Prometheův hřích

- Útulnou zahrádku za domkem v Gordon Avenue přeškrtávají stíny strojů dosedajících na londýnské letiště Heathrow. Ivanu Jelínkovi, jednomu z největších žijících básníků českých, však hukot tryskových motorů nevadí. I s naslouchacím přístrojem totiž slyší jen velmi tlumeně. Prožitky tohoto bezmála devadesátiletého Kyjovana by hravě naplnily několik životů. V posledních dnech první světové války pomáhal "bourat Rakousko", když v Židlochovicích svrhl spolu s bratrem do Svratky dvojjazyčnou dopravní značku s nápisem LANGSAM FAHREN - JEĎTE ZVOLNA. Jako středoškolák se v Brně spřátelil s Františkem Halasem, o pár let později si v Praze padl do oka s Jiřím Ortenem. Jako třicetiletý hlasatel radiožurnálu byl patnáctého března 1939 povolán v časných ranních hodinách do generálního štábu, kde po něm jeho náčelník - generál Fiala - žádal, aby každých deset minut předčítal do éteru přepis Háchova telefonického rozkazu, jímž prezident z Berlína nařídil své armádě bezpodmínečnou kapitulaci. Ivan Jelínek odmítl. Emigroval přes Francii do Anglie, aby vedl svou "soukromou válku" proti Hitlerovi. Pracoval pro BBC. V battledressu prošel pouště severní Afriky. Domů se vrátil přes Teherán, Baku a Košice. Z perské metropole si dovezl prastarou sošku legendárního sumerského panovníka Gilgameše, kterou mu záviděl sám rozluštitel chetitského písma, profesor Bedřich Hrozný. Po únoru 1948 emigroval podruhé a nadobro. Následujících padesát let prožil s menšími přestávkami v Londýně, i když v Čechách a na Moravě byl pořád přítomen akusticky - jako kulturní redaktor českého vysílání BBC. Nikdy si nebral servítky. Ani dnes nešetří radikálními názory. A neskrývá své hrdé moravanství ani lehké pohrdání Prahou. Ze rtů mu téměř nemizí ironický úsměv. A Gilgameš na stole se tváří, jako by naslouchal.

Proč jste si zamiloval právě britskou metropoli?
Zamiloval? Vždyť Londýn je příšerné město. Slepenec, který nemá žádnou soudržnost. Střed Říma projdete. Koneckonců i tu Paříž projdete. Ale Londýn? Vyloučeno. A co to vůbec tady je, střed města? Victoria s těmi parky okolo? Věru nevím.

Neříkejte, že tu nemáte žádné oblíbené místo...
Bývala to čítárna knihovny Britského muzea. Studoval tam Karl Marx, ale to není všechno: já jsem tam napsal řadu svých knih... Čítárnu však přestěhovali. Je to jen jedno ze znamení obrovského civilizačního úpadku, který tu existuje. Sklon k barbarství vítězí.
Jsou tu samozřejmě výjevy, jichž se žádný civilizační úpadek netýká. Všelijaké imprese, nálady, jež by byly jako stvořené pro Moneta, pro Maneta... Mlhy nad řekou, mlha nad touto zahrádkou, která se zdvihne rychle - jako opona, a mě udeří slunce.

Co Londýn umění, Londýn skvostných galerií a muzeálních sbírek?
To je teď velice veliká bída.

To snad ne.
Výtvarné umění? Vstoupíte do Tateovy galerie. Popojdete kousek a vidíte jakési zídky. Z cihel pěkně postavené, rovné... 'To by bylo fajn někde venku, u nějakého baráku,' řeknete si. Ale ono je to umělecké dílo! Ať jdou do háje!
Literatura? Feminismus skoncoval s přísnou sebekritikou, která bývala pro anglickou literaturu typická. Autorů je habaděj. Legrační ovšem je, že nejlepšími spisovateli píšícími dnes anglicky jsou Indky. Například ta Arundhati Royová, jak napsala ten překrásný románek - Bůh maličkostí. Poezie nestojí celkem za nic. To máte Hughese, pak je Heaney. Nikde žádný kloudný dorost. A tak pokud jde o četbu, spíše už couvám a čtu si znovu Tacita, Marka Aurelia... Oni ti autoři měli takový velikánský šarm, jakousi svůdnou lidskost.

Skupina intelektuálů blízkých Blairově vládě dnes zcela vážně navrhla, aby byl napříště britský panovník volen v referendu. Další znamení úpadku?
Spíš jen další projev zdejšího celkového tíhnutí politiků k populismu. Ten Blair je zcela určitě interesantní a velice vzdělaný člověk, navíc asi má víceméně čisté ruce. Trpí však podle mého značnou posedlostí po moci a sám neví, kde se to má zastavit. Jestli půjde až k diktatuře? Neřekl bych, že je to naprosto vyloučené... Ne že by tato země nepotřebovala diktaturu.

Pročpak?
Některé věci tu jsou při normálním fungování demokratického parlamentu neřešitelné. Zdejší dolní komora je navíc velice nízké úrovně. Jakýsi koš lidí sehnaných odledaskud a všelijak. Kudy chodí, myslí na odstranění horní sněmovny, která je podle mého velice důležitá pro politický vývoj a zákonodárství. Sedí tam přece jenom lidi s velikými zkušenostmi a s velice dobrou vůlí. Ti už si žádnou svoji polívečku nepřihřívají.
A onen sklon experimentovat s monarchií? Především se tím Blair pokouší budovat svou osobní politickou prestiž. Zde jsem já - ministerský předseda - a to já jsem provedl historickou změnu v našem společenském systému. A přitom by to byla klukovina.

Sledujete ještě rozhlasové vysílání české redakce BBC, kde jste tak dlouho působil?
Připadá mi, že je to dnes už spíš byrokratická instituce. Duch redakce oplývající osobnostmi, v níž se musel každý dokázat předvést, jako by se vytratil. Snad největší úpadek nastal, když se redaktoři začali - tak jako dnes už všude - domlouvat prostřednictvím mašinek, té počítačové sítě. Tak se nemůže vytvořit soudržná parta. Mohl jsem to sledovat na vlastní oči, protože jsem tam ještě sedmnáct let po své šedesátce chodil na požádání do služeb. Krom toho jsem psal o knihách, které jsem si vybral. A nekrology: když zemřel Palivec, Lála Kubelíková... Na to už teď nemají peníze: kupují za ně nové mašinky, nové koberce či další holky, co přenášejí papíry z jedné kanceláře do druhé, a jiné, které jim řeknou, do jaké zásuvky je mají strčit.

A jak se vám přes kanál La Manche jeví Česko?
Jeho státoprávní organizace mi připadá úžasně směšná. Existují Čechy - a to ostatní jako by se rozpadalo na jakési - jak se říká - regiony. Nebo - jak že se tomu má říkat? - vyšší územně-správní celky. Třebíčsko, Mikulovsko, co já vím? Nikde žádná Morava nebo Slezsko. Copak by si třeba Štajeráci nechali líbit, kdyby se jim v Rakousku dávalo najevo, že neexistují?

Co zahraniční politika?
Pražská politika mi přijde - především ve vztahu k Evropě a k NATO - jaksi bezcílná. Takhle se cpát do Atlantické aliance? Vždyť je to nesmysl. Ach, ta neschopnost Čechů, jejich politiků - a prezidenta asi taky - pochopit, že se musí bránit sami, spoléhat se na sebe. Jednou je to Francie, ta nás vytrhne, když se něco semele. Anglie nám "dovolí bojovat". Rok co rok nás za války v Londýně o vánocích poklepával Beneš po ramenou a hlaholil: příští vánoce už budeme slavit doma. Nějak se to protáhlo. Sám Beneš přitom pomáhal chystat spojenectví se Sovětským svazem na věčné časy... Kdo bude další? Tož NATO. To všechno se děje v rámci moderního pominutí, že každý člověk musí být nějak zabezpečen. Že by se neměl potýkat s obtížemi a neměl být vystaven žádným nebezpečím - ať už v soukromém, či v občanském životě.

Třeba si od vstupu do NATO opravdu slibujeme jisté záruky...
Češi jako by ustavičně žili jakousi bláhovou nadějí. Může mě čert vzít, když slyším ty řeči: vždyť my jsme tolik trpěli. Měli jsme tu Habsburky, nacisty, komunisty... Tak teď už přece nemůžeme trpět dál, teď už to musí dopadnout všechno dobře... Ve veřejných věcech přece vždycky všechno dopadne špatně!

Z čeho tak soudíte?
Ze zkušenosti. Já už jsem zažil tolik pádů režimů i států, že už mě něco takového jako "historický optimismus" nemůže okouzlit. Konečně - vždyť i historie NATO je zčásti historií lží a nesplněných slibů. Co se jen američtí ministři zahraničí naslibovali Gorbačovovi, že teď - když už neexistuje Varšavská smlouva - se NATO rozšiřovat nebude.

Nemluví z vás opravdu jen staromilské škarohlídství?
Spíš veliká obava o budoucnost. Víte, nezdá se mi, že by se lidé byli ochotni reformovat tak, aby cítili a myslili správně. Aby nedoufali, že za ně někdo něco udělá. Já pravím: jen žádné naděje, neboť ty jsou vždy špatné. Původním Prometheovým hříchem není to, že dal lidem oheň, ale to, že jim nasadil do prsou marné, nesmyslné naděje. Proto byl po zásluze potrestán. Cítíte tu úžasnou moudrost starých Řeků?

Vy sám jste se nikdy nenechal kolébat bláhovou nadějí?
Ovšemže ano. Byl jsem však - chvála Bohu - v životě vystaven tolika nesnázím, že mě to postupně přešlo. Hlavně válka pro mě osobně byla po této stránce skvělá a mnoho mi dala.

Zdá se, že víc než Edvardu Benešovi? Už jste naznačil, že byl pro vás symbolem kapitulantství a spoléhání na jiné.
No jistě. Hůř. Symbol nedospělosti národa. On byl sice do jisté míry vzdělaný a pracovitý, ale to nestačí, aby se stal člověk vůdcem.

Co Masaryk? Ten by ve vašich očích obstál?
Ani on nebyl ideální. To jeho pojetí národní tradice, nesmyslné a nesprávné. Prý: Tábor je náš program. Taková hloupost. Snad pro určitou část obyvatel Prahy a některých oblastí kdesi v Čechách. Ale pro Moravany? Ale do toho nezacházejme. Vypadal bych klukovsky. To je námět na samostatnou, dlouhou diskusi.

Jaký největší dar mohou člověku poskytnout sudičky?
Schopnost přemýšlet a cítit. Odvahu něco udělat, postavit se za to a říci: Ano, já jsem za to odpovědný. Žádný pánbůh ani jeho syn. A odvahu říci: ano, já jsem se mýlil.

To zní jako protestantské krédo. Jak jste na tom s náboženstvím?
Vyrůstal jsem v katolicismu. Moje matka neučinila nic bez modlitby. Vlastně pohlížela na celý svůj život, na veškerou svou práci jako na modlitbu. Tatínek byl ve víře dosti vlažný, ale to nevadilo. Měl jsem štěstí na katechetu, jenž byl vynikajícím humoristou. Přesto se ze mě stal vášnivý zastánce odluky církve od státu, což mě záhy přešlo. Pak jsem měl jiné starosti: musel jsem si sehnat po promoci práci, byla tu děvčata, flámování, válka... Až tady  - v Londýně - jsem začal studovat: sanskrt, pak buddhismus, islám, i když ten se skřípěním zubů.

Proč?
Už kvůli onomu islámskému dobyvateli Egypta, který prohlásil, že tu úžasnou knihovnu v Alexandrii nepotřebuje, protože vše, co je třeba znát, stojí v koránu, a to ostatní nechť shoří. Ohromně mě zaujali gnostikové. Jak smířit železný prut starozákonního Boha, který tě setře, s antickou filozofií? Co zůstává v Písmu nevysloveno? A jsme zase v čítárně knihovny Britského muzea.

Byl jste novinářem za první republiky. Jak byste dnes soudil úroveň naší tehdejší žurnalistiky?
Již za první republiky nebyli novináři příliš kritičtí, protože to prostě nebyli osobnosti. Kdo chce být kritický, musí mít něco v hlavě i v srdci. A kdo tam u nás něco měl? Peroutka. A tu a tam někdo jiný. Ale jen tu a tam.

Jak se vám jeví současná čeština?
Hrozně nerad jezdím do Prahy, protože z tamní řeči je mi vždycky smutno. Mluví se strašně rychle, nepozorně vůči přízvuku a délkám. Drrrr. Připomíná mi to kulometnou palbu.

Vaše čeština se zřetelnými prvky slováckého dialektu je navzdory padesáti rokům nepřetržitého exilu virtuózní...
Na to se mě ptají často. Jak to, že jste si uchoval takovou češtinu? Dokáže mě to rozesmát. Jako kdyby řeč byla hadr, který odložíte a vezmete si jiný...

I ve svém věku hodně cestujete po celém světě. Nezmáhá vás to?
Víte - su hluchý. Do divadla ani na koncerty chodit nemožu. Do hospod nechodím, nemám na to peníze ani chuť. Do restaurací také nechodím, protože tam většinou špatně vaří a když si koupím ty nejlepší ingredience, uvařím si doma lépe. A tak čtu a - cestuju.

Kam vás to nejvíc táhne?
Každoročně podnikáme se ženou šestinedělní výlet autem do Čech a na Moravu. Žádný rok nevynecháme ani ostrov Kós nedaleko Halikarnassu v dnešním Turecku, kde se narodil Herodotos. Na samotném ostrově začal Hippokrates s moderní medicínou. A ohlasy tamější poezie se táhnou daleko daleko, až do versailleských galantních her, dokonce i v T. S. Eliotovi na ni padne narážka.

Kós je tedy jasný. Ale co vás každoročně přivádí do staré vlasti?
No přece Morava. Su moravský Slovák. Táhne mě tam sklep a zpěv. Ty staré lidové písně, které myslím nejvíc ovlivnily moji poezii. Způsob, jakým se v nich zachází s jazykem, je úžasný, a přitom instinktivní. Ideální škola pro začínajícího básníčka. A pak krajina - zdánlivě nudná. Pahorky, pole, pole, silnice, kolem ní karlátka - a to je všecko. Pro mě to ale znamená hodně.

Který text ze slováckých lidových máte v srdci nejhlouběji?
Je jich moc. Třeba ta nádherná píseň, jak v ní umírá kluk po nějaké rvačce a prosí kamarády, aby ho tam nenechávali a pochovali ho na ten veličský cinter: Milá za mnou príde, srdce ju zabolí. Tu ležá noženky, co k nám chodívaly, tu ležá ručenky, co mňa objímaly, tu leží hlavička pekná milunečká, co mně vyprávjala o lásce slovečka. To je poezie! Hned mně běží mráz po zádech.

"Pro mě osobně byla válka skvělá a mnoho mi dala," tvrdí básník Ivan Jelínek, jenž zažil pád mnoha režimů.