Roky čekání Filipa Renče

Život je databanka absurdních námětů, říká režisér Filip Renč a jeho vlastní osud je toho nemalým důkazem. A utor Requiem pro panenku, které bylo začátkem devadesátých let nejnavštěvovanějším českým filmem, zažil po tomto úspěšném vstupu deset let nemastných-neslaných. Alespoň z pohledu "velké" filmařiny - jeho další projekty totiž neměly žádný významný úspěch, to platí o Válce barev (1995) i o hraném dokumentu Polojasno (1999). Ve stejné době ale sbíral ceny za hudební klipy jako na běžícím pásu a točil řadu reklam. Ale právě na toto období vzpomíná jako na dobu, kdy se mu hatil jeden projekt za druhým, šance na nový film se stále ztrácely a on sám propadal pocitům beznaděje. Nyní spojil po několika letech příprav dohromady obě své dráhy - film Rebelové, divácky úspěšný a kritikou s pochvalou přijatý, je totiž muzikál.

* Rebelové, stejně jako řada současných filmů, se vrací o řadu let zpět, do totality. Je to vyrovnávání se s tou dobou? Když je dobrý námět z té doby, tak proč ho netočit? Ale cíleně se vyrovnávat s onou érou považuji za nesmyslné. Dřív to bylo vděčné, ale dnes to není žádné hrdinství. Film jako takový je určen hlavně mladým divákům, a když je založen na silném příběhu, tak je úplně jedno, jestli je ze současnosti, z totality nebo z devatenáctého století.

* Čekal jste, že Rebelové

budou mít takový úspěch? Jestli to je úspěch, se uvidí až na konci roku. Ale zatím to vypadá skvěle, co se týče návštěvnosti iohlasů. Překvapilo mě, že se to líbilo i novinářům a kritikům. To jsem nečekal. Rád bych Rebely poslal na festivaly. A hlavně bych chtěl, aby mi otevřeli cestu k dalším filmům.

* Realizace Rebelů se protahovala čtyři roky. Pokud by vznikli tehdy, byla by jejich výsledná podoba odlišná?

Jsem rád, že jsem to netočil před rokem nebo před dvěma, protože jsem takovou partu jako teď neměl pohromadě. Hudební skladby i herce jsem vybíral léta. Každý rok se dělal znovu konkurs. Někteří herci zůstávali, někteří přišli až pár neděl před natáčením jako třeba Zuzana Norisová - filmová Tereza. Taky Tomáš Hanák vzal pro sebe netypickou roli jejího táty na poslední chvíli.

* Natáčení filmů je především záležitost peněz - nakolik už je filmová práce obchod a kolik prostoru zůstává pro uměleckou svobodu?

Kdyby to byl u nás jenom byznys, tak producent mluví i do umělecké stránky nebo hereckého obsazení, jako je to v zahraničí. V e Spojených státech je film normální průmysl, a ten řídí lidi, kteří v něm mají peníze. Režisér je spíš námezdní síla. Hlavní slovo má produkce a režisér, s výjimkou těch největších osobností, buď poslouchá, nebo netočí.

* Považujete tedy české producenty spíše za milovníky filmu než za obchodníky?

Ti, kdo do toho jdou, jsou fandové a je strašně složité je najít. Každému je jasné, že kdyby peníze vložil třeba do akcií, tak může během týdne vydělat daleko víc, než když se podílí na filmu. Jenže když si producent zvolí dobrou filmovou látku a dobrý umělecký tým, má šanci vydělat přinejmenším na další projekt. V každém případě producenti propojují své kulturní ambice s byznysem, a to je dobře. Díky tomu mohou lidé jako já dělat svoje filmy.

* Často točíte reklamy - lze si tam vydobýt prostor pro uplatnění vlastních představ?

Dnes se již o nějaké volné kreativitě režiséra v reklamě nedá mluvit. Ale dalo se o ní mluvit v roce 92 či 93, kdy jsem začal točit spoty. Měli jsme absolutní volnost. Zahraniční agentury se tu teprve rozkoukávaly a zatím, co se rozkoukávaly, tak my jsme točili podle vlastních nápadů. To je v poslední době strašně omezené.

* Hodláte s reklamou skoncovat?

Reklama je jen a jen byznys a precizně odvedené řemeslo. Nic jiného. Já byznysu nerozumím. Jsem rád, když nějakou reklamu dostanu, když za to dostanu zaplaceno a když je agentura, která mi ji zadala, spokojená. To mi dává šanci na další zakázku. Beru to jako příjemný dárek a natočím ji, jak nejlíp umím a podle toho, co v tom oboru znám za poslední novinky v obrazových technologiích. Nemám ale v reklamě takové ambice, že bych jí chtěl zasvětit život nebo jít po celoživotní kariéře reklamního režiséra. Režisér v reklamě je jen jedním z dělníků, který poslouchá pokyny představitelů agentury. Každý si prostě volí svou cestu jestli vůbec chce prosazovat svoje názory, nebo jen řemeslně odvádět práci a dostávat za to plat. To je každého věc.

* Jakou cestu volíte vy? Nejsem moc velký diplomat v jednání s lidmi. Nerad se podřizuji názorům, s nimiž nesouhlasím.

* Přesto se ve světě tohoto čirého byznysu dokážete úspěšně pohybovat. Na druhé straně je prý vaší touhou dostat se do Tibetu. To hledáte odpočinek od uspěchaného moderního světa ve východních filozofiích?

Nejsem jako třeba kolega Igor Chaun, který se buddhismu intenzívně věnuje. Já o tom tolik nevím a navíc se domnívám, že plně se s takovou filozofií nelze sžít v krajích, kde je všechno založeno na materialismu. Ale je fakt, že když mám možnost cestovat do cizí země, tak cestuji do Asie.

* Co vás tam nejvíc přitahuje?

Přesně to nedokážu popsat. V každém případě lidi, antimaterialismus kontrastující s tím, jak žijeme tady. Asii nikdy neopustím, její pestrost je úžasná. Byl jsem v Indii, Indonésii, Thajsku, K oreji, Japonsku. Cítím se v těch místech dobře. Je výborné po těchhle krajinách cestovat, ale ještě lepší je tam pracovat. Tak nejlíp poznáte mentalitu a charakter národa. Ne, že celý den sedíte v autobusu s klimatizací, pijete colu a nevíte nic.

* Takže práce v Soulu vám splnila sen?

Tehdy jsme společně s Richardem Hesem dělali adaptaci muzikálu Dracula pro jihokorejské Národní divadlo. A to s korejskými herci v korejštině. Jejich píle a nadšení mě fascinovaly. Třeba jsme skončili zkoušku o hodinu dřív, protože se zkoušelo dvanáct hodin denně a my sami už jsme nemohli. Oni to ale brali tak, že je odbýváme, že to asi dělali celý den špatně.

* Teď jste propadl snowboardu, jezdil jste závody v autech samé individualistické sporty kolektivním aktivitám, jak se zdá, příliš neholdujete...

To je pravda. Když jsem hrál fotbal, tak jsem čekal u branky, až mi někdo nahraje, abych mohl dát gól.

* Jak se projevuje váš individualismus v práci?

Myslím, že režiséři jsou většinou takoví. Filmařina obecně je spíš individualistická věc, ale musíte si kolem sebe vytvořit dobrý tým lidí, kteří vás podporují a jejichž práce vám pomáhá a vaše práce zase pomáhá jim.

* Jaké máte vztahy s jinými režiséry?

Samozřejmě si s nimi rád popovídám, ale zároveň jsme malé kulturní hřiště, takže se každý snaží prosadit podle svého. To znamená i získat finanční partnery. A když je získá pro sebe, tak je jasné, že je ten rok nemůže získat ten druhý.

* Takže konkurence ve vašich vztazích převládá?

Přirozeně hraje svojí roli. Ale na druhé straně jsem přesvědčený, že onen individualismus spočívá i v tom, že každý režisér si přemýšlí spíš nad svými projekty, a nikoli o konkurenčním boji, jak se nám snaží kdekdo předhodit. Prostě když je jeden dobrý český film, tak se na něj jde, a když vznikne další dobrý film, tak se na něj jde taky. Jsem rád, že mám kamarády, kteří točí dobré filmy. Chci k nim patřit. Hlavně mne těší, že se v téhle branži vůbec něco děje.

* Sám o sobě tvrdíte, že jste se v posledních letech změnil jak taková změna vypadá?

Jsem svobodný. Zatím jsem svobodný. Žiju podle svého, jak mi to vyhovuje. Ale cítím, že se blíží okamžik usednutí a vybudování si nějakého zázemí. Pomalu ta chvíle přichází.

* Jedním z vašich dalších plánů je film inspirovaný skutečnou událostí, podobně jako bylo Requiem pro panenku. Co vás na těchto skutečných příbězích láká?

Náměty, které přinese život, jsou leckdy tak absurdní, že by si je nevymyslel ani ten nejkreativnější scenárista na světě. Skutečný život je výborná databanka příběhů a stojí za to, se jí zaobírat.