Fialovi žijí v Žamberku. Jana (34) učí angličtinu na gymnáziu, Antonín (38) je tajemníkem městského úřadu, Šimon (7) chodí do první třídy a Nela (4) do školky. Rodiče nejsou a nikdy nebyli členy politické strany. Bydlí v bytě 3+1, vlastní starší Fiat T ipo, sadu lyží a bicyklů, pravidelně používají internet a o volných víkendech stejně jako o prázdninách s dětmi sportují nebo pracují v domě a na zahradě ve Vrchlabí, kde Jana kdysi vyrůstala. Manžele Fialovy lze považovat za řadové české občany. Deník si sice nevedou, ale byli ochotni listovat kalendářem.
LEDEN: Mrzlo a sněžilo, tak to u nás chodí. Měl jsem zase noční službu. Každou noc každé dvě hodiny vstávám a odklízím sníh z kluziště. A nebo na led stříkám vodu. Ještě že ten plácek je hned pod našimi okny,stačí přehodit bundu přes pyžamo. Dělám to kvůli Šimonovi. Je mu sedm a hokej teď děsně prožívá. Od letošního podzimu ho také vozím dvakrát týdně do Chocně na pořádné tréninky. Při mém vytížení - kromě práce na radnici dělám také manažera pro Sdružení obcí Orlicko - to je značná časová ztráta, ale stojí za to. Resty doháním po večerech u počítače a blahořečím internetu. O víkendech lyžujeme. Jezdíme do Vrchlabí, kde jsme z části zdědili a z části odkoupili dům Janiných rodičů. Opravovali jsme ho několik let, vrazili jsme do něj úspory a splácíme hypotéku. Chtěli jsme se tam přestěhovat, ale já tam nenašel dobrou práci. A tak teď hledáme kupce, který by zaplatil tolik, abychom si mohli dát postavit (už nikdy ne svépomocí!) dům v Žamberku. Jenže ceny nemovitostí klesají. Zavedení eura nás nechalo klidnými, naše dluhy se tím nezmenšily.
ÚNOR: Zato zdražení benzinu a lyžařských permanentek jsem si nemohla nevšimnout, náš rozpočet se ztenčil. T ěch peněz nelitujeme. Nejsme rodiče-fanatici, nechceme si pěstovat nového Jágra. V ěnujeme se dětem, protože nás to baví a máme o ně strach. Naši holandští přátelé přišli o děti kvůli drogám. Vzpomněla jsem si na ně,když tady mladí lidé demonstrovali proti represivnímu protidrogovému zákonu. Mají pravdu, zákazy nikam nevedou, ale přílišná svoboda je také nebezpečná. Dětem se musí nabídnout zajímavý program. Nedat jim čas na blbosti a být s nimi, dokud o to stojí. Sama jsem nemohla být se svým tátou. Po rozvodu rodičů jsme se názorově rozešli. Celé roky jsem doufala, že se to ještě vyjasní. Umřel v únoru, nestihli jsme se ani rozloučit.
BŘEZEN: Byli jsme přijati do NA T O a po čtrnácti dnech se už politici hádali o bombardování Bělehradu. Nedivil jsem se jim. Situace v Kosovu je příliš složitá. Na druhé straně - když už jsem oblékl dres NA T O , tak za ně musím kopat! Měl jsem radost, že jsme konečně na druhé straně barikády,ale těch sedmdesát dní, co se střílelo, jsem měl snad poprvé v životě strach z války.
DUBEN-ČERVEN: Zprávy o kosovském exodu, rozhodnutí vlády dostavět Temelín, nakažená kuřata z Belgie,ba dokonce i spory o televizi Nova, jež prý hýbaly celým národem, jsem stíhala sotva registrovat. Od jara jsem začala intenzívně pracovat na Japonském týdnu. Naše radnice udržuje styky s několika spřátelenými městy ve světě. Loni jsme navštívili japonské Miharu a teď v červnu mělo zase k nám přijet třicet Japonců. Byli mezi nimi výtvarníci, hudebníci a duchovní, takže se chystaly výstavy,čajové obřady,buddhistická mše,přednášky a koncerty. Celý projekt jsem měla na starosti. Přes den jsem tedy byla s dětmi a po nocích psala dopisy a e-maily. Na malém městě musíte při plánování kulturních akcí vždy přemýšlet, zda zrovna lidi ten večer nesledují Život na zámku nebo Esmeraldu. Děsila jsem se,že Japonsko bude pro ně příliš vzdálené. Žamberáci ale byli nakonec skvělí a skvělí byli i Japonci. T řeba pan Y oshio Mutoh. Přijel do Žamberka nemocný,věděl, že brzy zemře. Vlastně se dal operovat jen proto, aby ještě viděl naši zemi, mohl splnit slib a vyprávět nám o tradiční japonské výchově. Taková setkání se neopakují.
ČERVENEC-SRPEN: Když Ludmila Formanová dobíhala do cíle osmistovky na mistrovství světa v Seville, zamáčkl jsem dokonce slzu. Úspěchy sportovců nás dojímají, nestydíme se za to. T akových radostí není nikdy dost. Člověk snad i lépe snáší každodenní 'vládnutí' sociálních demokratů. Jak si ale mohou dovolit porušovat zákony? Nezaplatí darovací daň, a ještě to bagatelizují! T o je nejhorší, co nám m ůžou udělat, devalvují právní vědomí a občanskou morálku. Akce ministra Fencla s tučným, oslazeným mlékem pro školáky je v porovnání s tím jen historkou pro zasmání. I když - Šimona a Nelu bych snad přizabil, kdyby něco takového vzali do úst! Na konci léta mě nadzvedla ovšem i arogance ODS. Jak se mohou uchýlit k tak přízemním pomluvám, jen aby porazili Fischera? To se přece nedělá! O prázdninách byly děti s Janou ve Vrchlabí. Poprvé jsme nic nepřestavovali, koupili jsme velký bazén a užívali si. V Orlických horách jsme vyznačovali s lidmi ze Sdružení obcí turistické cyklotrasy,se Šimonem jsem stihl jít na pstruhy a všichni čtyři jsme se s kamarády plavili na raftu po Sázavě. 11. srpna jsme na radnici rozdali svářečská sklíčka a zrovna, když zatmění slunce kulminovalo, se nad Žamberkem roztrhly mraky. Bylo to krásné léto.
ZÁŘÍ: Idylka nám vydržela do prvního září. Po takřka sedmi letech jsem se vrátila do práce. Když to teď zpětně hodnotím, nepřišla jsem sice o místo na gymnáziu, ale přišla jsem o mnohem víc. Naše rodina se rozprchla po zařízeních. Šimon je naštěstí ve škole spokojený,ale Nela odchází každý den s pláčem. T onda má dvě zaměstnání, vrací se večer a já si připadám hrozně unavená. Celé roky jsem učila angličtinu soukromě, tedy podle svého, a teď se nemohu srovnat s osnovami, lidmi i arogantními dětmi. Aby toho nebylo málo, zemřel náš dobrý přítel. A lékaři mi zakázali učit tělocvik. Řekli, že mám po dvaceti letech aktivního sportování artrózu a poslali mě do lázní.
ŘÍJEN: Sotva jsem se vrátila, balila jsem kufry do Ameriky. Coby předsedkyně komise zahraničních styků ve městě jsem nemohla odmítnout pozvání na obchodní sympozium. Američané chtěli znát podmínky podnikání u nás. V městečku Rice Lake v americkém státě W isconsin jsem strávila jen několik dnů, ale do místní školy jsem zajít stihla. Škola má vlastního policistu, studenti si nedovolí přijít ani o minutu později... Vrátila jsem se s pocitem, že tady ztrácíme čas v bitvách, které jsou dávno vybojované.
LISTOPAD: A pak jsem si v novinách přečetl o narůstajících preferencích komunistů. Jestli vyhrajou volby? Nechci v takové zemi už žít. Ale kde jinde? Jsem tady rád. Z duše nenávidím hospodské nadávání. T řeba ty pověsti o korupci. V e městě jsem při každém výběrovém řízení a ještě se mi nestalo, že by mne někdo chtěl podplatit. Myslím si, že skandál se zkouškami na právnické fakultě byl nahodilý výstřelek. Češi nejsou veskrze zkorumpovaní, ovládají však nejrůznější metody zavazování. Jdete k ševci s párem ošoupaných bot a on odmítne vzít tu padesátku. Až příště! Zedník přijde ochotně vypomoct s omítkou a soused sežene do dvou hodin bagr. Tvrdí, že tak učinil z přátelství, ale - nedělá to taky z vypočítavosti? Obrana neexistuje. Nemůžete s každým podpatkem jezdit do sousedního okresu.
PROSINEC: Byl to radostný i smutný rok, především velmi náročný. Teď na jeho konci se cítím vymačkaná jako citron. Těším se na Vánoce - budeme snad zase chvíli všichni pohromadě. Od konce listopadu lyžujeme v Říčkách, teď začalo sněžit i v Žamberku. Zase budu v noci vstávat a kontrolovat ledovou plochu...
- neděle 19. prosince 1999
