Jejich vrstevníci se na školních srazech chlubí lukrativním zaměstnáním, fotografiemi dětí nebo zánovními auty. Oni nemají nic. Jen zážitky z cest. Putování Indií, Čínou či Austrálií dávají přednost před budováním kariéry a založením rodiny. Nepotřebují zázemí cestovních kanceláří, kapsu mají spíše poloprázdnou, povahou jsou tak trochu dobrodruzi. "Chtěla jsem odjet do Anglie už v sedmnácti, ale naši mě tehdy nechtěli pustit," vzpomíná na své cestovatelské začátky dvaadvacetiletá Leona Navrátilová. Musela si rok počkat, teprve pak rodiče svolili. "Když jsem jim několik dnů nevolala, začali panikařit. Máma se z toho strachu hroutila," vypráví, a pak na svou omluvu dodá: "Ale vzpomeňte si, že se musíte ozvat rodičům, když máte kolem sebe najednou tolik neznámého a zajímavého." Šestadvacetiletý Jiří Modrák z Prahy se na cesty poprvé vydal v šestnácti. "Chtěl jsem tehdy stopem po Evropě. Naši souhlasili s podmínkou, že nesmím jet sám. Tak jsme jeli s bratrancem. Protože jsme to zvládli v pohodě, začali rodiče mé cestování postupně akceptovat," říká. Později procestoval Asii včetně Číny. "Mohl jsem si tady žít spokojeně - bydlel jsem u maminky, chodil jsem na vysokou a prakticky nic mi tady nechybělo," vzpomíná třiatřicetiletý David Štětka z Plzně. Jako mnozí jiní tehdy hned o prvních porevolučních prázdninách vyrazil do Anglie. Na podzim se tam vracel s jediným cílem - vydělat si peníze na cestu do Ameriky. Rozvážel na motorce pizzu, myl okna, dělal pomocného zedníka. Sen si splnil, příští prázdniny prožil v Americe. Pak doma dostudoval a znovu ho chytly dálky. Na kontě má kromě Ameriky a mnoha asijských států i Austrálii. Cestovatelskou pauzu si udělal jen v době, kdy se stal otcem dnes čtyřleté dcery. "My máme cestování v krvi. Máma, když se otevřely hranice, odjela pracovat do Německa a Rakouska. Když jsem odjížděl za oceán, řekla mi: Jsi jako tvůj děda, ten se onehdy podíval až do Maroka."
S batohem na zádech se svět pozná nejlépe
"Cestování s batohem na zádech je ten nejlepší způsob, jak vidět, poznávat, porovnávat. Díky tomu si na spoustu věcí mohu udělat vlastní názor. Je to něco úplně jiného, než číst noviny nebo koukat na televizi," uvažuje Jiří Modrák. V roce 1996 prodal akcie z kuponové privatizace, ale třicet tisíc korun, které dostal, se mu v kapse dlouho neohřály. "S kamarády jsme se rozhodli, že pojedeme do Číny. Za jedenáct tisíc korun jsme si koupili letenku do Hongkongu. V ěděli jsme, že máme prázdniny na to, abychom se nějak dostali zpátky," vzpomíná na svou cestu v roce 1996. "Když máte tisíc dolarů, klidně zaplatíte patnáct dolarů za hotel na dvě noci. Na konci už si takový luxus dovolit nemůžete. Ale o to víc zažijete a poznáte." David Štětka si jednou v Londýně za poslední peníze koupil hadr a kbelík a na křižovatkách umýval skla aut. Za pět dnů si vydělal 150 liber a mohl jet dál. Leona Navrátilová si v Anglii zprvu nejdříve našla práci jako au-pair, brzy však zjistila, že si víc vydělá jako servírka. Peníze padly na kulturu a cestování. "O víkendech jsem chodila po muzeích a galeriích. Procestovala jsem celé ostrovy a poznala spoustu lidí," vzpomíná. Kdyby chtěla, mohla by si tu zřejmě najít nový domov. "Slovanské typy jsou stále žádané a seznámit se s klukem by nebyl problém. Ale když cestujete z místa na místo, na nějaké větší seznámení není moc času, to lásce určitě neprospívá," říká dívka, která několikrát dostala v baru pugét a hned při její první cestě do Skotska jí bylo nabídnuto manželství. "Kariéru, svatbu a děti neplánuji dřív než ve čtyřiatřiceti. Do té doby chci studovat a poznávat svět."
Něco si našetřit a odjet hodně daleko
Jiří Modrák učí na střední škole. "Povolání jsem si vybíral tak, abych mohl zároveň budovat kariéru, pokud se tomu tak dá říci, a přitom měl čas na cestování. Proč vydělávat na cesty v létě, když můžu nějak nenásilně šetřit přes rok a v létě cestovat. Takhle vím, že 1. července budu mít nějakých třicet čtyřicet tisíc v kapse a padesát dnů volna před sebou. A bude jen na mně, kam se vydám." Co vydělá, to procestuje. "Bydlím doma, proč platit někde nějaký byt, když takhle dám rodičům určitou částku a mám, jak se říká, navařeno, vypráno a nic mi nechybí. Zatím mi to vyhovuje, ikdyž je to možná tím, že jsem šest let nežil doma - bydlel jsem po kolejích v Plzni, rok na vojně. Doma jsem vlastně dva měsíce. Samozřejmě, že mi cestování bere peníze a čas. Když člověk někde stojí a kouká se na památku tisíce kilometrů od domova, třeba si vzpomene, že za tu cestu mohl mít skoro auto nebo skvělou hifi věž. Ale rozhodl jsem se pro to dobrovolně, tak toho nelituji. Zatím. David Štětka pracoval jako programátor, tedy v oboru, který vystudoval na vysoké škole, poprvé v jednatřiceti letech. "A musím se přiznat, že mi ten stereotyp docela vyhovoval," říká. Ono zřejmě i o cestování platí, že čeho je moc, toho může být příliš. "Dostal jsem se do Bangkoku, což je takové velké, poměrně evropsky střižené město. Tak jsem se těch poutníků a lidí v hotelu ptal, kam bych se měl asi podívat. A oni mě poslali na sever, že jsou tam pěkné hory. A já si hned představil Himaláje, kde jsem byl krátce před tím. Tak mi doporučili jih, že jsou tam nádherné pláže. A mě se vybavilo, jak jsem před několik dny seděl na plážích na Srí Lance."
Když bude nejhůř, mohu být tlumočník
David Štětka připouští, že se po několika měsících na cestách začne nudit. "Nadšení poznat něco nového, jet se někam podívat, pomalu vyprchává. Pak člověk začne přemýšlet, co v životě dál." A tak je teď doma, nic neplánuje, to prý nechá osudu. Na otázku, co bude dělat v příštích týdnech a měsících dělat, odpovídá: "Nevím. Ale ne, že bych o tom nepřemýšlel." Bez problémů by se ovšem uživil jako tlumočník. Leona Navrátilová o své budoucnosti říká: "Mám nejvyšší vysvědčení z Cambridge určené pro profesionály, které mi dovoluje vyučovat angličtinu na středních školách a gymnáziích." Ještě letos se chci podívat do Finska a Švédska. Ale úplně nejraději ze všeho bych asi jela učit děti někam do Afriky." Jiří Modrák má jasno: "Mé zkušenosti a zážitky z cest, to je pro mě jako učitele zeměpisu obrovské plus. Pro mé žáky jistě také. Když jim vykládám o něčem, co jsem sám viděl, je to pro ně mnohem záživnější. Myslím, že jsem v několika svých žácích už probudil cestovatelskou touhu. Navíc s nimi jezdím každý rok na týden do Londýna. Ale to už pro mě není cestování.
Měl by mladý člověk vyrazit do světa na zkušenou? A co mu dá více, cestovat sdiplomatkou, nebo se potulovat s ruksakem na zádech?
Ivo Lukačovič, 26 let majitel serveru Seznam.cz Rozhodně. Každý by měl kolem osmnáctého, dvacátého roku vycestovat nejméně na dva měsíce, ale i na delší dobu. A vycestovat sám, s co nejméně penězi a mělo by se mu tam přihodit co nejvíc problémů. Já jsem byl ve dvaceti s kamarádem na dva měsíce v Číně a T ibetu. Došly nám tam peníze, rodiče nám je museli posílat, pak jsme dva dny stopovali v poušti a letecká společnost nám odmítla uznat zpáteční letenku, proto jsme se vraceli vlakem přes Rusko.
Dana Gregorová, 38 let ředitelka agentury Miss Models Stoprocentně vyrazit. Je dobře, že se nám otevřely hranice a že ta možnost tady existuje. Záleží pak na člověku, zda jede na dovolenou, nebo poznávat tamější zvyky, pak batoh stačí. Ale já kdybych cestovala, tak bych raději jela někam studovat nebo pracovat, a to by neměla chybět diplomatka.
Dušan Kunovský, 29 let generální ředitel Central group, a.s. Ano, a určitě s ruksakem na zádech. Luxusní hotely jsou totiž všude stejné. A cestování s ruksakem umožní poznat mentalitu národa a život běžných lidí. Sám rád podnikám takové cesty a mohu je jedině doporučit.
S batohem na zádech se svět pozná nejlépe
"Cestování s batohem na zádech je ten nejlepší způsob, jak vidět, poznávat, porovnávat. Díky tomu si na spoustu věcí mohu udělat vlastní názor. Je to něco úplně jiného, než číst noviny nebo koukat na televizi," uvažuje Jiří Modrák. V roce 1996 prodal akcie z kuponové privatizace, ale třicet tisíc korun, které dostal, se mu v kapse dlouho neohřály. "S kamarády jsme se rozhodli, že pojedeme do Číny. Za jedenáct tisíc korun jsme si koupili letenku do Hongkongu. V ěděli jsme, že máme prázdniny na to, abychom se nějak dostali zpátky," vzpomíná na svou cestu v roce 1996. "Když máte tisíc dolarů, klidně zaplatíte patnáct dolarů za hotel na dvě noci. Na konci už si takový luxus dovolit nemůžete. Ale o to víc zažijete a poznáte." David Štětka si jednou v Londýně za poslední peníze koupil hadr a kbelík a na křižovatkách umýval skla aut. Za pět dnů si vydělal 150 liber a mohl jet dál. Leona Navrátilová si v Anglii zprvu nejdříve našla práci jako au-pair, brzy však zjistila, že si víc vydělá jako servírka. Peníze padly na kulturu a cestování. "O víkendech jsem chodila po muzeích a galeriích. Procestovala jsem celé ostrovy a poznala spoustu lidí," vzpomíná. Kdyby chtěla, mohla by si tu zřejmě najít nový domov. "Slovanské typy jsou stále žádané a seznámit se s klukem by nebyl problém. Ale když cestujete z místa na místo, na nějaké větší seznámení není moc času, to lásce určitě neprospívá," říká dívka, která několikrát dostala v baru pugét a hned při její první cestě do Skotska jí bylo nabídnuto manželství. "Kariéru, svatbu a děti neplánuji dřív než ve čtyřiatřiceti. Do té doby chci studovat a poznávat svět."
Něco si našetřit a odjet hodně daleko
Jiří Modrák učí na střední škole. "Povolání jsem si vybíral tak, abych mohl zároveň budovat kariéru, pokud se tomu tak dá říci, a přitom měl čas na cestování. Proč vydělávat na cesty v létě, když můžu nějak nenásilně šetřit přes rok a v létě cestovat. Takhle vím, že 1. července budu mít nějakých třicet čtyřicet tisíc v kapse a padesát dnů volna před sebou. A bude jen na mně, kam se vydám." Co vydělá, to procestuje. "Bydlím doma, proč platit někde nějaký byt, když takhle dám rodičům určitou částku a mám, jak se říká, navařeno, vypráno a nic mi nechybí. Zatím mi to vyhovuje, ikdyž je to možná tím, že jsem šest let nežil doma - bydlel jsem po kolejích v Plzni, rok na vojně. Doma jsem vlastně dva měsíce. Samozřejmě, že mi cestování bere peníze a čas. Když člověk někde stojí a kouká se na památku tisíce kilometrů od domova, třeba si vzpomene, že za tu cestu mohl mít skoro auto nebo skvělou hifi věž. Ale rozhodl jsem se pro to dobrovolně, tak toho nelituji. Zatím. David Štětka pracoval jako programátor, tedy v oboru, který vystudoval na vysoké škole, poprvé v jednatřiceti letech. "A musím se přiznat, že mi ten stereotyp docela vyhovoval," říká. Ono zřejmě i o cestování platí, že čeho je moc, toho může být příliš. "Dostal jsem se do Bangkoku, což je takové velké, poměrně evropsky střižené město. Tak jsem se těch poutníků a lidí v hotelu ptal, kam bych se měl asi podívat. A oni mě poslali na sever, že jsou tam pěkné hory. A já si hned představil Himaláje, kde jsem byl krátce před tím. Tak mi doporučili jih, že jsou tam nádherné pláže. A mě se vybavilo, jak jsem před několik dny seděl na plážích na Srí Lance."
Když bude nejhůř, mohu být tlumočník
David Štětka připouští, že se po několika měsících na cestách začne nudit. "Nadšení poznat něco nového, jet se někam podívat, pomalu vyprchává. Pak člověk začne přemýšlet, co v životě dál." A tak je teď doma, nic neplánuje, to prý nechá osudu. Na otázku, co bude dělat v příštích týdnech a měsících dělat, odpovídá: "Nevím. Ale ne, že bych o tom nepřemýšlel." Bez problémů by se ovšem uživil jako tlumočník. Leona Navrátilová o své budoucnosti říká: "Mám nejvyšší vysvědčení z Cambridge určené pro profesionály, které mi dovoluje vyučovat angličtinu na středních školách a gymnáziích." Ještě letos se chci podívat do Finska a Švédska. Ale úplně nejraději ze všeho bych asi jela učit děti někam do Afriky." Jiří Modrák má jasno: "Mé zkušenosti a zážitky z cest, to je pro mě jako učitele zeměpisu obrovské plus. Pro mé žáky jistě také. Když jim vykládám o něčem, co jsem sám viděl, je to pro ně mnohem záživnější. Myslím, že jsem v několika svých žácích už probudil cestovatelskou touhu. Navíc s nimi jezdím každý rok na týden do Londýna. Ale to už pro mě není cestování.
Měl by mladý člověk vyrazit do světa na zkušenou? A co mu dá více, cestovat sdiplomatkou, nebo se potulovat s ruksakem na zádech?
Ivo Lukačovič, 26 let majitel serveru Seznam.cz Rozhodně. Každý by měl kolem osmnáctého, dvacátého roku vycestovat nejméně na dva měsíce, ale i na delší dobu. A vycestovat sám, s co nejméně penězi a mělo by se mu tam přihodit co nejvíc problémů. Já jsem byl ve dvaceti s kamarádem na dva měsíce v Číně a T ibetu. Došly nám tam peníze, rodiče nám je museli posílat, pak jsme dva dny stopovali v poušti a letecká společnost nám odmítla uznat zpáteční letenku, proto jsme se vraceli vlakem přes Rusko.
Dana Gregorová, 38 let ředitelka agentury Miss Models Stoprocentně vyrazit. Je dobře, že se nám otevřely hranice a že ta možnost tady existuje. Záleží pak na člověku, zda jede na dovolenou, nebo poznávat tamější zvyky, pak batoh stačí. Ale já kdybych cestovala, tak bych raději jela někam studovat nebo pracovat, a to by neměla chybět diplomatka.
Dušan Kunovský, 29 let generální ředitel Central group, a.s. Ano, a určitě s ruksakem na zádech. Luxusní hotely jsou totiž všude stejné. A cestování s ruksakem umožní poznat mentalitu národa a život běžných lidí. Sám rád podnikám takové cesty a mohu je jedině doporučit.
