Kdysi jste si psával svá přání na papírky a tím jste si podle vlastních slov tvořil svou budoucnost. Co se vám dodnes nesplnilo? Co si na papírky píšete dnes?
Splnilo se mi vše. Dřív bych to pokládal za zázrak, ale jednou jsem skutečně uvěřil v sílu myšlenky a pocítil dokonalost vesmíru. Zní to možná, že jsem trochu blázen, ale ono to je vše vážně vlastně jednoduché. Pochopil jsem, že my sami jsme tvůrci svého života. Máme vždy na výběr. Život je v tomhle ohromně fér. Věřím tomu, že náhody neexistují a že všechno, co se děje, je výsledkem našeho dosavadního bytí. Je pro mne ohromně důležité ovládat své myšlenky. Proto si papírky píšu stále. Dnes už ale veškerou pozornost směřuji především ke své rodině a dětem. Jediné mé přání je, abychom byli zdraví. Vše ostatní přijde.
Máte střední ekonomické vzdělání, hodí se vám dnes v životě?
No, abych se přiznal, jediné, co skutečně využívám v praxi, je psaní všemi deseti. Ale myslím, že takových je nás víc. Když se tak zpětně ohlédnu, v podstatě jsem tou školou tak prošel a z ekonomiky si toho moc nevzal. Už od prvního ročníku jsem věděl, že po škole chci jít na konzervatoř. A proto jsem se místo domácích úkolů z účetnictví věnoval notám a zpěvu. Ale bylo krásné, že kantoři tehdy pochopili, že se mnou nehnou a vlastně mi v tom mém uměleckém snění fandili.
Narodil jste se rok před sametovou revolucí ve Vrchlabí. Jste dítě hor?
Odmala nás táta bral za náš dům na pole, kde s námi lyžoval. Vždycky u nás bylo hodně sněhu, takže jsme trávili hodně času lyžováním nebo bobováním, bruslením. Bylo to krásné dětství, za které jsem rád. Myslím, že jsem dítě hor. Nicméně, na vrcholu Sněžky jsem nikdy nebyl, což je trochu ostuda. Měl bych to napravit. Tak snad až vyrostou moje děti.
Máte dva syny, Kristiána a Jonáše. V čem jsou po vás a v čem zase po vaší manželce, herečce Michaele Tomešové?
Těžko se to posuzuje, protože jsou oba ještě malí. Ale už teď je trošku lituji, protože uměleckému životu jen stěží uniknou. Neustále si doma zpíváme, zkoušíme texty, hrajeme na nástroje a kluky to ohromně baví. Lásku k umění asi budou mít po obou. Co se týká podoby, tam je to zatím dost jasné, jsou celá Míša. (smích)
Netoužíte ještě po dcerce?
Vždycky jsem chtěl holčičku, abych byl opatrovatel. Navíc mám dva bráchy a v naší rodině vždycky byli kluci, tak jsem chtěl karmu prolomit. Na druhé straně jsem šťastný za to, že mám doma dva zdravé a krásné kluky. Když si vezmu, jak moc se o ně strachuji, nedovedu si představit, jak bych se bál o tu křehkou a zranitelnou holčičku. Ale tak není všem dnům konec. Myslím, že to třeba za pět let ještě zkusíme. I když, znám páry, co se o to po dvou klucích také snažili, a pak se jim narodila dvojčata kluků. Případně přistavím na zahradě další domek.
Co vám prolétlo hlavou, když přišla vaše první hlavní role?
První hlavní role byl Tomáš v muzikálu Osmý světadíl v Divadle Kalich. Byl jsem ještě na konzervatoři ve čtvrťáku. Vlastně jsem šel zkusit konkurz jen pro tu zkušenost. Nečekal jsem tehdy, že by mě mohli vybrat. Myslel jsem si, že na to ještě musím pár let dozrávat. Když mi pak během maturitního vystoupení volali, že mě vybrali, nemohl jsem tomu uvěřit. Byla to pro mě taková vstupní brána do světa muzikálu a nejen tam.
Dnes jste jedním z nejobsazovanějších herců v českých muzikálech. Který z nich vám nejvíce přirostl k srdci a proč?
Těžko teď vypíchnout jediný titul. Srdcový vztah mám třeba k muzikálu Jesus Christ Superstar, který jsem hrál ve třech produkcích. Ježíše na Slovensku pod taktovkou Jána Ďurovčíka a Jidáše v Ostravě a v Praze. Na tomhle díle jsem se ohromně naučil. Je to pěvecky i herecky jeden z nejnáročnějších titulů. A to, že jsem mohl hrát Ježíše i Jidáše zároveň a snažit se pochopit jejich jednání, mi dalo ohromně moc. Ač se to může zdát trochu schizofrenní.
Vlastně pro mě ty dvě postavy byly v mnoha ohledech podobné. Možná, že byli oba nepochopení, což je spojovalo. Celou svou duší i srdcem jsem propadl třeba i muzikálu Rent. Ten, kdo ho zná, asi pochopí proč. A pak to jsou tituly jako Osmý světadíl, nebo Vlasy v Divadle Kalich. Ale dá se říct, že ke všemu, co hraji, jsem si vybudoval silný vztah.
Jste jednou z hlavních postav muzikálu Čas růží, který je postaven na hitech Karla Gotta. Jak jste vnímal jeho odchod?
Zasáhlo mě to. Měl jsem ho ve svých představách jako někoho, kdo nikdy nemůže zemřít. Ale vlastně to tak je. Nejenom písničky, které zpíval, ale i hodnoty, které vyznával, jsou pro mě nesmrtelné. Ohromně jsem si ho vážil.
Na svém kontě máte nejen vlastní desku s názvem Navěky, ale i duet s Markétou Irglovou, ke kterému jste natočili i videoklip. V jeho závěru se měníte v Jiřího Bartošku a Markéta v Ivu Janžurovou.
Práce na klipu byla krásná. Vzniklo to vše tak trochu náhodou. Markéta zrovna přiletěla na pár dnů z Islandu do České republiky a ačkoliv by svůj volný čas vůbec nemusela věnovat nám, souhlasila, že to natočíme. Když jsem oslovoval Ivu Janžurovou a Jiřího Bartošku, upřímně jsem vůbec nečekal, že by souhlasili. Ale písnička se jim líbila a klaplo to. Navíc odmítli honorář. Byl to krásný večer v úžasné společnosti.
Stále se s vaší manželkou setkáváte v rolích na muzikálových pódiích?
Ano, často si říkám, že aspoň někde máme čas si užít společnost toho druhého, když to doma kvůli dvěma malým dětem moc nestíháme. Už jsem si na to za ty roky tak zvykl, že si ani nedovedu představit, že bychom se na jevišti nepotkávali. Ačkoliv oba hrajeme v různých divadlech, vždycky se potkáme na naší domovské scéně Divadla Kalich.
Podle vlastních slov vám je dnes bližší herectví než zpěv. Toužíte po klasické činohře? Láká vás třeba Shakespeare?
Nemůžu říct, že je mi herectví bližší. Spíš cítím, že mu teď chci dát více pozornosti. Rád bych si zkusil po všech těch muzikálových rolích i nějakou činohru. I když některé mé postavy v muzikálech jsou hodně činoherní, přeci jen je to od té klasické činohry rozdíl. Tak třeba se někdy poštěstí. A nebudu se zlobit, když to hned nebude Shakespeare. (smích)
Roman Tomeš
Momentálně jste jednou z hlavních postav v novém primáckém seriálu Slunečná. Jak vám sedí tato role?
To musí asi spíš posoudit divák. Hraji tam bývalého vězně, stálého člena statku. Po delší době mám možnost hrát stálou roli v seriálu a musím říct, že si to ohromně užívám. Na place je skvělá atmosféra a často i veliká zábava. Kolikrát mám problém se během klapky nesmát, když točím třeba s Pavlou Tomicovou nebo Filipem Blažkem. Jsou to dva komedianti a miluji jejich fórky. Všeobecně je tam ohromně silný herecký cast.
Sledujete televizní seriály?
Na televizi nemáme doma skoro vůbec čas, ale občas se nám ji s Míšou podaří zapnout, když děti usnou. Dáme si dvojku bílého a pustíme si na Netflixu seriál Koruna. Trochu jsme tomu propadli. Jsou tam skvostné herecké výkony a zároveň se člověk dozví spoustu informací ze zákulisí britské královské rodiny. Takže to nás baví, ale spíš je to pro nás svátek. Jsem spíš televizní analfabet.
Mezi vaše vášně prý patří umění, vesmír a život...
Ano, vlastně to souvisí s mojí odpovědí na první otázku. Baví mě život a hledání podstaty ve všech jeho aspektech. Věřím, že skutečně platí „Jak nahoře, tak dole.“ To znamená, že stejná pravidla, jaká fungují ve vesmíru, fungují i v nás. Podívám-li se nahoru na nebe, na hvězdy, Měsíc, je to umělecké dílo. Důkaz ohromné tvořivé síly, která je i v nás a my jsme její součástí. Objektem i malířem.
Proto věřím, že si život tvoříme sami. A zároveň paradoxně věřím i tomu, že to samotné tvoření a tedy pocit životní svobody, nám bylo předurčeno. Zní to asi paradoxně a nesrozumitelně. Je to jen můj pohled. Osud a svobodné tvoření vlastního života jdou podle mě ruku v ruce. A umění miluji, protože je stejně tak abstraktní jako moje celá předešlá odpověď. (smích)
