Dagmar Havlová ještě pod jménem Veškrnová vstoupila do povědomí jako herečka. Po sedmiletém manželství s Václavem Havlem se na to málem zapomíná. Její poslední "role" překryla téměř třicetiletou kariéru divadelní a filmové herečky. Ta kariéra nebyla v českém uměleckém kontextu bezvýznamná, dokonce by se dalo říci, že Dagmar Veškrnová patřila ve své generaci k největším osobnostem. Rodem Brňanka studovala herectví na brněnské JAMU. V Domě umění tam působilo Divadlo na provázku, nejavantgardnější scéna té doby. Ještě jako studentka na ní ztvárnila hlavní roli v dramatizaci Páralova románu Profesionální žena. Dodnes prý o ní autor předlohy říká: "Moje nejmilejší Sonička." V Brně nabízeli Dagmar angažmá. Ale hlavně kvůli filmovým závazkům a směřování do Prahy je nepřijala. Díky své "avantgardní" divadelní iniciaci si po celou svou další uměleckou kariéru nese pochopení pro lidsky i profesionálně náročné divadlo. Už na JAMU debutovala také ve filmu. Role "střelené" Dany ve snímku Juraje Herze Holky z porcelánu ji proslavila. Postava "ztřeštěné holky s nakažlivým smíchem" se stala její filmovou škatulkou. Na stříbrném plátně se z ní už nikdy pořádně nevymanila. Spontánní chování, živý temperament a sex-appeal jí přihrály řadu komedií, v nichž vystupovala po boku nejslavnějších českých herců. Upsala se též televizi, a i když šlo většinou spíš o době poplatný zábavní průmysl, Veškrnová uměla prokázat rozměr svého talentu. Dobře zpívala, tančila, dokázala hrát celou svou bytostí. Jenže všechny tyto kvality by pravděpodobně televize a film za krátký čas rozmělnily. Naštěstí se Veškrnová se slávou potrhlé holky či oblíbené moderátorky nespokojila a budovala si náročnější divadelní kariéru. "I když mě bavil film i hraní na Provázku, věděla jsem, že nejvíc mě přitahuje kamenné divadlo a dramatické postavy velkého světového formátu," vzpomíná na tu dobu. Mezníkem se stala role Kateřiny ve Zkrocení zlé ženy. Iva Janžurová jí byla natolik nadšená, že tehdy pětadvacetiletou herečku doporučila do vinohradského divadla. Na podzim 1979 tam Veškrnová nastoupila a v angažmá vydržela až do svého sňatku s Václavem Havlem v roce 1996. Na Vinohradech se paní Dagmar mimo jiné naučila ovládat velký prostor a pracovat s výrazným gestem. To jí pomohlo koncem osmdesátých a v první půli devadesátých let dosáhnout na nejvyšší herecké mety. V roce 1989 ji Jan Kačer obsadil do role Yvety v Topolových Hlasech ptáků. Do té doby zakázaný dramatik jí po premiéře napsal: "Vrátila jste mi víru v herectví (myslím teď hlavně to divadelní)." Taková poklona od autora je pro herce nejkrásnějším oceněním, jakého se mu může v životě dostat. Veškrnová se touto rolí "vyšvihla" nejen mezi nejvýraznější komediální, ale i charakterní herečky své generace. Svou pozici poté potvrdila dvěma největšími a nejúspěšnějšími rolemi své divadelní kariéry - Evou krajčířkou v Preissové Gazdině robě režiséra Zdeňka Kaloče, za niž obdržela v roce 1992 Cenu divadelních kritiků, a v roce 1995 titulní rolí ve Strindbergově Královně Kristině v režii Petra Kracika. Dagmar Veškrnová dospěla v devadesátých letech v herečku velkého formátu. Její postavy měly vedle antického patosu vždy také lidský rozměr. Pro režiséry se stala výzvou. Ovšem jak sama potvrdila, nebylo snadné s ní spolupracovat. Snažila se být rovnocennou partnerkou, diskutovala a o výklad postav se přela. Někdy prý byla až k šílenství neoblomná a neústupná. Když chystala Královnu Kristinu, prostudovala všechny dostupné historické materiály o hře i době, ve které se drama odehrává, včetně knih o "nemocech mocných". Moc bezmocných již v té době znala. Ne každý režisér s ní chtěl spolupracovat. A ne s každým byla ochotna pracovat ona. Jen ze střetu velkých osobností však vznikají velká díla. V polovině devadesátých let byla takovou osobností v českém divadle právě Dagmar Veškrnová. V roce 1996 tak odcházela z Divadla na Vinohradech na Pražský hrad skutečná královna. I svou dosud poslední roli paní prezidentové zvládla z divadelního pohledu nejméně na Cenu Alfréda Radoka.
Autor je redaktorem Divadelních novin