"Pochopitelně mě to těší. Mnoho lidí by to dokázalo i lépe prodat. Ale já nemám moc smyslu pro obchod. Silnější se cítím v řemesle, v tvorbě. Neustále řeším problém s penězi," říká architektka Eva Jiřičná.
Nikdo ze současných českých architektů a designérů si ve světě nevydobyl renomé jako ona - časopis Evening Standard například zařadil Češku s britským pasem mezi stovku nejvlivnějších žen ostrovní metropole.
V domácích poměrech zatím ani nejúspěšnější architekti - na rozdíl od západní Evropy či Spojených států - statut hvězd nepožívají. A tak je i jméno Evy Jiřičné u nás pojmem spíš pro milovníky umění než pro širokou veřejnost.
Ocel a sklo
Práce Evy Jiřičné byla navíc před očima českého publika desítky let zcela skryta. V roce 1968 se totiž stala proti své vůli emigrantkou a do Čech se poprvé podívala až v roce 1990. Zato teď se vrací skoro každý týden. Leteckou linkou Londýn - Praha cestuje skoro stejně často jako jiní lidé městským autobusem. V Londýně sídlí její architektonická kancelář, v Praze je od roku 1996 profesorkou a vedoucí ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové.
Byla také jedním z umělců, kteří pomáhali bývalému prezidentu Václavu Havlovi zvelebovat areál Pražského hradu. V branži uznávanou značku 'Eva Jiricna' nese moderní Oranžerie u Jeleního příkopu, interiéry Tančícího domu na Rašínově nábřeží, kavárna Černá labuť nad obchodním domem Bílá labuť nebo lávka pro pěší v Brně. Jejím zatím posledním "domácím" dílem je minimalistický hotel Josef v Rybné ulici v centru Prahy.
Své fantazie ztvárňuje Eva Jiřičná nejraději ve skle a oceli - v materiálech, které na první pohled působí chladně, anorganicky. V jejích interiérech i stavbách jsou však sladěny do dokonalé harmonie, kterou oceňují a žádají klienti zvučných jmen i kritici architektury. "Inspiruji se uměním přírody, která i na těch nejmenších organismech užívá dokonalých konstrukcí," říká sama architektka.
Její rukopis je dobře čitelný; kromě oceli a skla k němu patří i napínací lana pro její oblíbená skleněná schodiště, jimiž se ve světě proslavila. "Je to třírozměrná skulpturální záležitost v prostoru, která dává lidem možnost stoupat vzhůru," popisuje je se zaujetím architektka. "Uvnitř objektů mě fascinuje světlo a práce s ním. Světlost, průhlednost a materiály ve své ryzí podobě," dodává.
Diskuse nad dveřmi
Celou tvorbou Evy Jiřičné prostupuje základní myšlenka: krásné je jen to, co je funkční. Její přístup k architektuře výrazně poznamenala funkcionalistická tradice meziválečného Československa. "Do Británie jsem si přivezla velmi kvalitní architektonické vzdělání. Měla jsem na co navazovat. Kreslila jsem lépe než angličtí architekti," říká.
Před odchodem do Británie vystudovala architekturu na pražské technice a poté byla studentkou významného architekta Jaroslava Fragnera na Akademii výtvarných umění. Na diskuse s ním dodnes vzpomíná. Při jedné z několikahodinových konzultací nad návrhem školy architektury pro soutěž v Paříži se profesor Fragner studentky Jiřičné zeptal, jaké navrhne dveře. Její odpověď zněla, že "dveře přece nejsou architektura".
Na příští zkoušku musela budoucí první dáma high-tech architektury přinést seznam tří věcí, které se netýkají architektury. Až po letech praxe poznala, že nic takového neexistuje...
Kromě schodišť jí ke slávě pomohly i módní obchody. Stala se jednou z hlavních představitelek nových designérských prodejen, které proměnily tvář prestižních ulic Londýna či New Yorku. Hugo Boss, Kenzo, Joseph, Vidal Sasoon, plejáda významných kaváren a restaurací: to vše a mnohé další jí prošlo rukama.
Dostala Řád Britského impéria, jedno z nejvyšších státních vyznamenání ostrovního království. Je členkou několika královských akademií: pro design, umění a architekturu a majitelkou několika čestných doktorátů. Zasedá v mezinárodních porotách a publikuje v renomovaných časopisech.
Emigrantkou proti své vůli
Když v šedesátých letech dokončila studia na pražské architektuře, čekala ji běžná umístěnka - do cementáren u Kladna. Její další osud už připomíná filmový scénář. Píše se rok 1967. Eva Jiřičná pracuje v Ústředí bytové a oděvní kultury v Praze. Československo se na pár měsíců otvírá světu, dá se cestovat. Eva Jiřičná potkává na kongresu šéfa Great London Council, mohutné státní projektové organizace ve Velké Británii. Tato instituce zaměstnává několik set architektů a projektuje veřejné budovy. Nabízí jí stáž v Londýně.
Zcela legálně tam odjíždí 1. srpna 1968. "Za tři týdny vypukla invaze a já měla povolení zůstat do Vánoc. Nepředpokládala jsem, že budu v Anglii déle než tři měsíce," vzpomíná Jiřičná. Ve stejné době je zcela náhodou v Británii na brigádě i její bratr. Události berou nečekaný spád.
"Máma s tátou, který byl také architekt, tehdy pracovali v Ósace. Bratrovi skončila brigáda. Nechtěla jsem ho poslat do Prahy do prázdného bytu." Pak přichází dopis z velvyslanectví. Dodnes si pamatuje každé slovo: Vaše doložka je zrušena a návrat do vlasti z důvodu veřejného zájmu nežádoucí. Stejný dopis dostává i její bratr. "Nechtěli jsme v Anglii zůstat, ale nic jiného nám nezbývalo."
Otec měl sourozence vyzvednout v Londýně při návratu z Japonska. Jenže bylo nutné, aby se do Prahy vrátil hned, přes Moskvu... Krátce poté zemřel. Eva Jiřičná ani její bratr ho už nikdy neviděli.
V komunistickém Československu se mezitím odehrál soud. Jeden z úředníků architektčinu maminku informoval, že se dcera vrací v Londýně domů až k ránu. Křičel na ni, že neuměla vychovat své dítě. Evu Jiřičnou nakonec odsoudili. Na tři roky nepodmíněně. Dodnes neví, za co, snad za vlastizradu. Rozsudek nikdy neviděla.
Vzestup po anglicku
Spolu s bratrem se o sebe musí v Anglii postarat. Mladá architektka odepisuje na všechny inzeráty a shání práci. Získává v Londýně své první místo. Učí se. Kreslí dveře, kliky, záchody. Snaží se uživit sebe i bratra. První měsíce jsou tvrdé.
Ateliér Louise de Soisson, který ji zaměstná a kde zůstane deset let, projektuje nový přístav v Brightonu. Při této práci těží Jiřičná ze svého kvalitního inženýrského vzdělání. Učí se používat materiály průmyslového designu. Právě v té době jsou kořeny její oblíbené "lodní" estetiky. Tyto prvky se ostatně objevují i v interiérech Tančícího domu v Praze.
Když projekt loděnic skončil, nedaří se jí najít nové místo. Začíná si rozšiřovat zkušenosti na volné noze. Spolupracuje s renomovaným architektem Richardem Rogersem. Na vernisáži obchodu navrženého neméně slavným britským architektem Normanem Fosterem se seznamuje s manželkou svého do budoucna velmi důležitého klienta, Josepha Ettedguiho. To jí otvírá cestu k mnoha prestižním zakázkám.
Drsná životní zkušenost Evu Jiřičnou posílila. Dnes, ve čtyřiašedesáti letech, hýří tato elegantní a velmi moderní dáma energií a optimismem; svým stylem dělá nejlepší reklamu vlastní značce. "Stále se něco nedaří - neúspěch v soutěži, hledání práce, vztah s klientem. Musíte mít smysl pro humor. Pokud ho nemáte, raději z oboru odejděte."
Za svůj optimistický přístup k životu podle svých slov vděčí tatínkovi: "Miloval lidi. Snad nikdy jsem ho neviděla rozčileného, měl mimořádný smysl pro humor." Kromě praktických architektonických fines a uměleckých názorů se podobný přístup k práci snaží vštípit i svým českým studentům.
"Tvorba je neustálé hledání, tápání, množství práce a moře potu. K úspěchu je třeba talent, skromnost, disciplína a úsilí. Málokdy se stane, že člověk dojde až do cíle. A nevadí, když se tam nedostane, neboť smyslem je právě proces a cesta," prohlásila Eva Jiřičná ve své profesorské přednášce na téma vzdělání mladé generace.
|
EVA JIŘIČNÁ • Odkud jsem • Čím vším jsem byla • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo • Můj nejbližší velký úkol |
