Ke čtyřicátým narozeninám si herec Ota Jirák nadělil infarkt. Tatínek mu tehdy donesl na nemocniční postel jako dárek zlaté hodinky po dědečkovi s tím, že mu je sice chtěl dát až k padesátinám, ale takhle to prý bude lepší. Deset let ovšem už uplynulo a hodinky stále mají svého majitele...
* Změnil onen varovně zdvižený prst, jímž infarkt bezesporu je,nějak váš životní rytmus?
Ne. Jako herec jsem ho neměl ani předtím, ani potom. Jen první týdny,jak už to bývá, jsem byl vzorný: nekouřil jsem, nepil, jedl víceméně to, co se jíst má. T eď se alespoň snažím si některé věci méně brát.
* Odpočíváte od té doby víc nebo jinak?
Pořád stejně: jak jen m ůžu, bloumám lesem. Předstírám, že sbírám houby, ale spíš sbírám síly do dalšího živobytí. Nejsem však polykač kilometrů, i když zamlada jsem kolikrát coural po lese od soumraku do svítání. Tvrdím, že les a pes jsou dva nejlepší lidi.
* Jakého psa máte? Jezevčíka Honzu. Protože za chalupou, kterou máme v Českém ráji, vede les moc z kopce
dolů, vyváží nás žena do jiného, rovinatějšího. Já s Honzíkem v něm chodím, ona v něm telefonuje. Než vyrazíme, naložím masíčko a na zpáteční cestě koupíme někde dřevěné uhlí, protože nic na světě není tak dobré jako kuřátko nebo krkovička na roštu.
* Co na chalupě rád děláte?
Všechno, co je zapotřebí, ale rozhodně netvrdím, že si u sekání trávy, štípání dříví nebo přehazování kompostu báječně odpočinu. Teorie o tom, že při jiné práci člověk relaxuje, je podle mě hloupost: to snad m ůže jen ten, kdo nechce všechno dělat zgruntu a pořádně. Jenže já jsem puntičkář.
* Takže třeba malování, kterému se věnujete už léta, za oddechový čas nepovažujete?
Nepovažuji - koneckonců i proto, že jsem si těmi smaltovými šperky či obrázky jeden čas i vydělával. A dneska, kdy se perně učím zvládnout malování a fotokoláže na počítači, to už vůbec není žádná legrace, protože ta technika už v tom mém věku do hlavy neleze tak rychle.
* Máte nějakou osvědčenou metodu pro situace,kdy pořebujete nabrat sílu rychle, třeba mezi odpoledním a večerním představením?
To sáhnu po psychow alkmanovi. Nevím, jestli nefunguje podle principu »víra tvá...«, ale když není čas na les, donutí mě po čtyřicet minut setrvat v klidu. Neslyším žádné telefony, žádné hlasy, jen samé libé zvuky... Psychow alkman mi prostě nahrazuje autogenní trénink, ke kterému jsem se nikdy neodhodlal.
* Zkoušel jste i jiné způsoby?
V nerozvážném mládí jsem vyrazil na mořskou pláž, po deseti minutách slunění jsem si řekl: Už nikdy! a pokorně jsem se vrátil do českého lesa. A taky na zdejší zámky, hrady a zříceniny, kam se jezdím nadýchat atmosféry zašlých časů. Jen co jsem se loni vrátil z nemocnice po těžké operaci, už jsem s dcerou šplhal na T rosky. A ještě mám jeden recept. Bude to znít divně,ale psychicky se výrazně občerstvím na střelnici. Já, pacifista tělem i duší, mám totiž nenapravitelnou vášeň pro rychlopalné zbraně, a tak bych asi vyzbrojil menší gardový oddíl. Stačí mi vzít pistoli do ruky, zamířit na terč - a místo něj si představit toho, kdo mi zrovna nejvíc pije krev... To je úleva!
* Změnil onen varovně zdvižený prst, jímž infarkt bezesporu je,nějak váš životní rytmus?
Ne. Jako herec jsem ho neměl ani předtím, ani potom. Jen první týdny,jak už to bývá, jsem byl vzorný: nekouřil jsem, nepil, jedl víceméně to, co se jíst má. T eď se alespoň snažím si některé věci méně brát.
* Odpočíváte od té doby víc nebo jinak?
Pořád stejně: jak jen m ůžu, bloumám lesem. Předstírám, že sbírám houby, ale spíš sbírám síly do dalšího živobytí. Nejsem však polykač kilometrů, i když zamlada jsem kolikrát coural po lese od soumraku do svítání. Tvrdím, že les a pes jsou dva nejlepší lidi.
* Jakého psa máte? Jezevčíka Honzu. Protože za chalupou, kterou máme v Českém ráji, vede les moc z kopce
dolů, vyváží nás žena do jiného, rovinatějšího. Já s Honzíkem v něm chodím, ona v něm telefonuje. Než vyrazíme, naložím masíčko a na zpáteční cestě koupíme někde dřevěné uhlí, protože nic na světě není tak dobré jako kuřátko nebo krkovička na roštu.
* Co na chalupě rád děláte?
Všechno, co je zapotřebí, ale rozhodně netvrdím, že si u sekání trávy, štípání dříví nebo přehazování kompostu báječně odpočinu. Teorie o tom, že při jiné práci člověk relaxuje, je podle mě hloupost: to snad m ůže jen ten, kdo nechce všechno dělat zgruntu a pořádně. Jenže já jsem puntičkář.
* Takže třeba malování, kterému se věnujete už léta, za oddechový čas nepovažujete?
Nepovažuji - koneckonců i proto, že jsem si těmi smaltovými šperky či obrázky jeden čas i vydělával. A dneska, kdy se perně učím zvládnout malování a fotokoláže na počítači, to už vůbec není žádná legrace, protože ta technika už v tom mém věku do hlavy neleze tak rychle.
* Máte nějakou osvědčenou metodu pro situace,kdy pořebujete nabrat sílu rychle, třeba mezi odpoledním a večerním představením?
To sáhnu po psychow alkmanovi. Nevím, jestli nefunguje podle principu »víra tvá...«, ale když není čas na les, donutí mě po čtyřicet minut setrvat v klidu. Neslyším žádné telefony, žádné hlasy, jen samé libé zvuky... Psychow alkman mi prostě nahrazuje autogenní trénink, ke kterému jsem se nikdy neodhodlal.
* Zkoušel jste i jiné způsoby?
V nerozvážném mládí jsem vyrazil na mořskou pláž, po deseti minutách slunění jsem si řekl: Už nikdy! a pokorně jsem se vrátil do českého lesa. A taky na zdejší zámky, hrady a zříceniny, kam se jezdím nadýchat atmosféry zašlých časů. Jen co jsem se loni vrátil z nemocnice po těžké operaci, už jsem s dcerou šplhal na T rosky. A ještě mám jeden recept. Bude to znít divně,ale psychicky se výrazně občerstvím na střelnici. Já, pacifista tělem i duší, mám totiž nenapravitelnou vášeň pro rychlopalné zbraně, a tak bych asi vyzbrojil menší gardový oddíl. Stačí mi vzít pistoli do ruky, zamířit na terč - a místo něj si představit toho, kdo mi zrovna nejvíc pije krev... To je úleva!
