Prokletí pozdní lítosti

- V předposlední říjnový pátek odešel pan Vladimír do práce v naprosté pohodě. Jednak byl rád, že se po dvou dnech suchých rohlíků zbavil podrážděného žlučníku i pálení na prsou, jednak měl před sebou dva volné dny. Kolem poledne se s ním už záchranka řítila z Kolína ku Praze,na II. interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice,kde se za ním vzápětí zavřely dveře katetrizačního sálu: zde mu lékaři zprůchodnili dvě cévy ucpané aterosklerotickými pláty, a aby zamezili jejich dalšímu uzávěru, vložili do nich takzvané stenty,čímž umožnili okysličené krvi protékat až do srdce.

V podvečer podzimního dne, který tak pěkně začal, ležel Vladimír S., který si své příjmení nepřeje zveřejnit, na zdejší koronární jednotce připojen na přístroje,jež kontrolovaly,zda tělo pracuje po přestálém infarktu myokardu opět tak, jak má. Na otázku, co mu běží hlavou od chvíle, kdy zde osaměl, odvětil pregnantně: »Že jsem idiot.« Třiapadesátiletý právník ví přesně,o čem má mluvit, chceli se dopídit příčin, které ho vysvlékly do pyžama. »Dvacítka cigaret denně, pohyb veškerý žádný,« přiznává. »Jsem sice zarytý abstinent, zato gurmán, a ze všeho nejradši mám chleba se sádlem. Až kvůli zánětu žlučníku jsem se dozvěděl, jakou mám hladinu cholesterolu. Tlak naopak znám léta. Mám ho nižší, proto jsem si vždycky myslel: Hochu, tebe infarkt potrefit nemůže.« Kouření připisuje pan Vladimír dvacet procent viny,za zbytek prý může stres. Před několika roky dokonce zašel k lékaři. Nějaký čas bral prášky na uklidnění a zároveň se učil ve firmě s úsměvem říkat, že smlouvu připraví nikoli do večera, ale do zítřka či pozítří. »Léta jsem si zahrával se smrtí a dneska jsem si na ni, myslím, sáhl,« připouští. »S kouřením jsem samozřejmě jednou provždy skončil a jakmile se vrátím domů, poprosím kamaráda, aby mi smontoval kolo, což mi, pravda, nabízel už dávno.«

V křehkém těle umanutý duch

Pan Vladimír věděl totéž co devět z deseti lidí, kteří v této zemi žijí. Třeba že kouření je svinstvo a zdaleka nemá na svědomí jenom plíce. Že kila navíc devastují páteř a spolehlivě zadělávají na cukrovku, infarkt i mrtvici. Že cholesterol ničí cévy, ovšem klesne pouze tomu, kdo ze svého jídelníčku vyškrtne sádlo, máslo či salám. Že pohyb není kratochvíle, ale pohon, který udržuje v chodu klouby, uchovává svaly, popohání metabolismus. A tak dále. Jako bychom však nevěděli zhola nic. Jako by mezi informovaností a životním stylem zela propast tak hluboká a široká, že ke skoku přes ni se sotva kdo odhodlá. A přitom by stačilo až směšně málo: trochu ubrat z talíře, častěji než bonbony či kolečka salámu strkat sobě i dětem do pusy jablka, zapálit si jen tu a tam, přimět se dojít do čistírny či na návštěvu pěšky... Jak je vůbec možné, že lidé tak tvrdošíjně trvají na svém navzdory faktům, která se téměř denně dozvídají z knih, novin, televize, od přátel a od lékařů? Čím vysvětlit, že většinu z nás nepoučí ani pohled na nemocné, které máme přímo před očima? A proč nad varovnými statistikami mává rukou absolvent dvou vysokých škol stejně jako kopáč? Proč si koledujeme o problémy,jimž se na rozdíl od jiných vyhnout můžeme? »Jsme už zkrátka takoví,« míní psychiatr Petr Příhoda. »I Eva s Adamem dobře věděli, že kousnou-li do jablka, bude malér, a přesto to udělali. Psychoanalýza to vysvětluje tím, že v našem životě funguje princip slasti a princip reality. Ten první nás determinuje v dětství, ale časem se ukáže,že na něj nesmíme až tak dát: kdybychom jedli samé sladkosti, zkazily by se nám zuby,kdybychom dali zelenou svému chtíči, zkazíme si život... Na scéně se tedy objeví princip reality. Jednat podle něj představuje ovšem obtížný kulturně-civilizační výkon, který nezvládá každý. Člověk má tendenci vracet se k principu slasti a vlastně po celý život svádí boj sám se sebou, aby tomu odolal.« Důležitou roli hraje podle Cyrila Höschla, ředitele Psychiatrického centra Praha, zkušenost. »Nejcennější bývá pochopitelně ta vlastní, tedy ono klasické sáhnutí si na kamna,« vysvětluje profesor Höschl. »Má však jednu vadu: je nesdělitelná. Tisíckrát mohou ti, kteří přežili holocaust, vykládat o hrůzách, které prožili, a stejně si to nikdo nedokáže představit. Marně jsem se kdysi pokoušel vyložit svým přátelům ze Západu, jak žijeme za komunistů, stejně to nepochopili. Pětina lidí je ovšem odolná i vůči vlastní zkušenosti, tedy nepoučí se z trestu a nevytěží z pochvaly.«

Já ne, to ten druhý...

Jsou příběhy,které jsou natolik tristní, že je může vymyslet sám život, nikoli fantazie. Jednu ze zdejších svépomocných organizací sdružujících pacientky po amputaci prsu vede mladá žena. Její pravou rukou je už po léta maminka, čilá padesátnice. I ona zná důvěrně spletité osudy těch, které si sem přicházejí pro povzbuzení. I ona ví, že v České republice umírá na rakovinu prsu nejvíce žen ze všech zemí Evropy pouze proto, že 45 procent z nich přichází do ordinace až tehdy,když už je nádor v pokročilém stádiu, a proto je léčba obtížnější a úspěšnost výrazně nižší. Když se během jedné z akcí přizvaná lékařka víceméně náhodou zajímala, zda si také samovyšetřuje prsy, zavrtěla hlavou, pozvání do ordinace nicméně přijala. Na stanovení diagnózy stačil pohled z dálky: třetí stádium ze čtyř. Aneb tři roky mlčení. Mnohé z diapozitivů pořízených při první návštěvě, jimiž své přednášky doprovází přednostka onkologického oddělení Fakultní Thomayerovy nemocnice v Praze Jitka Abrahámová, zachycují prsy s krátery v obnažené tkáni, vyhloubenými nádorem. Patří matematičce, učitelce,zubní lékařce... »Hodně pacientek se snaží svou nemoc zcela popřít, část si vyčítá, co všechno v minulosti zanedbaly a část hledá viníka někde jinde,« shrnuje docentka Abrahámová. »Popření představuje jeden z přirozených obranných mechanismů, který nás chrání před úzkostí z každého nesmyslu. Na druhé straně ale následkem toho pak často zanedbáme i hrozbu skutečnou,« vysvětluje profesor Höschl. »Kdyby člověk všechny informace bezvýhradně přijímal, zahynul by, kdyby naopak žádné nebral na vědomí, zahynul by také. Fakt, že lidstvo dosud přežívá, vlastně znamená, že se nám daří balancovat mezi bezmeznou důvěrou a geneticky zakódovanou nedůvěrou. Hranice mezi nimi je však stejně křehká jako mezi podceněním a přeceněním.«

S nemocí jako s kabátem

Dělejte s tím něco, ale honem! - volávají prý zhusta muži na prahu ordinace,kam je přivádí, kulhající či ohnuté,bolest zad. »Lidé jsou ke svému zdraví dodnes neuvěřitelně laxní. Říkají si totiž: Když bude nejhůř, oni nám ti doktoři už nějak pomůžou,« soudí docent Jan Bultas z II. interní kliniky Všeobecné fakultní nemocnice v Praze. Podle Pavla Pafka, přednosty III. chirurgické kliniky téže nemocnice, by měl holubičky na zdejších náhrobních kamenech vystřídat modernější symbol mramorová krabička cigaret. »Mám pocit, že čím dál víc pacientů, kteří se na naší klinice ocitnou, zachází se svým zdravím jako se zimníkem: až ho prodřou, odnesou ho někam za roh, však oni ho tam už spraví. Jenomže nemoc není kabát, který se dá odložit.«

Obchod se slastmi

»Brát si poučení z osvěty je záležitostí hierarchie hodnot,« tvrdí psychiatr Cyril Höschl. »Kouření je nezdravé, ale slastné, tak proč ho vyměnit za vágní hodnotu zdraví? Pokud by někdo kuřákovi nabídl desetikorunu denně, jestliže kouřit přestane, váhal by. Vsadím se ale, že kdyby bylo ve hře tisíc dolarů, neváhal by - taková nabídka by totiž už nebyla obchodem s vágní ideou.« Zásada »něco za něco« platí sice i v okamžiku, kdy člověka skolí infarkt, ani na směnu slasti za život však nepřistoupí každý. »Snad každý kardiolog potvrdí, že většina mužů po infarktu kouření nechá nebo ho aspoň výrazně omezí, zatímco většina žen kouří přes všechna varování dál,« konstatuje kardiolog Jan Bultas.