Pokud padne její jméno, každý automaticky dodá - lidová písnička; jako by k ní nic jiného nepatřilo. Jarmila Šuláková má však ráda i jazz a vážnou hudbu. S klasikou dokonce chvilku koketovala. "V padesátém roce mi nabízeli, abych se dala na vážnou muziku. Ale já jsem nemohla, nešlo to. Třeba i proto, že bych musela studovat, a na to nebyly peníze."
Valašsko na věčné časy
Jarmila Šuláková se narodila 27. června 1929 ve Vsetíně. K muzice ji přivedli rodiče. "Tatínek hrával na trubku, na saxofon. Maminka krásně zpívala," vzpomíná, kde se vzala její láska k lidové písničce a hudbě vůbec. Kromě téhle muziky k ní neodmyslitelně patří také Valašsko, všudypřítomné oblé Beskydy.
Kraj, z něhož nedokázala nikdy odejít. "Kdysi to mně a manželovi nabízeli, chtěli, abychom se přestěhovali do Brna. Měla jsem nabídku z rozhlasu, že by mě vzali do zaměstnání. Ale neměli pro nás byt, tak z toho sešlo. A kromě toho, my jsme ze Vsetína stejně nechtěli odejít. Je to náš kraj," vykládá s nepřeslechnutelným akcentem.
Když hledá přelomové roky svého života, neopomene léta 1948 a 1949, kdy začala zpívat s kapelou Vsacan. Nejenže se dostala k milované hudbě, ale našla tam i budoucího muže, Ludvíka Schmidta. "Hrál druhé housle," připomíná a potichoučku dodává: "My jsme se měli velice rádi a muzika se s námi táhla celým životem, dokud mi manžel neumřel."
To bylo v roce 1970. Z jejich svazku vzešlo jedno dítě. "Zuzka také dělá muziku. Učí hudební výchovu na škole, je družinářka a má i kapelu. No prostě má toho dost," říká o dceři s pýchou.
Život za pultem
Ačkoli muzice věnovala hodně času, nikdy ji neprovozovala profesionálně a koncertování nikdy nebylo její hlavní obživou. Mnozí ze severu Moravy si vzpomenou, jak onu paní, jejíž tvář znali z obalu gramodesek, po pětatřicet let skoro den co den viděli za pultem vsetínské prodejny Supraphon.
Pracovala tam od padesátého roku do poloviny osmdesátých let. "Dělala jsem osm až deset hodin denně," vzpomíná na časy, kdy večer po práci zkoušela a o sobotách a nedělích vystupovala. To všechno skoro "za hubičku". K tomu se samozřejmě starala o rodinu a nakonec přidala i cestování s kapelami po světě.
Vystupovala na stovkách scén v desítkách zemí, posbírala koše cen a titulů, natočila spoustu písniček. Do jejího profesního životopisu patří spolupráce s kapelou Vsetín, zmíněným Vsacanem, soubory Kyčera a Jasénka, s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů nebo s cimbálovkou Technik, ale našlo by se ještě pár dalších. Často vystupovala i v televizi a v rozhlase. Také díky tomu se jí podařilo udělat z lidových písniček hity; v knize Kdo je kdo na přelomu 20. století se uvádí, že tím prvním byla skladba Okolo Súče.
Když se jí - Valašky - někdo zeptá, jestli ještě platí "Co Čech, to muzikant", pokývne hlavou. Hned však připomíná, že chození na koncerty a kupování cédéček pro uchování národní písničky nestačí.
"Muzikantů máme pořád dost. Ale doma se méně zpívá s dětmi. Rodiče jsou v práci utáhlí, protože všude u obyčejného drobného lidu jsou výplaty malé, často si musí přivydělávat ještě po práci, a tak nemají čas na děti, aby je učili zpívat. Mělo by být víc zpívání i ve školách, jako jsme měli my. Když jsme ráno přišli do školy, hned jsme si první museli zazpívat písničku," přemýšlela nahlas po jednom koncertu, když se za ní nadšeně hrnuly děti s památníky.
Fúze s Fleretem
Kdyby na počátku devadesátých let ukončila kariéru, nikdo by se jí nedivil. Mohla sedět doma, užívat vnoučat a čas od času zabrblat na ten malý důchod. Ale muzika si ji našla a ona se pustila do riskantního podniku. Přišli za ní s nabídkou spolupráce o desítky let mladší hudebníci z folkrockové kapely Fleret, kteří umějí své melodie řádně "osolit".
Původně mělo jít o jednu společnou písničku, nakonec z toho byla celá deska. "Moc jsem nepřemýšlela. Strach z toho, co tomu kdo řekne? Ten jsem neměla. Prostě jsem do toho hupsla, a bylo to," popisuje půli devadesátých let a říká, že se kvůli téhle "fúzi" nikdy nepotkala s negativními reakcemi: "Když jsem mluvila s folkloristy, tak mi nikdo nic nevyčítal. Naopak. Říkali, že mladí lidé, kteří už na lidové písničky zapomínali, to přijali a líbí se jim to. Lidová píseň dostala nový kabát, nové aranžmá a mladí s námi s velkou chutí zpívají."
Muzikantský kolotoč tak díky Fleretu začal nanovo. Koncerty, festivaly, nahrávací studia, zájezdy. A publikum. Úplně nové a jiné než to dosavadní; pro ty mladé se stala objevem. Kupodivu od ní berou i to, co jindy slyší neradi. "A učte sa pořádně, ať nemáte baně!" nabádala je po skončení jednoho koncertu.
Ženská ekrazit
"Už se budu muset trošku brzdit, už mám roky," odpovídá na otázku, jak dnes zvládá vystupování. A na poznámku, že podobné řeči vedla, když slavila sedmdesátku, ale od té doby koncertů spíš přibylo, se zasměje: "Tož říkám to furt."
Kde tedy bere sílu? "Tož teď su nascípaná jak stará koza, ale to zas přejde. Mám hrozně ráda lidi, a tak když jezdíme a zpíváme, rozdávám písničky a dělám to ze srdca. Důležité je nemyslet na sebe, na svoju slávu. Nikdy jsem nezpívala proto, abych byla slavná. Zpívala jsem a zpívám prostě pro lidi."
Když má odpovědět, čeho v životě litovala, jako první řekne: "Že jsme spolu déle nežili s manželem." Vzápětí dodá, že na velké litování stejně nikdy čas neměla. Snad jen: "Vždycky jsem si přála dělat muziku, učit se na konzervatoři. Ale to se mi nesplnilo. Tož přesto všechno, i bez té školy jsem to snad zvládla i na tu jedničku."
Zpěvačka, o níž primáš Hradišťanu Jiří Pavlica v jednom rozhovoru výstižně řekl, že je to "ženská ekrazit", prožila i chvíle, kdy jí do zpěvu nebylo. "Když mi umřel manžel, tak jsem skoro tři čtvrtě roku neúčinkovala," vrací se znovu do roku 1970. "Ale potom jsem si řekla, že to nemá cenu. Ono to vlastně bylo ještě horší, pořád jsem myslela na to, co bylo, všude jsem ho viděla... Tak jsem se znovu dala na zpívání."
Před několika lety se s těžkým okamžikem potkala znovu. Její manžel měl z prvního manželství syna, který žil v Kanadě. Onemocněl AIDS. "Přijel z Kanady a chtěl dožít na Valašsku. Tak jsem ho měsíc opatrovala, než umřel." A zpívala mu - jako by právě muzika byla nejlepším lékem na všechny rány.
Nikdy jí nechyběl nejen optimismus, ale také humor a smysl pro recesi. A tak když se hledala do Valašského království k valašskému králi Bolkovi Polívkovi královna matka, byla volba jasná: Jarmila Šuláková.
|
JARMILA ŠULÁKOVÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
