vaše vyprávění je typické zaujetí. Jste v těch chvílích před kamerou zaujat skutečně?
Bezesporu. Vybírám si témata ze svých celoživotních lásek, a proto je má práce obdobím posedlosti a maximálního soustředění, které vyvrcholí před kamerou. Mám už slabé srdce a otékají mi nohy. Když jsme točili Dvořáka v Americe, neotekly ani jednou. Nebyl na to čas ani myšlenky.

Opakování záběru při natáčení ale obvykle na spontánnosti ubírá.
Jenže to, co vidíte, říkám většinou napoprvé a pouze jednou. Pokud se záběr podaří, neopakujeme ho. Ještě při natáčení přicházím na nové věci a mnohé si ujasňuji. Polovina mozku prostě reaguje na momentální podněty. Musím oslovit nejen rozum, ale i cit naprosto různorodé divácké obce.

Takže sázíte na improvizaci?
U uměleckých dokumentů, jejichž součást tvoří vedle faktů i fikce, je improvizace nezbytná. Musí však být postavena na pevných základech. Můj projev určitě ovlivňuje nutnost formulovat rychle a na místě.

Vy nepracujete podle scénáře?
Scénář je pro mě pouze elementární pomůckou. Skoro nic si nepíšu, a už vůbec nic nečtu z papíru či se neučím zpaměti. Vypadá to asi takhle: V první, nejzábavnější fázi práce nastuduji vše, co je k dispozici. V tom historickém popelu září řada žhavých uhlíků, které je třeba vyzdvihnout k metafoře. Je to zajímavé, ale těžké a riskantní. Vždyť kondenzuji století či padesát let do tří hodin. Něco akcentuji, podružnosti však musím vynechat. Tento žánr není obtiskem reality, je povýšen na podobenství. Jde o popularizaci, nikoli striktně vědecké dílo. Základem velké improvizace je pocit jistoty, pramenící z komplexní znalosti a jejího násobku v souvislostech. Protože se většinou točí na přeskáčku, musím si v hlavě udržet jakousi klenbu, od čeho k čemu budu postupovat.

Pro vaši řeč jsou typické dramatické pomlky. Mnozí řečníci se je učí před zrcadlem nebo si je nacvičují s diktafonem. Vy také?
V žádném případě. Při práci na Amadeovi jsem dostal Bellovu obrnu lícních nervů. Na doléčení nebyl čas, a tak jsem teď starý, nelákavý a křivý. Když vidím v televizi svoji tvář, prožívám hrůzu. A do toho ještě zrcadlo! Starosti mi dělá také, podle mého soudu, přehnaná gestikulace. Když jsem točil pro BBC, prosil jsem, abych si mohl dát ruce do kapes. Nedovolili mi to. I český štáb jsem žádal, aby mě někdo alespoň držel za ruku. Marně. A mé pomlky? Jistě, dělám podvědomě významové akcenty. Leccos má však na svědomí i stařecká dýchavičnost. Je mi třeba vzduchu.