"Lidé už jsou takoví, že chyby hledají raději u druhých než u sebe," říká psychoterapeut Vladimír Pohl z pražského Zdravotnického zařízení Podolí. "Nedělají to schválně a nikomu to proto nelze mít za zlé, jenom je třeba s tím počítat."
Jak se může člověk, který se s pomocí psychologa snaží řešit problémy i za svého partnera, vyhnout nařčení, že je sám příčinou všeho zla?
Jádro celé věci je v tom, že nikdo nemůže za někoho jiného řešit jeho problémy. S pomocí psychologa se člověk naučí lépe si poradit sám se sebou. Může se to zdát málo, ale je to jediná schůdná cesta i v případě, že se druhého partnera vůbec nepodaří do poradny dostat. Je velká chyba, když návštěvou psychologa získáte pocit, že jste expertem na řešení problémů toho druhého a začnete jej doma poučovat, či dokonce citovat, co řekl "pan doktor". Partner se samozřejmě bude ze všech sil bránit.
Co dělat, když už taková situace nastane?
Když se dozvíte, že jste blázen a příčina všech problémů je ve vás, klidně připusťte, že ten druhý má právo si to myslet. Ale hlavně přemýšlejte, co ho vedlo k tomu, že to řekl. Každopádně neoplácejte jinak roztočíte začarovaný kruh vzájemného obviňování a ponižování. Nejhorší je začít říkat třeba: "Cože? Já že potřebuju psychologa? Vždyť už půl roku chodím do poradny jen kvůli tobě, když ty sám si nedokážeš přiznat, že jsi na dně!" Tím úplně bouráte partnerský vztah a namísto toho se stavíte do role učitele, který kárá nezbedného žáčka.
Jaká je tedy správná cesta? Lze vůbec začít řešit partnerský problém jen skrze jednoho?
Rozhodně ano. Měl jsem tu například pána, který se snažil pomoci své ženě od závislosti na alkoholu. Když jí domlouval, samozřejmě se dozvěděl, že on je ten špatný: manželka s ním prý celý život trpí, nikdo se jí nemůže divit, že se občas "trošku napije", aby s takovým chlapem vůbec vydržela. Vše se obrátilo k lepšímu, když tento muž pochopil, že jen přilévá olej do ohně, pátrá-li po ukrytých lahvích s destiláty a manželku pak napomíná jako malého caparta. Jakmile přestal tolik "tlačit na pilu", s překvapením zjistil, že se jeho žena už tak často nestaví do role ubohé oběti, a jednoho krásného dne přišla do poradny s ním.
A co případy, kdy do poradny chodí stále jenom jeden?
Ani tehdy není nic předem ztraceno. Přišla za mnou žena, která si stěžovala, že její manžel je chorobně žárlivý a že se cítí ohrožena, ačkoliv ho nepodvádí. Když se zamyslela nad jednotlivými situacemi a také sama nad sebou, pochopila, že v manželovi zbytečně podporuje jeho nedůvěřivost. Naučila se změnit svoje chování a žárlivost zmizela, aniž by manžel jedenkrát navštívil poradnu. Stejným způsobem by ovšem bylo možné problém rozuzlit ze strany manžela, kdyby za mnou přišel jenom on. Vždy ale platí, že ten, kdo chodí do poradny, může přímo pracovat jedině na sobě. Kdyby ona žena nebyla ochotná změnit sama sebe a chtěla jen "návod" na léčbu žárlivého manžela, ničeho bychom nedosáhli.
Může ale jeden z partnerů vzít na svá bedra řešení problému, když hlavní díl viny je na druhém?
S pojmem vina vůbec nepracuji. Hledat viníka má v partnerských problémech právě tak malý smysl jako ona otázka kdo je větší "blázen" a kdo tedy více potřebuje psychologa. Pro mě je důležité jen jedno: ten, kdo ke mně přišel, se cítí být v tísni. Je v jistém smyslu o krok napřed, protože si jednak uvědomil, že něco není v pořádku, a za druhé jej napadlo vyhledat pomoc. Ovšem tím, že navštěvuje psychologa, nezískává právo soudit druhého, a také mu tím nijak nepomůže.
- pondělí 27. září 1999
