Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Pohybově talentovaný byl Roman Vojtek od dětství, kdy navíc fyzickou kondici nabral díky drilu v gymnastickém kroužku. Cit pro ladné kroky koneckonců prokázal mimo jiné i svým vítězstvím v prvním ročníku taneční soutěže StarDance. Ovšem fyzička se mu hodila i v mládí, kdy ho příliš nebavila práce u soustruhu a radši zamířil přes Francii do Španělska, kde pracoval na tabákových plantážích. „Celou Francii jsme projeli vlakem načerno, tři kluci napasovaní na záchodě,“ řekl v rozhovoru pro týdeník 5plus2.
Před časem jste se začal objevovat v seriálu Modrý kód v roli záchranáře. Ocitl jste se někdy v situaci, kdy jste musel poskytnout někomu první pomoc?
Zaplať pánbůh jsem nikdy nebyl v takové vážné situaci, byl jsem jen u několika lehčích zranění. Pamatuju si, že jsem jednou například nahazoval rameno kamarádovi, protože nebylo zbytí. Podle zkušeností bych teda měl spíš být nějaký fyzioterapeut než záchranář. (smích)
Věděl byste vlastně, jak dát správně první pomoc?
Jelikož žijeme v době chytrých mobilů, napadlo mě, že bych si mohl stáhnout aplikaci První pomoc, která by mi nejspíš v krizové situaci poradila. Základní věci ale znám a pamatuju si je třeba ještě z autoškoly. Pořád ještě vím, kolikrát a jak rychle zmáčknout hrudník a jak dát umělé dýchání. Asi by to nebylo podle učebnice, ale každopádně doufám, že to nikdy nebudu potřebovat.
Potkáváme se v Divadle Palace, kde vás diváci mohou vidět v komedii Miluji tě, ale… Myslíte si, že v každém vztahu musí být nějaké „ale“?
Já se ho snažím tam nemít. Vždycky je nejhorší ve vztahu něco očekávat nebo vnitřně cítit nějaké to ale - „Já tě miluju, ale mohla by ses trochu změnit…“ Nejvíc průšvihů vzniká právě nedorozuměním, že člověk od toho druhého něco čeká a myslí si, že se něco stane a dotyčný se změní. Myslím, že je lepší milovat druhého takového, jaký je, protože ani já sám nejsem bez chyby.
Je tedy lepší namísto očekávání, že se cosi změní, ze vztahu odejít?
Někdy člověk, přestože všechna ta „ale“ vidí a ví o nich, nemá energii a sílu vztah ukončit. Pak to nakonec ukončujete v nějakém mezním bodu, což se stalo i mně. Tak to bohužel je. Pořád se nějak vyvíjíme. Nemyslím si, že v životě existuje moc chyb, spíš jsou to lekce, ze kterých si pak něco bereme.
Vy jste před časem radikálně změnil svůj rodinný život. Jste dnes šťastný?
Jsem. Spousta lidí ví, co se u mě v posledních letech stalo, že jsem odešel ze vztahu a rozhodl se žít jinak. Nelituji toho. Jsem moc šťastný s partnerkou, s níž žiju, a s mými dětmi, se kterými jsem v podstatě polovinu veškerého času.
Takže nejste žádný víkendový tatínek?
Kdepak. Normálně vstávám se svou sedmiletou dcerou Editkou každý den do školy, odpoledne jsou na řadě kroužky. Snažím se dětem maximálně věnovat, přizpůsobil jsem tomu svou práci i svůj život, a jsem za to nesmírně vděčný. Vlastně teď žiju tak, jak jsem si to vysnil.
Roman Vojtek■ Narodil se 14. dubna 1972 ve Vsetíně. |
Dcerku jste pojmenoval po své sestře. To není zrovna obvyklé. Jak vás to napadlo?
Původně jsem chtěl Aničku, protože tak se jmenovala moje maminka. Jenže v té době jsme s mou bývalou ženou měli ve svém okolí Aniček hrozně moc, takže vznikl nápad pojmenovat ji po sestře. No a má sestra, která žije léta v Bolívii, byla v té době také těhotná a svého syna pojmenovala zase po mně. Takže jsme si to hezky prohodili. I další těhotenství nám vyšlo nastejno a také odchod od partnerů jsme prožívali časově stejně. Teď je šťastná a já taky. Jsme propojení i na dálku.
Působíte jako velice klidný člověk. Přitom jste prý byl velmi hyperaktivní dítě. Dokonce vás údajně vyhodili ze školky.
Ano, to je pravda. Největší ostuda byla v tom, že tahle školka byla na našem sídlišti, takže to všichni věděli, a navíc v ní pracovala moje máma. Pamatuju si, že v nové školce jsem pak hned po pár týdnech měl takzvanou oslí lavici. Musel jsem jíst dál od ostatních dětí, protože jsem je zřejmě nějak atakoval jídlem.
Jak dlouho se vás tahle hyperaktivita držela? Neměl jste později kvůli chování problémy?
Měl jsem problémy. Nevím, čí to byl tehdy nápad, ale byl pro mě spásný, když mě rodiče už v první třídě dali na gymnastiku, kterou jsem na základce dělal asi šest let, pak i vrcholově. Takže každý den jsem ze školy běžel na trénink. Doteď z téhle průpravy čerpám při práci. Pořád ještě skočím třeba salto vzad. I když tělo už chátrá a čím dál víc to bolí.
Po škole jste se živil jako soustružník. Jak se to stane, že člověk najde od soustruhu cestu na muzikálová jeviště?
Můžeme tomu říkat třeba náhoda. Ačkoli na ně moc nevěřím. Od malička jsem zpíval a moc mě to bavilo. Vždycky jsem věděl, že chci dělat to, co teď dělám. Nevěděl jsem jen, jak se to bude jmenovat, nebo co konkrétně to bude, protože jsem ze Vsetína, a tam ani nebylo žádné divadlo. Dokonce než jsem šel na JAMU, tak jsem byl jedinkrát v divadle. Jednou za mnou přišla kamarádka, která se hlásila na činoherní herectví, že se dostala do druhého kola, kde musí mít s někým připravený dialog. Poprosila mě, abych jí přihrával, a tím jsem přičichl k brněnské JAMU. Tam se mě jeden profesor zeptal, jestli bych to nechtěl příští rok zkusit, že mě připraví. Tak jsem to zkusil.
Takže jste původně mířil do činohry?
Ano, ale u zkoušek se mě pak zeptali, zda bych nechtěl zkusit muzikál. Musel jsem se jich zeptat, co to vůbec muzikál je. Když mi řekli, že je to divadlo, kde se zpívá a tancuje, nadchlo mě to. A tak jsem hned druhý den šel bez přípravy na přijímačky. Místo tanečních kreací, které měli ostatní přichystané, jsem vytáhl z walkmana kazetu Depeche Mode a tancoval na ně. Dál jsme měli mít monolog, který přechází v píseň. Přes noc jsem se naučil to, co měla děcka na kolejích, což byla ženská role z My Fair Lady s písní Chci jen někde svůj plácek mít. To také koukali. No a místo árie jsem zpíval moravskou píseň Ej, ovce moje, ovce. Nejspíš z toho byli tak v šoku, že mě ze zvědavosti poslali do druhého kola.
Roman Vojtek v show Tvoje tvář má známý hlas 2
Bavila vás alespoň trochu ta původní manuální práce?
Když jsem se učil, tak mě to celkem bavilo, protože je to svým způsobem tvořivá práce něco vysoustružit nebo vyfrézovat. Jenomže já jsem byl takový lepší soustružník s maturitou a dělali jsme na počítači řízených soustruzích. Takže moje práce spočívala v tom, že jsem otevřel kryt soustruhu, tam jsem dal kus železa, zavřel, zmáčkl zelený čudlík a za patnáct minut jsem vyndal hřídel, kterou jsem přeměřil a řekl jsem buď dobrý, nebo špatný. To mě nebavilo. Raději jsem odjel stopem do Španělska na tabákové plantáže.
To musela být dobrodružná cesta. Mimochodem ve Španělsku se prý hrozně špatně stopuje.
Řekl bych, že ještě horší to bylo ve Francii. Tam jsme třeba dva dny uvízli na jednom místě, což bylo v letních parnech pekelné. Nakonec jsme to vyřešili tak, že jsme jezdili načerno vlakem. Projeli jsme tak celou Francií - tři kluci napasovaní na záchodě. Měli jsme takovou fintu, že jsme nezamykali. Takže průvodčí neťukal na dveře a nechtěl jízdenku. Když chtěl někdo z cestujících na toaletu, jeden z nás si vždycky nastříkal pěnu na obličej, vykoukl a řekl, že se zrovna holí, takže dotyčný se omluvil a šel na jiný záchod.
Jak vás to vůbec napadlo, vydat se na plantáže do Španělska?
Bylo to krátce po revoluci a chtěli jsme využít nové možnosti. Z Francie nás ale nechtěli pustit na hranicích do Španělska, protože jsme neměli skoro žádné peníze. Tak jsme šli a načerno překročili hranici přes kopečky. Už je to pětadvacet let, takže je to promlčené.
Herec Roman Vojtek v zákulisí StarDance V
Musel jste mít od Západu velká očekávání. Byl jste nadšený?
Byl to sen. Něco neskutečného vidět tam všechna ta auta, zboží, elektroniku… Vidět, jak tam vypadají restaurace a co se v nich podává, jak vypadají lidé, jak se chovají, co mají na sobě… Všechno bylo úplně jinak a byla to nádhera. Přitom jsme třeba v Barceloně spali v parku, stravovali se po charitách a já hrál na ulici na kytaru. Pak jsme se přesouvali a dostali jsme se až na jih na plantáže.
Nechtěl jste ve Španělsku zůstat?
Uvažoval jsem o tom, jenže pak jsem volal domů načerno přes dráty a…
Počkejte, jak zase načerno?
Potkali jsme partu Poláků, kteří nám řekli, že vědí, jak to udělat, abychom se dovolali jenom s takovým upevňovacím sluchátkem. Jeden z nás musel vyšplhat na telegrafní dráty. To jsem byl díky průpravě z gymnastiky většinou já, řekli mi, kam to připojit a mohli jsme normálně telefonovat. Vždycky večer se takhle utvořila fronta Čechů, Maďarů a Poláků, kteří volali domů.
Takže doma vám řekli: Romane, slez a koukej se vrátit!
Tak nějak. (smích) Řekli, ať se koukám vrátit, protože mě vzali na JAMU.
Nemáte dnes ještě někdy chuť nazout toulavé boty?
Asi ani ne. Jsem už přeci jen trochu zpohodlnělý. Mám rád všechny země, kde se mluví španělsky, domluvím se tam a stále mě to na jih táhne. Ale stopem už bych to nezvládl. Teď už jsou mé plány jinde a točí se hlavně kolem rodiny a vztahu.
Záchranář Dany, jehož proslavilo VyprávějV seriálu z prostředí urgentního příjmu Modrý kód hraje Roman Vojtek záchranáře Danyho. S postavou tohoto jména se přitom nesetkává poprvé. „Kdysi jsem v Praze začínal v roli Dannyho Zuka v muzikálu Pomáda. Byla to v hlavním městě má první role,“ zavzpomínal Vojtek. Jeho seriálovou partnerkou v Modrém kódu je herečka Marika Procházková, která hraje dětskou lékařku. S ní se Vojtek dostává tak trochu na známou půdu. „Marika je moje dobrá kamarádka. Setkali jsme se spolu například už v představení Producenti, takže to není poprvé, co hrajeme pár.“  Modrý kód (2017)  Vyprávěj (2009)  StarDance (2006) Do širšího povědomí diváků se Roman Vojtek před lety dostal hlavně díky jedné z hlavních rolí v retro seriálu Vyprávěj. Dodnes o této zkušenosti mluví jako o klíčové. „Ve Vyprávěj jsem se toho hrozně moc naučil. Myslím, že tenhle projekt se opravdu povedl. Provázel mě dlouhých pět let a určitě seriál považuji za svou největší televizní práci. Tedy, doufám, že ještě někdy přijde další taková. Ale i kdyby už nepřišla, tak mám naštěstí dost směrů, kterým se věnuji. Čili nejsem vyloženě závislý na televizním herectví,“ dodal Vojtek, který se ještě příležitostně věnuje tanci. Je totiž historicky prvním vítězem show StarDance. |
