Hodnota známek na vysvědčení je relativní. V některých rodinách se kaboní kvůli dvojkám, jinde jsou vděčni za čtyřky. Nedostatečné ovšem nepotěší nikoho. Kdo má více než dvě pětky, propadá do nižšího ročníku, kdo jednu či dvě, toho čeká na konci léta opravná zkouška, což není příliš lákavá vize ani pro rodiče, ani pro děti.
Rodiče reparátníků někdy považují nedostatečné na vysvědčení svých dětí za pedagogovu schválnost a svým způsobem mají pravdu. Pětky na vysvědčení se zpravidla nedávají za to, že se dítě přes všechnu snahu nedokázalo látku naučit, ale proto, že se ji naučit nesnažilo. "Pokud má dítě během roku nějaký problém, za který nemůže, například déletrvající onemocnění či vážnou poruchu učení, snažíme se jeho situaci řešit jinak než rozdáváním pětek na vysvědčení," vysvětluje Eva Hlaváčková, zástupkyně ředitele Z ákladní školy v Hostýnské ulici v Praze 10. "Sami rodičům navrhujeme buď návštěvu pedagogicko-psychologické poradny, doučování, přeřazení na jiný typ školy nebo opakování ročníku." Problém někdy bývá v tom, že se rodiče opakování ročníku bojí, neboť mají pocit, že by propadnutí bylo pro dítě Kainovým znamením. "Opak může být pravdou," soudí na základě své poradenské zkušenosti psycholožka Ivana Halíková. "Zejména v nižších ročnících část dětí opakování ročníku jakoby nakopne, chytí druhý dech a pak už třeba až dokonce školní docházky žádné potíže s učením nemají. Záleží ovšem na novém učiteli, jak přítomnost dítěte vysvětlí a nakolik mu pomůže s adaptací."
Rodiče na špatné straně barikády
Z pěti set dětí navštěvujících Z ákladní školu v Hostýnské ulici čekává reparát něco kolem deseti, což je situace velmi podobná ostatním školám v republice. Opravnou zkouškou obvykle neprojdou nanejvýš dvě děti. Stačí totiž, když učivo zvládnou alespoň dostatečně, tedy naučí se nejnutnější základy a učitelé je do dalšího ročníku pustí. "Při představě, že bychom měli učením na reparát zkažené celé prázdniny, jsme Josefa raději nechali opakovat šestou třídu - na jiné škole, přirozeně," říká jedna z matek, jejíž potomek se k reparátu vůbec nedostavil. Mluví v množném čísle a drží přitom syna kolem ramen. "S podobnými ochranitelskými postoji rodičů se setkáváme stále častěji," konstatuje pedagožka Eva Hlaváčková. "Sami nabádají děti, aby se vyhýbali nepříjemným povinnostem a následkům chování. Myslím, že je to škoda a že tím v konečném důsledku budou trpět především tyto děti."
Učit se zvolna, ale systematicky
Reparát na konci prázdnin není tak velkým otazníkem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Učitelé opravnou zkoušku předepisují dětem, o nichž jsou přesvědčeni, že ji s trochou snahy zvládnou. Není proto nutné přikovat dítě 1. července k psacímu stolu a držet je tam až do konce srpna. "Nechte mu přinejmenším čtrnáct dní volna a ani pak to s učením nepřehánějte," doporučuje psycholožka Ivana Halíková. "Stačí, když se na učení podívá jednu dvě hodiny denně, podle toho, jaké mezery má. V každém případě bych doporučovala, aby mu s učením někdo pomohl a dal mu nějaký systém. Rodiče jsou v tomto případě přes všechnu dobrou vůli tou nejhorší možnou variantou. Obvykle jim brzy dojde trpělivost a ztrácejí nervy. Rozumnější je poprosit o doučování někoho z širšího příbuzenstva nebo ještě lépe zaplatit odborné doučování." T ěsně před zkouškou by měli otcové a matky své děti spíše uklidnit než jim vyprávět, co všechno s nimi udělají, když reparátem neprojdou. Ostatně, ona opravná zkouška je tak trochu i jejich.
Rodiče reparátníků někdy považují nedostatečné na vysvědčení svých dětí za pedagogovu schválnost a svým způsobem mají pravdu. Pětky na vysvědčení se zpravidla nedávají za to, že se dítě přes všechnu snahu nedokázalo látku naučit, ale proto, že se ji naučit nesnažilo. "Pokud má dítě během roku nějaký problém, za který nemůže, například déletrvající onemocnění či vážnou poruchu učení, snažíme se jeho situaci řešit jinak než rozdáváním pětek na vysvědčení," vysvětluje Eva Hlaváčková, zástupkyně ředitele Z ákladní školy v Hostýnské ulici v Praze 10. "Sami rodičům navrhujeme buď návštěvu pedagogicko-psychologické poradny, doučování, přeřazení na jiný typ školy nebo opakování ročníku." Problém někdy bývá v tom, že se rodiče opakování ročníku bojí, neboť mají pocit, že by propadnutí bylo pro dítě Kainovým znamením. "Opak může být pravdou," soudí na základě své poradenské zkušenosti psycholožka Ivana Halíková. "Zejména v nižších ročnících část dětí opakování ročníku jakoby nakopne, chytí druhý dech a pak už třeba až dokonce školní docházky žádné potíže s učením nemají. Záleží ovšem na novém učiteli, jak přítomnost dítěte vysvětlí a nakolik mu pomůže s adaptací."
Rodiče na špatné straně barikády
Z pěti set dětí navštěvujících Z ákladní školu v Hostýnské ulici čekává reparát něco kolem deseti, což je situace velmi podobná ostatním školám v republice. Opravnou zkouškou obvykle neprojdou nanejvýš dvě děti. Stačí totiž, když učivo zvládnou alespoň dostatečně, tedy naučí se nejnutnější základy a učitelé je do dalšího ročníku pustí. "Při představě, že bychom měli učením na reparát zkažené celé prázdniny, jsme Josefa raději nechali opakovat šestou třídu - na jiné škole, přirozeně," říká jedna z matek, jejíž potomek se k reparátu vůbec nedostavil. Mluví v množném čísle a drží přitom syna kolem ramen. "S podobnými ochranitelskými postoji rodičů se setkáváme stále častěji," konstatuje pedagožka Eva Hlaváčková. "Sami nabádají děti, aby se vyhýbali nepříjemným povinnostem a následkům chování. Myslím, že je to škoda a že tím v konečném důsledku budou trpět především tyto děti."
Učit se zvolna, ale systematicky
Reparát na konci prázdnin není tak velkým otazníkem, jak by se mohlo na první pohled zdát. Učitelé opravnou zkoušku předepisují dětem, o nichž jsou přesvědčeni, že ji s trochou snahy zvládnou. Není proto nutné přikovat dítě 1. července k psacímu stolu a držet je tam až do konce srpna. "Nechte mu přinejmenším čtrnáct dní volna a ani pak to s učením nepřehánějte," doporučuje psycholožka Ivana Halíková. "Stačí, když se na učení podívá jednu dvě hodiny denně, podle toho, jaké mezery má. V každém případě bych doporučovala, aby mu s učením někdo pomohl a dal mu nějaký systém. Rodiče jsou v tomto případě přes všechnu dobrou vůli tou nejhorší možnou variantou. Obvykle jim brzy dojde trpělivost a ztrácejí nervy. Rozumnější je poprosit o doučování někoho z širšího příbuzenstva nebo ještě lépe zaplatit odborné doučování." T ěsně před zkouškou by měli otcové a matky své děti spíše uklidnit než jim vyprávět, co všechno s nimi udělají, když reparátem neprojdou. Ostatně, ona opravná zkouška je tak trochu i jejich.
