Jak se vám to podařilo?
Asi tvrdohlavostí. Nemohl jsem se smířit s řešením, které nabízela má bývalá žena. Znamenalo totiž, že by dcery žily mimo Prahu, v naprosto novém prostředí, na které nebyly ani zvyklé, ani připravené. I znalecký posudek psychologa mluvil pro mě. Měl jsem lepší výchozí podmínky - byt a pevné zaměstnání, které mi dovolovalo věnovat dětem dost času. Ještě před vynesením rozsudku se mi ale podařilo se ženou dohodnout. Nedělali jsme si žádné naschvály.
Ustoupil jste v něčem kvůli dohodě?
Ne. Obsahovala to, co bych u soudu stejně nabídl, totiž že děti budou moci matku vidět, kdykoli budou chtít - bez limitu návštěvních dnů.
Měla vítězná varianta i otazníky?
Jasně jsem si uvědomoval, že pokud holky zůstanou s mámou, budu pro ně bez větší námahy vzácný a oblíbený otec-kamarád. Role rodiče, který vychovává a také zakazuje, je riskantnější. Nedisponuji nijak významným sebevědomím, ale nikdy jsem nepochyboval o tom, že v téhle situaci obstojím. Zažil jsem však i napínavé chvilky. Nejsem světec, jen normální chlap, kterému se občas něco vymklo, někde se zasekl a potom třeba zaspal. Stávalo se to sice vzácně, když jsem ale měl máslo na hlavě, byl jsem měkčí, než bylo třeba. Taky jsem chtěl holkám vynahradit všechno, co zažily. Dnes už se mi o tom mluví celkem vesele - je jim šestnáct a devatenáct let a věci vidí normálně.
Pomohl vám nějak ve výchově model, který jste sám zažil v dětství?
Jak kdy. U nás měli táta s mámou nad vším dohled, ale nikdy mě ani mé čtyři sourozence do ničeho nestrkali. Nezkoumali nám žákovskou knížku, jestli máme pětky nebo jedničky. Dokud všechno běželo normálně, zachovávali klid. Věřím na systém výchovy nápodobou, a proto jsem se snažil uplatnit ho i u svých dcer. Tady jsem ale narazil: vyčítaly mi, že je málo kontroluju. Přitom to nebylo třeba - nepatřily k dětem, které dělají maléry. První léta života prožily v normální rodině a měly dobrý základ. Dost si jich vážím, protože stejně jako jsem to já neměl lehké s nimi, neměly to lehké ani ony se mnou.
Jak jste zvládl dívčí pubertu?
Vyrostl jsem se třemi sestrami, takže jsem měl v choulostivé oblasti holčičího dospívání celkem obstojnou průpravu. Navíc jsem dcerám už v raném věku pro jistotu pořídil velmi otevřenou obrázkovou knížku. A v těch nejdůležitějších chvílích jim poradila matka. Na mou snahu něco vysvětlovat hleděly poměrně shovívavě.
Byl jste stejně úspěšný i v boji s domácími pracemi?
Zpočátku jsem při praní nerozeznával bílé a barevné prádlo a výsledek podle toho vypadal. Pak přišlo období, kdy už mi připadalo divné věšet velkým holkám na šňůru spodní kalhotky, a tak se prádla ujaly samy. S úklidem to bylo složitější: každý se staral o své teritorium a já luxoval. Občas byl u nás binec. Vaření mi nedělalo problémy - baví mě dodnes. Připravoval jsem však stále dokola určitý jídelníček ověřený zkušeností. Dnes holky procházejí vegetariánským obdobím a konzumují věci, které bych já nejedl. Občas mi řeknou, abych uvařil něco normálního - vytvořily dokonce útlý seznam přípustných delikates. Patří sem bílá polévka se žampiony podle mé maminky, bramborové placky se špenátem, kuře v těstíčku nebo guláš s masem a zeleninou.
Jak dcery vnímají vaši novou partnerku?
Jako důležitý fakt v mém životě. Bylo jim jasné, že potřebuju někoho stálého. Jednal jsem s nimi na rovinu, protože k nim mám důvěru. Netváříme se, že je to jejich nová matka, která o nich bude rozhodovat. Právě v této chvíli se holky docela upřímně těší na nového sourozence. Přeorganizovali jsme byt a žijeme všichni dohromady. Myslím, že se vždycky o všem dokážeme dohodnout.
Co považujete za nejpřesvědčivější výsledek své výchovy?
Především samostatnost. Obě si zvolily školu samy a zdá se, že dobře. Starší Krista pracuje jako maskérka a vlásenkářka v Národním divadle, Báru zas chytla keramika.
 Otec dvou dcer Jakub Drda. |
