Ypsilonka je pojem. Její herci - Jiří Lábus, Martin Dejdar, Marek Eben či Oldřich Kaiser a další jsou mediální hvězdy. Přes všechny svody světa se do svého divadla pokaždé vracejí. Jak je to možné? Méně na obálkách časopisů, zato o to více v pozadí figuruje Jan Schmid, duchovní otec i věrný ředitele Studia Ypsilon po 38 let. On vše vysvětluje.
Teď už zase míváte vyprodáno, ale jak zahýbala s vaším divadlem revoluce? Museli jste tehdy před deseti lety čelit náhlému propadu diváckého zájmu?
Ne, to nás minulo. Dokonce jsme zbytečně stahovali hry, které byly hodně politické. Fungovaly před revolucí, my jsme věděli, čemu se lidé smáli, a mysleli jsme, že ten důvod už pominul. Také jsem tomu podlehl, přestože jsem nikdy nedělal čistě politické divadlo, ale divadlo o lidech, o strastiplnosti života s hlubším citovým a existenciálním záběrem. To, čemu se divák smál, byla špička ledovce. A o to víc se třeba smál, že byl vnitřně zasažen a ztotožněn. Dnes si myslím, že tehdy to fungovalo právě proto, že jejich základ byl pravdivý, že tam byli živí lidé a autentické problémy. Byly i hry, které jsme nezrušili, a ukázalo, se, že se lidé najednou smáli něčemu jinému, nebyly to bouřlivé politické reakce, ale diváci reagovali na věci, o nichž jsem předtím nevěděl, že tam je na ně zaděláno. Vlastně jako bychom znali, předbíhali to, k čemu u nás ve společnosti došlo, co prožívají dnes.
Dnes lidé prožívají i jinou zábavu - pokleslé pořady na Nově... Chodí do Ypsilonky stále titíž lidé - nebo se obecenstvo prosilo a chodí už jen intelektuálové?
Ne. Do divadla chodí stále stejní lidé, ale chtějí trochu něco jiného. To víme podle toho, jaké jsou jejich reakce nebo jak se ta která hra prodává. Zájem je hlavně o zábavné věci. Plytkost televizní zábavy, seriály, jednoduchost a komerce se v nich také musela projevit. Ale vedle toho i určitá neschopnost přijmout jiný způsob života. Lidé si chtějí odpočinout a pozapomenout na své pocity nejistoty. Když je v divadle potká kromě zábavy i to, co jsem tam vždycky chtěl mít, že se hraje o tom, co žijeme, o pocitech, které jsou zatím ve vzduchu a jsou zatím nevysloveny, divák to přijímá, je to součástí zážitku, který si odnáší. Ale bohužel, citlivosti ve společnosti je čím dál méně. Právě proto, že jsou už pod vlivem jednak té nenáročné zábavy z televize, jednak jsou součástí celkově mělkého a prvoplánového trendu života ze dne na den, bez hlubší a další perspektivy.
Divadla nepatří zrovna k místům, která bohatě prosperují. Jak vy sám jste unavený běháním po sponzorech?
Zatím naštěstí, dokud bude tento způsob financování existovat, máme k dispozici docela přiměřenou dotaci od města. Samozřejmě, že když ty peníze rozpočítáme, každý z těch šikovnějších poté dojde k lepšímu živobytí a k penězům někde jinde.
Kolik by musel stát lístek, abyste se obešel bez dotací a ještě slušně zaplatil herce?
Asi šest set korun. A to nejde, to by nikdo do divadla nechodil. My se pořád snažíme, aby vstupenky byly na stejné cenové hladině s ostatní kulturou.
Nicméně pak se vaši herci, například Martin Dejdar, Marek Eben, zákonitě vysilují i jinde než ve vašem divadle. Nevadí vám to?
Ne. Je to věc vzájemné tolerance a pochopení. Navíc, není to jen vysilování, je to zas jiná zkušenost, třeba i mediální známost, a to se pak sčítá i Ypsilonce - pokud ten člověk pořád ví, kam patří. Když mu naše vzájemné společenství dává určité uspokojení i přes málo peněz a potom něco dělá pro obživu, což ho také uspokojuje a on se pak vrací sem, není to pro divadlo ani pro lidi špatně. Zatím tady k žádným nepoměrům nedochází. Mohu to posoudit podle toho, že vždy je divadlo to hlavní, všichni mu přizpůsobují to ostatní. Anebo divadlo dotyčnému vyjde vstříc. Ale spíš je to obráceně. Všichni vědí, že tu jde o jejich regeneraci a udržení přirozenosti.
Jste hodný, nebo autoritativní ředitel?
Je lepší, když člověk přijde sám na své povinnosti, na omezení, na to, kde leží hranice neúnosnosti. Myslím, že v souboru existuje jakýsi samočisticí prvek, že problémy, které by jinde musel řešit ředitel, se u nás vyřeší samy v týmu.
Podle čeho vybíráte lidi do souboru, že máte tak šťastnou ruku?
Vždy hledím na to, aby to byly osobnosti a slušní lidé. Pak jsou schopni se domluvit a vědí, kde je v souboru jejich místo a kam až můžou ve svých individuálních zájmech zajít. Zároveň považuji za nutné, aby měli jistou osobitost, fluidum, které je od sebe vzájemně odlišuje. Dalo by se čekat, že bude takové společenství dost složité, protože každý je dost výrazná jednotka. Ale právě tím, jak jsou každý jiný, tak si nekonkurují, naopak, doplňují se, harmonují. Asi to funguje, vždyť lidé jsou tu léta, například Jiří Lábus šestadvacet let. A pak ještě považuji za důležitou všestrannou vybavenost, jakékoliv autorské tendence a schopnost hrát na hudební nástroj. Někdo je víc herec, někdo víc muzikant, ale pak se to spojí.
Jako pedagog oboru alternativního divadla na FAMU máte možnost porovnávat svou a tu nastupující generaci. Jaké rozdíly nacházíte?
Mladí měli dřív větší ostych, ale něco je vedlo k tomu, že věděli, že to mohou vyrovnávat tím, že se budou vzdělávat. Asi se víc četlo. Nedávno jsem měl děti u zkoušek, žasl jsem, jak byly připravené, ale jakýsi obecný přehled, všestranné vzdělání, jim chybí. Na druhou stranu dnešní mladí znají jazyky. Mají mnohem větší odvahu se otevřít světu a také ten svět přijímat. To je něco, co asi souvisí i s počítačovou komunikací. Jsou, myslím, daleko víc schopni abstrahovat. Jejich orientace je dost přesná.
Každá mladá generace má "v popisu práce" revoltu proti předchozí generaci. Pozorujete u svých žáků nějakou?
To je myslím právě problém vyplývající z jistého zmenšení světa - oni se rychle zorientují jakoby všude, ale tím přicházejí o jakousi jedinečnost, která vychází buď z nějakého pocitu nedostatečnosti, nebo z přetlaku, ze zkratu. Nic takového oni nemají. Tahle generace má jen jednu bolest - a to jsem ale pozoroval spíš v Kanadě než tady -, víc nejistoty a méně perspektivy. Jak se uplatnit, jak najít nějaké místo. Takže tihle mladí daleko víc prožívají autentičnost okamžiku, ono teď hned, aby si něco užili, než opravdu nastoupí nejistota a složitost života. To se nás zatím tolik netýká, ale stejně se tomu asi nevyhneme. Možná že právě z toho vyroste nějaký handicap, a až se to nahromadí, třeba se narodí něco, co přinese nějaký styl.
Takže zatím žádná nová šedesátá léta, žádná nová velká jména jako Forman?
Taková vlna opravdu nepřichází, ani není ve vzduchu. Ne, to ne, postupy těch nejmladších nejsou docela jiné, jen generačně posunuté. Jsou jen, dejme tomu, jinak okysličené. A vše nejlepší, co teď třeba v současném českém filmu existuje, třeba Saša Gedeon, jen jinak rozvíjí to, co už před lety dělala například Chytilová.
Takže se ani nemusíte bát, že vás někdo mladý vyžene z Ypsilonky...
Bylo by ideální, kdyby mne něco nového, před čím bych musel smeknout, vytlačilo. Ale určitě bych se zase nějak realizoval. Poučil. Jsou tu jistá jména. Třeba mladý režisér Havelka udělal představení v Disku o Kříženeckém v obrazech a sekvencích, je to takové střihové divadlo, něčím podobné Ypsilonce, ale je to jako se Sašou Gedeonem: je to jenom v něčem podobné. A nás starší to vlastně přesvědčuje o tom, že to, co jsme tenkrát v šedesátých letech dělali, bylo asi opravdu mimořádné.
Před deseti lety jste řekl divadlo je v úpadku. Platí to stále?
Divadlo, které se dělá tady, je pořád ještě na dost vysoké úrovni. Ale pokud mluvím o krizi, pak proto, že v něm nevidím absolutně žádné nové impulzy a nové prostředky. Asi tato doba ani nechce něco převratně vyjádřit. Asi není tak obrovská potřeba, aby něco takového přicházelo. Je to určitý stereotyp, v němž vzniká i to nové, i ten vývoj nějaký je, ale je to trvalá, permanentní krize. Ale já slovo krize říkám rád, protože jestli je to krize, tak je šance, že z ní něco bude. Bude mít nějaký vrchol a někde se to zlomí.
Zatímco vaši herci se do Ypsilonky stále vracejí ze svých televizních a filových rolí, vy jste jako její ředitel, režisér a herec moc odskakovat nemohl. Nelitujete, že jste se obětoval pro své divadlo?
Asi bych daleko víc dělal i v jiných divadlech a asi bych si vyzkoušel i jiné věci, které jsem musel mockrát odmítnout, třeba některé velké zajímavé role. V mých autorských režiích jsou ostatně obsaženy i ostatní mé profese, ale dělat třeba operu ve velkém divadle by mne bývalo programově zajímalo. Ale nelituji.
***
JAN SCHMID se narodil 14. června 1936. Je povoláním režisér, herec, výtvarník, dramatik, spisovatel, pedagog, ředitel a umělecký šéf Studia Ypsilon. Má ženu herečku Janu Synkovou a dvě děti Markétu a Jakuba.
Teď už zase míváte vyprodáno, ale jak zahýbala s vaším divadlem revoluce? Museli jste tehdy před deseti lety čelit náhlému propadu diváckého zájmu?
Ne, to nás minulo. Dokonce jsme zbytečně stahovali hry, které byly hodně politické. Fungovaly před revolucí, my jsme věděli, čemu se lidé smáli, a mysleli jsme, že ten důvod už pominul. Také jsem tomu podlehl, přestože jsem nikdy nedělal čistě politické divadlo, ale divadlo o lidech, o strastiplnosti života s hlubším citovým a existenciálním záběrem. To, čemu se divák smál, byla špička ledovce. A o to víc se třeba smál, že byl vnitřně zasažen a ztotožněn. Dnes si myslím, že tehdy to fungovalo právě proto, že jejich základ byl pravdivý, že tam byli živí lidé a autentické problémy. Byly i hry, které jsme nezrušili, a ukázalo, se, že se lidé najednou smáli něčemu jinému, nebyly to bouřlivé politické reakce, ale diváci reagovali na věci, o nichž jsem předtím nevěděl, že tam je na ně zaděláno. Vlastně jako bychom znali, předbíhali to, k čemu u nás ve společnosti došlo, co prožívají dnes.
Dnes lidé prožívají i jinou zábavu - pokleslé pořady na Nově... Chodí do Ypsilonky stále titíž lidé - nebo se obecenstvo prosilo a chodí už jen intelektuálové?
Ne. Do divadla chodí stále stejní lidé, ale chtějí trochu něco jiného. To víme podle toho, jaké jsou jejich reakce nebo jak se ta která hra prodává. Zájem je hlavně o zábavné věci. Plytkost televizní zábavy, seriály, jednoduchost a komerce se v nich také musela projevit. Ale vedle toho i určitá neschopnost přijmout jiný způsob života. Lidé si chtějí odpočinout a pozapomenout na své pocity nejistoty. Když je v divadle potká kromě zábavy i to, co jsem tam vždycky chtěl mít, že se hraje o tom, co žijeme, o pocitech, které jsou zatím ve vzduchu a jsou zatím nevysloveny, divák to přijímá, je to součástí zážitku, který si odnáší. Ale bohužel, citlivosti ve společnosti je čím dál méně. Právě proto, že jsou už pod vlivem jednak té nenáročné zábavy z televize, jednak jsou součástí celkově mělkého a prvoplánového trendu života ze dne na den, bez hlubší a další perspektivy.
Divadla nepatří zrovna k místům, která bohatě prosperují. Jak vy sám jste unavený běháním po sponzorech?
Zatím naštěstí, dokud bude tento způsob financování existovat, máme k dispozici docela přiměřenou dotaci od města. Samozřejmě, že když ty peníze rozpočítáme, každý z těch šikovnějších poté dojde k lepšímu živobytí a k penězům někde jinde.
Kolik by musel stát lístek, abyste se obešel bez dotací a ještě slušně zaplatil herce?
Asi šest set korun. A to nejde, to by nikdo do divadla nechodil. My se pořád snažíme, aby vstupenky byly na stejné cenové hladině s ostatní kulturou.
Nicméně pak se vaši herci, například Martin Dejdar, Marek Eben, zákonitě vysilují i jinde než ve vašem divadle. Nevadí vám to?
Ne. Je to věc vzájemné tolerance a pochopení. Navíc, není to jen vysilování, je to zas jiná zkušenost, třeba i mediální známost, a to se pak sčítá i Ypsilonce - pokud ten člověk pořád ví, kam patří. Když mu naše vzájemné společenství dává určité uspokojení i přes málo peněz a potom něco dělá pro obživu, což ho také uspokojuje a on se pak vrací sem, není to pro divadlo ani pro lidi špatně. Zatím tady k žádným nepoměrům nedochází. Mohu to posoudit podle toho, že vždy je divadlo to hlavní, všichni mu přizpůsobují to ostatní. Anebo divadlo dotyčnému vyjde vstříc. Ale spíš je to obráceně. Všichni vědí, že tu jde o jejich regeneraci a udržení přirozenosti.
Jste hodný, nebo autoritativní ředitel?
Je lepší, když člověk přijde sám na své povinnosti, na omezení, na to, kde leží hranice neúnosnosti. Myslím, že v souboru existuje jakýsi samočisticí prvek, že problémy, které by jinde musel řešit ředitel, se u nás vyřeší samy v týmu.
Podle čeho vybíráte lidi do souboru, že máte tak šťastnou ruku?
Vždy hledím na to, aby to byly osobnosti a slušní lidé. Pak jsou schopni se domluvit a vědí, kde je v souboru jejich místo a kam až můžou ve svých individuálních zájmech zajít. Zároveň považuji za nutné, aby měli jistou osobitost, fluidum, které je od sebe vzájemně odlišuje. Dalo by se čekat, že bude takové společenství dost složité, protože každý je dost výrazná jednotka. Ale právě tím, jak jsou každý jiný, tak si nekonkurují, naopak, doplňují se, harmonují. Asi to funguje, vždyť lidé jsou tu léta, například Jiří Lábus šestadvacet let. A pak ještě považuji za důležitou všestrannou vybavenost, jakékoliv autorské tendence a schopnost hrát na hudební nástroj. Někdo je víc herec, někdo víc muzikant, ale pak se to spojí.
Jako pedagog oboru alternativního divadla na FAMU máte možnost porovnávat svou a tu nastupující generaci. Jaké rozdíly nacházíte?
Mladí měli dřív větší ostych, ale něco je vedlo k tomu, že věděli, že to mohou vyrovnávat tím, že se budou vzdělávat. Asi se víc četlo. Nedávno jsem měl děti u zkoušek, žasl jsem, jak byly připravené, ale jakýsi obecný přehled, všestranné vzdělání, jim chybí. Na druhou stranu dnešní mladí znají jazyky. Mají mnohem větší odvahu se otevřít světu a také ten svět přijímat. To je něco, co asi souvisí i s počítačovou komunikací. Jsou, myslím, daleko víc schopni abstrahovat. Jejich orientace je dost přesná.
Každá mladá generace má "v popisu práce" revoltu proti předchozí generaci. Pozorujete u svých žáků nějakou?
To je myslím právě problém vyplývající z jistého zmenšení světa - oni se rychle zorientují jakoby všude, ale tím přicházejí o jakousi jedinečnost, která vychází buď z nějakého pocitu nedostatečnosti, nebo z přetlaku, ze zkratu. Nic takového oni nemají. Tahle generace má jen jednu bolest - a to jsem ale pozoroval spíš v Kanadě než tady -, víc nejistoty a méně perspektivy. Jak se uplatnit, jak najít nějaké místo. Takže tihle mladí daleko víc prožívají autentičnost okamžiku, ono teď hned, aby si něco užili, než opravdu nastoupí nejistota a složitost života. To se nás zatím tolik netýká, ale stejně se tomu asi nevyhneme. Možná že právě z toho vyroste nějaký handicap, a až se to nahromadí, třeba se narodí něco, co přinese nějaký styl.
Takže zatím žádná nová šedesátá léta, žádná nová velká jména jako Forman?
Taková vlna opravdu nepřichází, ani není ve vzduchu. Ne, to ne, postupy těch nejmladších nejsou docela jiné, jen generačně posunuté. Jsou jen, dejme tomu, jinak okysličené. A vše nejlepší, co teď třeba v současném českém filmu existuje, třeba Saša Gedeon, jen jinak rozvíjí to, co už před lety dělala například Chytilová.
Takže se ani nemusíte bát, že vás někdo mladý vyžene z Ypsilonky...
Bylo by ideální, kdyby mne něco nového, před čím bych musel smeknout, vytlačilo. Ale určitě bych se zase nějak realizoval. Poučil. Jsou tu jistá jména. Třeba mladý režisér Havelka udělal představení v Disku o Kříženeckém v obrazech a sekvencích, je to takové střihové divadlo, něčím podobné Ypsilonce, ale je to jako se Sašou Gedeonem: je to jenom v něčem podobné. A nás starší to vlastně přesvědčuje o tom, že to, co jsme tenkrát v šedesátých letech dělali, bylo asi opravdu mimořádné.
Před deseti lety jste řekl divadlo je v úpadku. Platí to stále?
Divadlo, které se dělá tady, je pořád ještě na dost vysoké úrovni. Ale pokud mluvím o krizi, pak proto, že v něm nevidím absolutně žádné nové impulzy a nové prostředky. Asi tato doba ani nechce něco převratně vyjádřit. Asi není tak obrovská potřeba, aby něco takového přicházelo. Je to určitý stereotyp, v němž vzniká i to nové, i ten vývoj nějaký je, ale je to trvalá, permanentní krize. Ale já slovo krize říkám rád, protože jestli je to krize, tak je šance, že z ní něco bude. Bude mít nějaký vrchol a někde se to zlomí.
Zatímco vaši herci se do Ypsilonky stále vracejí ze svých televizních a filových rolí, vy jste jako její ředitel, režisér a herec moc odskakovat nemohl. Nelitujete, že jste se obětoval pro své divadlo?
Asi bych daleko víc dělal i v jiných divadlech a asi bych si vyzkoušel i jiné věci, které jsem musel mockrát odmítnout, třeba některé velké zajímavé role. V mých autorských režiích jsou ostatně obsaženy i ostatní mé profese, ale dělat třeba operu ve velkém divadle by mne bývalo programově zajímalo. Ale nelituji.
***
JAN SCHMID se narodil 14. června 1936. Je povoláním režisér, herec, výtvarník, dramatik, spisovatel, pedagog, ředitel a umělecký šéf Studia Ypsilon. Má ženu herečku Janu Synkovou a dvě děti Markétu a Jakuba.
