Posléze také s Koičirem Macuurou za UNESCO podepsala smlouvu. "Nikdy v životě jsem asi nenesla takovou zodpovědnost," říká o své nové roli česká senátorka.
* Prý jste musela při konferenci čelit i stávce?
To tedy bylo drama. Technický personál - řidiči, sekretářky, zvukaři, dohromady devět set lidí, kteří se starají o chod pařížského sídla - měl od 1. ledna přejít ze šestistupňového na sedmistupňový platový řád. Tento administrativní krok mohl mnohým z nich snížit plat, chtěli tedy záruky a dosluhující generální ředitel se jednání vyhýbal. Nový ředitel ještě nebyl zvolen, a tak ten Černý Petr padl na mne. Když máte v sále tři tisíce lidí a zjistíte, že nefungují mikrofony, nejdou telefony, chybí tlumočení, tak to prostě musíte řešit.
* Dohodla jste se s odboráři?
Bez potíží, vždyť nikdo nechtěl platy snižovat. Bohužel, odboráři tou dobou už nevládli masám, těm devíti stům lidí roztroušeným po budově. A tak v jednom výboru mikrofony už fungovaly, ve druhém nikoliv, a nikdo nevěděl, co se bude dít za rohem. Krize trvala tři dny, pak vášně opadly.
* Takřka tři tisíce delegátů, devět set zaměstnanců a ta obrovská, nevzhledná budova v Paříži. Pokaždé, když ji navštívím, mne přepadne pocit marnosti. Je vůbec ještě taková organizace schopna konkrétních činů?
Poslední čtyři roky jsem byla členkou výkonné rady UNESCO, takže jsem zblízka poznala ten zbytnělý aparát. Bývalý generální ředitel Federico Mayor byl charismatický člověk, ale za dvanáct let ve funkci se příliš ztotožnil s UNESCO, nebo UNESCO ztotožnil se sebou. Stal se autokratem, okolo něhož se Parkinsonovými zákony množili vysocí funkcionáři a poradci. Prohluboval se nepoměr mezi výdaji na aparát a na projekty. Přesto jsem dnes víc než kdykoliv dříve přesvědčená o prospěšnosti takové organizace.
* Proč?
Protože vím, že řada dobrých projektů nemusí stát žádné peníze. Česká republika získala od UNESCO okolo dvaceti tisíc dolarů pro romské děti a jejich vzdělávání v nultých ročnících základních škol. Ale kdyby nedostala ani korunu, už jen výměna zkušeností, kterou UNESCO zprostředkovává, by byla k nezaplacení. Problémy s jazykově a sociálně handicapovanými dětmi nemáme jen my. Kdo nám může poradit? Třeba Francouzi, kteří tohle řešili před dvaceti, třiceti lety.
* Takže UNESCO chápete jako místo setkání.
Tam si uvědomíte, kde hledat poučení. Doma by vás to nenapadlo.
* Pragmatici se budou ptát po konkrétnější pomoci, respektive po penězích. UNESCO však "investuje" především v Africe.
Logicky! Mezi sto osmdesáti osmi členskými zeměmi patří Česká republika k bohatším. Tedy k těm, které mají pomáhat! Na úvod každé konference přistupují k mikrofonu ministři všech členských států. Abych ty monology jako předsedající vůbec přežila, pozorně jsem poslouchala. Naše starosti mi tváří v tvář negramotnosti či etnické nesnášenlivosti a genocidě připadaly pak jaksi zanedbatelné.
* A co proti tomu zmůže samo UNESCO?
Lidé ze zemí jako je Rwanda na konferenci potvrzovali, že díky UNESCO se odvěké nenávisti daří konečně otupit. Čím? Šířením vzdělanosti. T o je velmi mocný prostředek, který každou zemi demokratizuje. Tuhle práci nemůžete změřit. Nemůžete říct, teď investovalo UNESCO milion dolarů a od zítřka vymizí rasová nenávist. Ale pomalu svým vlivem a autoritou posunuje vývoj kupředu.
* Není v takové superorganizaci jednotlivec odsouzen pouze do role kancelářské síly?
Čtyři roky jsem byla členkou výboru pro konvence a doporučení. To zní velmi nudně, že? Ve skutečnosti jsme tam však sledovali porušování lidských práv. Velmi konkrétně. Mně osobně se podařilo pro jednoho vězně svědomí, který byl odsouzen na dvacet let, nejprve domluvit lepší podmínky. Byl z temnice přemístěn do normální cely s oknem, dostal knihy a čerstvé jídlo. A když se mi podařilo do té země oficiálně vycestovat a jednat se zástupci vlády, byl do deseti dnů propuštěn. Tady máte konkrétní čin.
* Proč jste ale zase nekonkrétní a nejmenujete tu zemi?
Podle pravidel platných v UNESCO nesmím zveřejnit ani jméno vězně, ani země. Má to svůj význam. Vlády, zvláště ty autokrativní, nelibě nesou, že byly obžalovány na mezinárodním fóru. Když jim však zaručíme diskrétnost, jsou ochotnější naslouchat a spolupracovat.
* V Evropě se často ozývají hlasy, že se jí takové problémy už netýkají, a tedy že UNESCO nepotřebuje. Američané se dokonce členství zřekli.
Evropa by neměla být tak namyšlená, zvláště v době globalizace. A USA? Vystoupily z politických důvodů. Před rokem 1989 bylo UNESCO značně orientováno doleva, země socialistického bloku a jim příbuzné měly navrch. Dnes je situace zcela jiná a také postoj Američanů se mění. Rádi využívají projekty UNESCO - třeba by sami těžko zvládli zorganizovat a financovat měření hloubky všech oceánů. Jsem přesvědčená, že se časem vrátí, stejně jako tak učinili Britové.
* Prezidentkou generální konference budete dva roky. Co to pro Českou republiku znamená?
Z titulu své funkce budu zasedat ve výkonné radě UNESCO. Nemám žádnou moc, ale mám vliv. A ne zrovna zanedbatelný. Mohu vás ujistit, že po konferenci přesně vědí ve sto osmdesáti osmi zemích světa, kde leží Česká republika. Do řady z nich se ještě sama podívám. O užitečných kontaktech, které tam pro nás získám, snad není třeba pochybovat.
* Prý jste musela při konferenci čelit i stávce?
To tedy bylo drama. Technický personál - řidiči, sekretářky, zvukaři, dohromady devět set lidí, kteří se starají o chod pařížského sídla - měl od 1. ledna přejít ze šestistupňového na sedmistupňový platový řád. Tento administrativní krok mohl mnohým z nich snížit plat, chtěli tedy záruky a dosluhující generální ředitel se jednání vyhýbal. Nový ředitel ještě nebyl zvolen, a tak ten Černý Petr padl na mne. Když máte v sále tři tisíce lidí a zjistíte, že nefungují mikrofony, nejdou telefony, chybí tlumočení, tak to prostě musíte řešit.
* Dohodla jste se s odboráři?
Bez potíží, vždyť nikdo nechtěl platy snižovat. Bohužel, odboráři tou dobou už nevládli masám, těm devíti stům lidí roztroušeným po budově. A tak v jednom výboru mikrofony už fungovaly, ve druhém nikoliv, a nikdo nevěděl, co se bude dít za rohem. Krize trvala tři dny, pak vášně opadly.
* Takřka tři tisíce delegátů, devět set zaměstnanců a ta obrovská, nevzhledná budova v Paříži. Pokaždé, když ji navštívím, mne přepadne pocit marnosti. Je vůbec ještě taková organizace schopna konkrétních činů?
Poslední čtyři roky jsem byla členkou výkonné rady UNESCO, takže jsem zblízka poznala ten zbytnělý aparát. Bývalý generální ředitel Federico Mayor byl charismatický člověk, ale za dvanáct let ve funkci se příliš ztotožnil s UNESCO, nebo UNESCO ztotožnil se sebou. Stal se autokratem, okolo něhož se Parkinsonovými zákony množili vysocí funkcionáři a poradci. Prohluboval se nepoměr mezi výdaji na aparát a na projekty. Přesto jsem dnes víc než kdykoliv dříve přesvědčená o prospěšnosti takové organizace.
* Proč?
Protože vím, že řada dobrých projektů nemusí stát žádné peníze. Česká republika získala od UNESCO okolo dvaceti tisíc dolarů pro romské děti a jejich vzdělávání v nultých ročnících základních škol. Ale kdyby nedostala ani korunu, už jen výměna zkušeností, kterou UNESCO zprostředkovává, by byla k nezaplacení. Problémy s jazykově a sociálně handicapovanými dětmi nemáme jen my. Kdo nám může poradit? Třeba Francouzi, kteří tohle řešili před dvaceti, třiceti lety.
* Takže UNESCO chápete jako místo setkání.
Tam si uvědomíte, kde hledat poučení. Doma by vás to nenapadlo.
* Pragmatici se budou ptát po konkrétnější pomoci, respektive po penězích. UNESCO však "investuje" především v Africe.
Logicky! Mezi sto osmdesáti osmi členskými zeměmi patří Česká republika k bohatším. Tedy k těm, které mají pomáhat! Na úvod každé konference přistupují k mikrofonu ministři všech členských států. Abych ty monology jako předsedající vůbec přežila, pozorně jsem poslouchala. Naše starosti mi tváří v tvář negramotnosti či etnické nesnášenlivosti a genocidě připadaly pak jaksi zanedbatelné.
* A co proti tomu zmůže samo UNESCO?
Lidé ze zemí jako je Rwanda na konferenci potvrzovali, že díky UNESCO se odvěké nenávisti daří konečně otupit. Čím? Šířením vzdělanosti. T o je velmi mocný prostředek, který každou zemi demokratizuje. Tuhle práci nemůžete změřit. Nemůžete říct, teď investovalo UNESCO milion dolarů a od zítřka vymizí rasová nenávist. Ale pomalu svým vlivem a autoritou posunuje vývoj kupředu.
* Není v takové superorganizaci jednotlivec odsouzen pouze do role kancelářské síly?
Čtyři roky jsem byla členkou výboru pro konvence a doporučení. To zní velmi nudně, že? Ve skutečnosti jsme tam však sledovali porušování lidských práv. Velmi konkrétně. Mně osobně se podařilo pro jednoho vězně svědomí, který byl odsouzen na dvacet let, nejprve domluvit lepší podmínky. Byl z temnice přemístěn do normální cely s oknem, dostal knihy a čerstvé jídlo. A když se mi podařilo do té země oficiálně vycestovat a jednat se zástupci vlády, byl do deseti dnů propuštěn. Tady máte konkrétní čin.
* Proč jste ale zase nekonkrétní a nejmenujete tu zemi?
Podle pravidel platných v UNESCO nesmím zveřejnit ani jméno vězně, ani země. Má to svůj význam. Vlády, zvláště ty autokrativní, nelibě nesou, že byly obžalovány na mezinárodním fóru. Když jim však zaručíme diskrétnost, jsou ochotnější naslouchat a spolupracovat.
* V Evropě se často ozývají hlasy, že se jí takové problémy už netýkají, a tedy že UNESCO nepotřebuje. Američané se dokonce členství zřekli.
Evropa by neměla být tak namyšlená, zvláště v době globalizace. A USA? Vystoupily z politických důvodů. Před rokem 1989 bylo UNESCO značně orientováno doleva, země socialistického bloku a jim příbuzné měly navrch. Dnes je situace zcela jiná a také postoj Američanů se mění. Rádi využívají projekty UNESCO - třeba by sami těžko zvládli zorganizovat a financovat měření hloubky všech oceánů. Jsem přesvědčená, že se časem vrátí, stejně jako tak učinili Britové.
* Prezidentkou generální konference budete dva roky. Co to pro Českou republiku znamená?
Z titulu své funkce budu zasedat ve výkonné radě UNESCO. Nemám žádnou moc, ale mám vliv. A ne zrovna zanedbatelný. Mohu vás ujistit, že po konferenci přesně vědí ve sto osmdesáti osmi zemích světa, kde leží Česká republika. Do řady z nich se ještě sama podívám. O užitečných kontaktech, které tam pro nás získám, snad není třeba pochybovat.
|
