Mohu se s vámi bavit o ženách?
To bude cudné interview.
Žena je také maminka... Moc často o ní nemluvíte - jaká byla?
Každý si asi vybavuje matku jako krásnou ženu. Ale ona byla krásná.
Popište ji.
Tmavovlasá, střední postavy...přijela z Ruska - mladá - a vzápětí se narodil můj mladší bratr. Rozhodla se, že se bude plně věnovat mému bratrovi, který je mentálně postižený. Zahalila ho do ochranné skořápky. Bylo dost obtížné pak bratra uvést do běžného života. Sebe plně obětovala.
MARTA JE MIMOŘÁDNÁ ŽENA
Chcete vyprávět o své ženě?
Poznali jsme se na střední škole. Kuriozitou snad je, že jsme se vzali v Anglii pod obrazem Jejího Veličenstva.
... a prožili spolu nejpodstatnější kus života.
Celý život.
Vladimír Železný
Narodil se 3. března 1945 v Kujbyševě (nyní Samara, Rusko).
V letech 1963-68 produkční v Československé televizi, roce 1968 se jako redaktor podílel na podzemním vysílání po sovětské okupaci.
Krátce pracoval ve Velké Británii v tiskové agentuře Associated Press.
V roce 1969 absolvoval obor sociologie-publicistika na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze.
V 70. letech musel z televize odejít, pod pseudonymy psal scénáře a připravoval pořady. Před rokem 1989 redaktorem časopisu Technický magazín.
V letech 1990-91 tiskový mluvčí Občanského fóra, 1991-92 mluvčí české vlády a poradce premiéra.
Od roku 1993 generální ředitel televize Nova, která začala vysílat v roce 1994.
Začátkem letošního roku se po více než třicetiletém manželství rozvedl, má syny Davida a Jakuba, vnuka Marka a vnučku Sáru.
Není moc časté, že se lidé rozvádějí po tolika letech. Jste podezříváni z účelového rozvodu.
Rozvod byl výsledek stavu našeho vztahu.
Je vám z toho smutno?
V člověku zeje zvláštní díra. Je těžké ji překlenout. Marta je mimořádná žena.
Vídáte se ještě?
Jistě, máme spoustu spojnic. Musím přiznat, že v některých fázích života bych byl bez ní zcela bezbranný - třeba při péči o mého bratra. Zastala ji neuvěřitelným způsobem a pokračuje v tom i nadále, přestože se základní nit přestřihla. Toho si moc cením. A nikdy ji za to nebudu moci být dost vděčný.
Když teď přijdete domů, nikdo vás nečeká?
Chodím domů v jedenáct večer a ráno v šest vstávám...
Kdo vám vaří snídani?
Sekretářka v práci.
Placená osoba.
Samozřejmě. Ale já jsem nikdy doma nesnídal.
Potřebujete vůbec kolem sebe ženy?
Samozřejmě, je to výraz přirozené bipolárnosti tohoto světa.
Počkejte - nemluvte o bipolárnosti, o ženách je řeč!
My muži jsme taky protipólem pro ženy, svět se doplňuje navzájem. Mužům chybí mnoho rozměrů z žen.
Dobrá - jaký typ ženy máte rád ve své pracovní blízkosti?
Spolehlivou, profesionální - samozřejmě.
Je důležité, jak vypadá?
Nikoliv zásadně, je to spíš příjemné. Pozor - o ženách budu asi říkat banality.
Jen do toho!
Ne, ženy jsou úžasné bytosti a úžasným způsobem vyplňují minimálně polovinu světa a bez nich je svět napůl chudý. Navíc ustanovují zvláštní napětí, posilují soutěživé prostředí.
A co svět Vladimíra Železného?
I můj svět by byl podstatně chudší. Mimochodem jen v málokterém podniku vidíte tolik žen na manažerských postech jako v Nově. Nejsou tam ale - to mi věřte - proto, že by se Železný rád na poradě díval na ženy. Ukázalo se, že v určité fázi budování Novy byly ženy lepšími stavitelkami. Muži víc tíhli k udržování předchozího stavu. Čekal jsem opak.
Co si myslíte o nevěře? Odsuzujete ji?
Ne. Je to otázka vztahu těch lidí.
Dohody?
Takové případy neznám, myslím, že to je určitý běh věcí, který si řeší každý sám.
Proč to lidi bolí?
Možná jsou zaskočeni tím, že nevěděli, že jsou v konkurenčním souboji. Myslím si, že zrada je v pocitu - vždyť já jsem ani nevěděl/a/, že soutěžím a... prohrávám! To je v nevěře nefér. Ale vy nemůžete přijít a říct: Hele, mně se líbí taková jedna holka, a buď budeš stejně dobrá jako ona a já pak... to nejde!
ŽIDOVSTVÍ PRO MĚ NENÍ EXOTIKA ANI MÓDA
Myslíte, že když si váš otec našel maminku, vybíral mezi Židovkami? On, sám Žid?
Nevím. Můj otec byl zvláštní člověk - pro něj minulost neexistovala, on žil do budoucna a dnešním dnem.
Nevzpomínáte tedy na večery, kdy táta vypráví, jaké to bylo úžasné, když byl malý, mladý...
Ne, to nesnášel. O jeho dětství a mládí, o jeho rodině nevím téměř nic. Jen nahodile utrousil pár poznámek, a hned jako by se za ně styděl nebo jako by je chtěl popřít, je přehrál nějakým vtipem.
To je zvláštní.
Není to zvláštní, poznáte-li lidi, kteří mají zkušenost koncentráku nebo fronty - ti velmi často dělají totéž. Mažou minulost. Otec přišel v koncentráku o celou rodinu. A fronta, to byl zlomový zážitek.
Jak jste doma mluvili - česky nebo rusky?
To bylo úplně jedno. Otec mluvil navíc ještě polštinou...
Odkud je tatínek?
Z Těšína. Ruštinu nabyl zvláštním způsobem. U Sokolova byl velmi těžce raněn, hodili ho na vůz, kterým vezli padlé do vápenné jámy. Jedna zdravotní sestra si všimla, že mu ještě cuká ruka, vytáhli ho ven a zachránili. Po poranění hlavy ztratil schopnost mluvit. V ruské vojenské nemocnici ho pak se lžičkou na jazyku učili vyslovovat a on se díky tomu naučil vyslovovat ruštinu jako od dětství. Otec uměl vedle češtiny, ruštiny, polštiny ještě jidiš a němčinu. Čili typický Středoevropan.
Mluvíte o svém židovství velmi přirozeně. Vždycky to tak bylo? Dneska je židovství trochu móda a exotika.
Pro mě to není exotika ani móda. Řekl bych, že nejsem ani okázalý, ale ani ustrašený Žid. Jsem obyčejný. Židovství beru jako přirozenost, jako něco, do čeho jsem se narodil. A když už to přijmu - protože je také možné to popírat nebo skrývat -, tak je potřeba z toho vztahu vytěžit to, co tam je. Je to jen vědomí, nikoli zásluha nebo výbava, kterou máme proti jiným. Je to prostě normální - jsem Žid.
Říkáte - jen vědomí...
V prvé řadě je to vědomí společné historie. Jsme národ, který, ať byl jakkoliv rozptýlen, vyháněn, přesouván, likvidován, vždycky si udržel vědomí společné historie. Myslím, že málokterý národ - možná Arméni, to má podobné. Jsme navíc skupina lidí, kteří byli celou dlouhou historii plně gramotní. Připomínám, že v evropském středověku zasahovala gramotnost možná půl procenta populace. Vstup do židovské komunity byl vždy podmíněn gramotností: ve třinácti letech musí mladý muž přečíst kus tóry a vyložit ji. Musí prokázat svoji gramotnost, aby se stal Židem. Jinak jsme ale obyčejní lidé.
Máte nějaké vysvětlení pro to, že Židi jsou často výrazně úspěšní?
Kde jste to vzala?
Tak se kolem sebe dívám.
A kolik je v tom závisti?
No promiňte - to je spíš obdiv!
Možná ne vy, ale lidi si často myslí, že Žid je nějakými tajemnými souvislostmi předurčen k tomu, aby byl úspěšný. To není pravda. Židi jsou snad výjimeční v důrazu na vzdělanost. Možná nás žene pocit, že jsme byli tak dlouho zadupáváni, a jako bychom to chtěli dohonit a vyniknout - ale v naší generaci už asi ani to ne...
Praktikujete víru?
Spíš cítím souzvuk s rytmem židovství. Vím, jaký význam má ten den, proč je důležité vyvedení z egyptského otroctví, tedy náš pesach, naše Velikonoce, proč je tam beránek...
Židovství vám nepředala rodina, jak jste k němu přišel?
Vyhledal jsem si ho sám. Doma sice byla řeč o židovství, ale v takové obezřetné, varující míře. Raději ať to není moc vidět, ať nevyčníváme.
MÁM OHROMNOU RADOST Z DOPISU BABIČKY
To jste se rodičům moc nepovedl, jen málokdo je tak vidět jako ředitel Novy. Jste pyšný na úspěch Novy?
Jsem. Nebylo a není to samozřejmé.
Opravdu se tak upřímně radujete - jak říkáte v pořadu Volejte řediteli - z dopisů diváků?
Mám ohromnou radost z dopisu babičky, která děkuje za to, že televize Nova je pro ní celý její svět, který ji zbývá. Raduju se, když čtu: Víte, když pouštíte ten film o těch palmách a o tom lékaři tam, já jsem tam s nimi, u toho moře a já už se k moři nikdy nepodívám, protože nemůžu chodit, a tím, že mi to dáte, já si to s nimi hrozně užiju, tak krásně jsem si poplakala, když se ti dva vzali... Po takovém dopise víme, že děláme práci, která má smysl.
Skutečně?
Jsem přesvědčen, že uspokojení té babičky nemá nižší kvalitu než uspokojení intelektuála, který si přečte Heideggera.
To vám neberu, ale nenapadá vás, že té babičce berete osobní prožitek, její aktivitu? Vždyť vy jí ten pláč nesete na stříbrném podnose!
A ona se chudák nemůže ubránit? Ona je nevolnice?
Ale nepřehánějte, tak to nemyslím. Nebylo by jí lépe, kdyby si šla popovídat k sousedce, živě, opravdově, o živých opravdových věcech?
Kdyby jí činilo větší uspokojení povídání se sousedkou, půjde k sousedce... Má volbu. Svobodnou volbu. A píšou mi lidé s akademickými tituly. Víte, co je zvláštní? Na Novu se dívá víc vysokoškoláků než na veřejnoprávní televizi.
Nerozlišuju v tomto případě vzdělaní-nevzdělaní. Jde mi o přístup k životu. Pasivitu, oddanost naproti aktivitě a suverénnosti.
Kdo, prosím vás, stanovuje povinnou míru aktivity k dobývání světa?
Řekla bych, že takové je křesťanství, evropská kultura - pro ni je typické sebevědomí a touha jít dál.
Ona už je to stará řecká filozofie, antika, a pak židovství a křesťanství. Evropa je šipka, má budoucnost, směrování, někam letí. Východní civilizace jsou zacyklené.
My se nakonec shodneme! Vidíte, chtěla jsem se s vámi bavit o ženách... Nejsem intelektuálka, která si libuje ve čtení filozofického textu.
To já zas ano.
NOVA JE ÚSPĚŠNÁ TELEVIZE
A pak si pustíte Peříčko... Takové lechtivě přitažlivé, skoro jako doopravdy, co?
Pokud ano, pak z profesionálního zájmu, protože je to moje práce, moje profese. Bavit lidi, dávat jim uspokojení a pak tu informaci, kterou skutečně potřebují a chtějí. A ne takovou, kterou si někdo usmyslí, že je důležitá. To je zásadní rozdíl. Není důležité, že německý ministerský předseda přiletěl na ruzyňské letiště, kde ho uvítal Kavan. To našeho diváka nezajímá. Jeho zajímá srážka aut na dálnici, znásilněné dítě v Ostravě, protože se bojí o své dítě, které přijde ze školy. Zajímají ho drogoví dealeři, kteří se hemží kolem každé školy. A pak ho třeba zajímá také to, že se v zoologické zahradě narodilo pandí mládě. To jsou pro něj důležité informace. Není proto ale méněcenný.
Proboha, já mluvím o vás!
Jak to se mnou souvisí?
Řídíte firmu, která vyrábí tento způsob přemýšlení.
Dodávám ho v kvalitní podobě. Velmi profesionálně, znale a bez pocitu nadřazenosti a pohrdání. To je podstatné. Vy vycházíte z toho, že intelektuální úkon je výhradně úkon řekněme - artistní, že pouze umělecký nebo brilantně napsaný sloupek má hodnotu. Vy nepředpokládáte, že intelektuálním úkonem je například vybudování kvalitní dobré komerční televize. Že postavit systém vztahu lidí, vybudovat podnik ze zelené louky nemá tuto kvalitu.
Za to si vás považuju, to je opravdu kus práce. Jen to neumím oddělit od ženských, co se přede mnou vykrucují, když chci vědět, jaké bude počasí.
Pohrdáte masovou kulturou, jakou přinášejí seriály, show a pořady nikoliv pro nepatrnou skupinku intelektuálů, ale pro většinu. Ještě nedávno pojem masová kultura chyběl vůbec. Za komunizmu nebyl rodokaps, nebyla růžová a červená knihovna, Sophiina volba se kupovala kvůli erotickým stránkám. Najednou se objevila masová kultura a lidé se hned překlopili. Není na tom nic špatného.
Nemíváte pokušení pustit alespoň čas od času kvalitní dokument - teď třeba o Bin Ládinovi?
Nezklamala jste. Tato otázka mě pronásleduje na všech besedách, třeba mezi studenty na FAMU. Říkají: Nešlo by do vaší činnosti propašovat něco z toho našeho světa, z těch hodnot? A já říkám: nešlo. Divák to okamžitě odhalí. Ihned. Dokument jako formu náš divák obtížně stráví. Divák si rozhoduje sám, na co se bude dívat, on vám od dokumentu - a vůbec od pořadu, který mu chcete vnutit - unikne... Ostatně pořady veřejnoprávní televize, zejména její seriály, míří stejným směrem!
A vy máte strach, aby divák neutekl.
Dělám všechno, aby neutekl. Denně si měřím, jak ho uspokojuju, a jeho uspokojení není o nic méně ušlechtilé z hlediska konečného pocitu štěstí nebo spokojenosti nebo uvolnění nebo relaxace než potěšení intelektuála, když si přečte japonské haikú a vychutná si tu velmi rafinovanou logickou a poetickou vazbu, která je vyšinutá z vazby, a tím se vrací do vazby. Ten pocit je univerzální. U prosté babičky i u intelektuála.
A ještě se na tom nezchudne.
Nova je úspěšná televize. V devadesátém čtvrtém zmasakrovala veřejnoprávní televizi. Za půl roku jsme získali šedesát procent trhu, po roce jsme vypláceli dividendy... A pět let nato jsme odešli s cárem papíru zvaným licence.
...se značkou Nova.
Ano. Měli jsme i jiný název.
Že jste ho nepoužili?
Nebylo nutno, ale víme, že kdykoli a rychle umíme vyrobit nový. A ještě v témže roce, kdy jsme začali z nuly, ještě ten rok, co jsme odešli, jsme byli do konce roku ziskoví.
Ono to má svoje ALE. Licence - ten cár papíru - jste dostali zadarmo od státu. Držet licenci, která jedině vám, nikomu jinému v republice, dovoluje vysílat na celém území, pokryje signálem každou vesničku a babičku - to je sakramentská výhoda.
Moment, budoval jsem Novu, ale v CET 21 jsem nebyl. Až do roku 1997 jsem byl pouze zaměstnancem ČNTS. Tečka.
Jen neříkejte, že jste neměl rozhodující vliv.
Na co?
Na celé dění kolem Novy.
Byl jsem ředitelem, stavitelem nové televize. Kdyby si mě najala jiná televize, tak povedu k úspěchu ji. Ale licencí tady je víc a kde je srovnatelný úspěch?:
PIJU VÍNO OD PATNÁCTI LET
Máte sbírku výtvarného umění - modernu střední Evropy...
... ale to není moje sbírka. Ta patří Nadaci, a je to sbírka českého umění dvacátého století.
A vy jste její předseda. Nova největší sponzor.
To je pravda.
Rozhodujete o nákupu výtvarných děl?
Také, buduji s ostatními v Nadaci tuto sbírku, chci, aby existovala, nikoliv jako můj majetek, ale jako ucelená kulturní hodnota.
Výtvarné umění je novinka v repertoáru vašich zájmů?
Kdepak, jen jsem na to neměl nikdy předtím peníze. A neměl jsem Novu jako sponzora.
Ani obliba dobrého vína není libůstka boháče?
Piju víno od patnácti let.
Pražský výběr?
Fuj! Ten jsem nepil nikdy. Když se otevřela první Blatnička, to byl pro nás velký svátek.
Pro koho pro nás?
Pro lidi, kteří jsme pili víno a chtěli, aby za něco stálo. Málokterý obor byl za minulého režimu tak zparchantělý a zmasakrovaný jako vinařství.
Sbíráte víno, nebo jen rád pijete dobré víno?
Mám pár zajímavých lahví, ale v zásadě ho konzumuji a zejména se snažím inspirovat výrobu tak, aby se dostala na západní úroveň.
Jaké české víno pijete?
České žádné! Z moravských mikulovské.
Je víno fenomén?
Hned několikerý. Například zvláštní fenomén paměti - víte, réva velmi vnímavě zaznamenává, co se stalo. Každý ročník do sebe zapisuje všechno, co se ten rok událo. Zda byla - jako v roce 2000 - v květnu a červnu třicetistupňová vedra a ona se pak zblázní a vyrobí přebytek cukru a méně kyselin. Nebo v roce 1999, to byl krásný harmonický rok - réva si to pamatuje. Sluníčko, vítr... Vy uděláte víno, to víno zašpuntujete v láhvi a s tím zašpuntujete i ten rok. Paměť o tom roce.
Krása... to je první poezie, kterou od vás slyším...
...a uložíte ten rok, otevřete pak láhev a říkáte si: No, jasně, to je vůně roku, kdy se mi přihodilo tohle nebo tohle...
Takhle to máte tedy s vínem?
Kdo vínu rozumí a umí ve vínu nalézt jemné rozdíly, cítí to. Vždyť vy si to víno stále přechutnáváte - jak se na Moravě říká.
Kdy pijete?
Nikdy dopoledne.
Co budete dělat tuhle sobotu?
Připravím se na Volejte řediteli. Pak mám pravidelný sobotní oběd se svými spolupracovníky a odpoledne další jednání.
Ale je sabat.
I v Izraeli v sobotu vysílá televize - nezapomínejte na to.
