Revma jménem artróza

- Postěžuje li si vám někdo na to, že ho trápí revma, poskytl vám asi tutéž informaci, jako by vám svěřil, že má zlomeninu, ale už nedodal čeho. Revmatických onemocnění existuje totiž na osmdesát. Většina lidí, kteří si naříkají na bolavá kolena či kyčle, má ale na mysli artrózu - nemoc, která s postupujícím věkem degenerativně mění chrupavku, veledůležitou součást každého kloubu. Když matka příroda míchala směs na látku, kterou by pokryla konec každé kosti v našem těle, dobrala se skvělé matérie.
Její hladkost umožňuje kloubům, aby se "klouzavě" ohýbaly, její pružnost zase dokáže tlumit nečekané a tvrdé nárazy. Tento ideál kalí ale fakt, že její životnost není nekonečná. S přibývajícími lety začne totiž chrupavka pomalu, ale jistě měnit své biochemické i morfologické složení. Čím jsou změny větší, tím hůře se jí daří vyrovnávat se s nároky, které na ni člověk jakýmkoli pohybem klade. Není to však ona, co tak bolestivě protestuje. To se ozývají vazy, šlachy, kosti či kloubní výstelka, neboť necitlivá chrupavka vyvolává dominový efekt ve svém bezprostředním okolí. Paradoxem artrózy je, že sebelepší rentgenový snímek vypovídá relativně málo o tom, jak se člověk skutečně cítí. Ten, kdo má chrupavku málem na rozpadnutí, může žít víceméně v pohodě, zatímco jiný, jehož rentgen ukazuje jen nevelké vybočení z normálu, sotva zdolá první patro a na prášek proti bolesti se těší podobně jako gurmán na křepelčí vejce. Máte-li tedy opravdu artrózu, nemůže vás moudrý lékař podezírat z toho, že byste své strasti hypochondricky zveličovali. Při rozhodování o léčbě bude naopak brát v úvahu právě vaše konkrétní potíže, protože o míře funkčního postižení kloubů vypovídají víc.

Ženy a sportovci v nevýhodě

Proč chrupavka začne dříve či později selhávat, medicína zatím ještě neodhalila. Zvláště u žen hraje významnou roli dědičnost. Pravděpodobnost, že trpí-li silnou artrózou matka, nemine ani dceru, je podle výzkumů až šedesátiprocentní. Leccos mohou ovlivnit faktory hormonální a metabolické, vrozené mechanické problémy, jako třeba luxace kyčlí či nestejná délka končetin, a samozřejmě úrazy. "Následkem většiny z nich je, že se nepřirozeně začne namáhat buď úplně jiná kost,nebo stejná kost, ale na jiném místě, čímž chrupavka trpí," vysvětluje Karel Pavelka, ředitel Revmatologického ústavu v Praze. Ví, o čem mluví: před několika týdny si při tenise zlomil kotník. Ať už se belhal s nohou v sádře nebo později v ortéze, ulevoval jí podvědomě natolik, až se na něj rozzlobil kyčel. "O artróze by mohli vyprávět mnozí vrcholoví i rekreační sportovci, kteří po úraze přišli o meniskus. Jeden čas se totiž tvrdilo, že je v koleně stejně na nic, a šmahem se vyoperovával, až později se přišlo na to, že se tak jen otevřou dveře artróze. Proto se dnes menisky vyoperují jenom tehdy, je-li to nezbytné." Ostatně sportovci figurují u tohoto onemocnění na čelním místě. Jejich častá, byť nevelká zranění se na chrupavce podepisují zcela nesmazatelně. Mnozí atleti se však v padesáti šourají životem i kvůli vlastní bláhovosti. "K mým typickým pacientům patří čtyřicátníci, kteří kdysi hráli závodně fotbal nebo hokej, a po letech je pozvou, aby někde nastoupili za seniory," líčí docent Pavelka. "Tomu neodolají ani ti, kterým po ránu trvá hodinu, než rozhýbou kolena. Před zápasem a o přestávce se potom v šatně cpou prášky proti bolesti, aby vůbec vydrželi do konce. Výsledkem bývají zničené klouby." Vyšší riziko artrózy hrozí i pracovníkům těch profesí, které se neobejdou bez tahání těžkých břemen či bez extrémních poloh těla, jaké představuje třeba poklek nebo podřep. Vyhrožovat však dětem, které na jaře sahají po podkolenkách či ponožkách bez ohledu na to, kolik stupňů teploměr zrovna ukazuje, nebo se dlouho máchají v ledové vodě, že si tím zadělávají na "revma", patří naštěstí do kategorie babičkovských bludů.

Budoucnost ve vlastních rukou

Všechny nemoci jsou pochopitelně nepříjemné, některé však mají alespoň jedno plus: jejich průběh může pacient do značné míry ovlivnit sám. Platí to i o artróze. "Potíž je v tom, že všichni nemocní by se chtěli obtíží zbavit, ale jen někteří jsou ochotni investovat do toho čas a jistou námahu, nebo dokonce změnit některé své zvyklosti," míní ze zkušenosti lékař, který se jako generální sekretář Evropské ligy proti revmatismu podílí na vypracování léčebných standardů, jimiž by se mohli řídit kolegové na celém kontinentu. "Zrovna včera jsem vykládal jedné starší paní, že by měla co nejvíc plavat, a ona mi na to nasupeně řekla: 'A to bych jako měla, pane doktore, jezdit do Podolí, když bydlím na Žižkově?!'" Pouze ti, kteří se budou držet několika podstatných zásad týkajících se zejména správné váhy, dostatečného pohybu a nošení vhodné obuvi, mají přitom naději na to, že jim náležitě zaberou léky i další možné typy terapie. K farmakologickým pomocníkům patří analgetika (nejčastěji paralen) a takzvaná nesteroidní antirevmatika potlačující zánět (ibuprofen, diclofenac a další). V životě však vždycky bývá něco za něco. "Tyto léky sice na jedné straně spolehlivě potlačí bolest, ovšem na straně druhé mohou nadělat dost škod v žaludku," konstatuje docent Pavelka. "Člověk by měl proto po nich sáhnout jedině v okamžiku, kdy opravdu hoří, a ne je brát pravidelně. Podle statistik je ale v České republice jejich spotřeba na hlavu dvojnásobná oproti Německu, což je důkaz toho, že lidé jich u nás přímo zneužívají, ač to pro ně může mít nebezpečné následky." Naštěstí třetí farmakum - hormon kortikosteroid, který ovlivňuje metabolismus chrupavky a zahání bolest na delší dobu - lze podávat pouze formou injekcí, a to nanejvýš třikrát za rok, takže si jej pacient nemůže ordinovat sám. Existuje i nová skupina léků, které ovlivňují přímo metabolismus chrupavky, ale také ty může předepsat pouze odborník, ať už revmatolog nebo ortoped. Snažit se ale potlačit bolest stoprocentně je nerozumné, jak upozorňuje docent Pavelka. Bolestí totiž chrupavka dává na vědomí, že je přetěžována. "Poměrně často se v ordinaci objeví pacient s tím, že si jde pro prášky, a když se zajímám, proč je potřebuje, vylíčí mi třeba, že sedm kilometrů uběhne bez potíží, ale ten osmý ho už vždycky kyčel strašně rozbolí..." Ke komplexní léčbě nerozlučně patří cílená rehabilitace. Jestliže vám nepomůže ani tento sumář možných terapií, od poslední šance - náhrady kyčelního nebo kolenního kloubu - vás dělí ještě chirurgické vyčistění postiženého místa, které dnes už lékaři zvládnou i atroskopicky, tedy bez tradičního skalpelu.

Vlastní zbraně proti artróze
půl tuctu rad...

* Zbavte se každého přebytečného kila: vaše klouby zbytečně zatěžuje.

* Nedělejte pokud možno nic, co by vás vysloveně bolelo.V adí-li vám schody, používejte výtah, jste-li po dlouhém sezení bolestivě ztuhlí, nejezděte autobusem do Španělska...

* Investujte peníze do dobrých bot: mnohdy drobná úprava doporučená ortopedem výrazně zamezí bolestem.

* Udělejte si čas na pravidelné plavání nebo jízdu na kole či rotopedu, nejlépe pak na obojí.

* Jestliže vám lékař doporučí nosit ortézu nebo hůl, netrapte se tím, co si kdo o vás pomyslí, a poslechněte.

* Nesteroidní antirevmatika tlumící bolest polykejte pouze ve chvílích, kdy vás přepadne akutní vzplanutí artrózy, ne když je vám relativně dobře.Prevence bolesti v tomto případě neexistuje.Vyzkoušejte nejdříve raději obklad - ledový nebo takzvaný Priessnitz (mokrá vrstva, suchá vrstva) zabírají při zánětu, teplý zas v klidovém stavu.





Pacientům, které trápí nestabilita kolenního kloubu, múže výrazně pomoci dobrá ortéza.