Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Přemýšlivý občan Josef Jařab

  0:01aktualizováno  0:01
Seděl v lavici hlučínského gymnázia a hltal krásnou, nádherně rusovlasou a pihovatou angličtinářku. Poslouchal BBC, rádio Luxembourg a jazz, studoval dějiny Anglie a Ameriky, a hlavně četl. Psala se tvrdá padesátá léta a Josef Jařab propadl americké literatuře.HLASUJTE V ANKETĚ: Patří podle vás Josef Jařab mezi významné české osobnosti dneška?

I když tehdy nedostatkem fantazie netrpěl, jedno by si asi nedokázal představit - že se bude za půl století jako předseda senátního Výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost rozhodovat, zda zvedne ruku pro, nebo proti Američanům. Pošleme naše vojáky do Iráku?

V senátorské pracovně
"Hlasoval jsem pro Američany, protože si myslím, že zlu musíme čelit. A podpořit své spolehlivé spojence vždy, když je potřeba, a nejen v situaci, kdy nám to vyhovuje," říká Josef Jařab, sotva si podáme ruce. V jeho pražské senátorské pracovně je válka tématem číslo 1.

Připouští, že to bylo těžké rozhodování. "Zároveň si uvědomuji, že válka by měla být řešením, na němž se podílí celý svobodný svět, a měla by následovat až po vyčerpání všech jiných dostupných možností. Když odpovídám lidem, kteří mi posílají protestní e-maily, musím nicméně připomenout, že Saddám a jemu podobní jsou pro svět reálným nebezpečím." Mluví dokonale spisovnou češtinou. Při rozhovoru dává pozor na každý detail, opravuje nepřesnosti.

Takový byl vždycky. Už v osmdesátých letech, když vítal návštěvníky ve své miniaturní pracovně na katedře anglistiky v Olomouci. Oficiálně přednášel americkou literaturu a na neoficiálních seminářích rozebíral díla příslušníků Beat Generation.

V roce 1989 byl prvním pedagogem, který podpořil studentskou stávku, a už v prosinci ho zvolili rektorem Univerzity Palackého. Od té doby se Josef Jařab nezastavil. Angažuje se na univerzitní, politické i veřejné scéně. České i mezinárodní - od Rady Evropy po předsednictví Evropské asociace amerikanistů.

Na Hlučínsku mluví vždycky "po našem"
"Zrovna nedávno mi jeden kamarád říkal: Jožko, tys býval vždycky chcípáček - tu tě bolelo, tu tě píchalo. Ale co padl komunismus, lítáš tu sem, tu tam. A tak to je. V listopadu 1989 jsem začal nový život. Do té doby jako by bylo vše nanečisto."

Narodil se v Kravařích na Hlučínsku v rodině malorolníka, který vlastnil na dva hektary polí a chalupu. "Max Jařab a jeho koníčci, to byl pojem! Tatínek obdělával všechna pole v Koutech. Jejich majitelé jezdili za obživou do Opavy či do Ostravy a tatínka najímali, protože měl při orbě nejrovnější brázdu. Jak jsem byl na něj hrdý! Byl to frajer. Ani komunisté ho nemohli zmoci. A když na konci padesátých let musel přece vstoupit do družstva, dostal infarkt. A už to nikdy nebyl on."

Když se Josefa Jařaba zeptáte, zda se mohlo Hlučínsko podepsat na jeho veskrze kosmopolitním založení, pokrčí rameny. "Hlučínsko bylo vždycky slezské a moravské a zároveň bylo součástí německého Pruska. V roce 1919 se ve Versailles rozhodlo, že budeme patřit k Československu, protože mluvíme moravsky, ale v historii jsme byli možná blíže Němcům. Kdo tedy jsme? Česky mluvící Slezané."

Kdykoli přijede do rodného kraje, sklouzne k mateřštině a mluví "po našem". Ani to tam prý jinak nejde. Česky i německy se učil ve škole, angličtinu "potkal" na gymnáziu. Když se hlásil na univerzitu, doufal, že jeho druhým studijním oborem bude čeština. Jenže se psal rok 1955, a tak mu přisoudili ruštinu.

Studijní skupina oboru ruština-angličtina představovala v roce 1955 sedm studentů - Josefa Jařaba a šest dívek. Jedna z nich se stala jeho ženou. Po absolutoriu se odstěhovali do Ostravy, kde získali první učitelská místa, pak Josef Jařab putoval po školách českých i slovenských. "Byl jsem dojíždějící manžel. V roce 1965 se narodil Jeník, po šesti letech David, a já se za nimi stále vracel do Ostravy."

Působil na ostravské jazykové škole a vysoké škole báňské, jako lektor češtiny v Teplicích, čtyři roky přednášel na filozofické fakultě v Prešově. V roce 1972 zakotvil v Olomouci.

Alma mater
O své, tedy olomoucké univerzitě mluví Josef Jařab až s vroucností. Není divu, prožil tady studentské časy a posléze více než třicet let tvůrčí i pedagogické práce. V Olomouci má nejvíc přátel, dnes už i byt, stále zde přednáší.

Sedm let pracoval jako první postkomunistický rektor na tom, aby Univerzitu Palackého pozvedl, otevřel modernímu způsobu výuky a myšlení. Mezinárodní akademická porota ji v roce 1996 ocenila prestižní cenou Hannah Arendtové jako nejlepší z 25 institucí, které se snaží v exkomunistických zemích o reformu vzdělávání a vědy.

Josef Jařab na univerzitě prosadil vznik Centra srovnávacích kulturních studií a přivedl mnoho osobností světové kultury a literatury, jako jsou Gary Snyder, Galway Kinnell nebo Robert Stone. Mimochodem v roce 1993 přednášel v Olomouci několik týdnů i americký básník Allen Ginsberg. S Josefem Jařabem se spřátelili v roce 1989.

"Na Brooklyn College jsme spolu dělali jeden seminář. Vykládal jsem americkým studentům, co pro Čechy znamenal Allen Ginsberg, co pro nás znamenali beatnici," vzpomíná Josef Jařab na muže, jenž v roce 1965 kraloval pražskému 1. máji. Byl tehdy z Československa vykázán, v letadle napsal svou slavnou báseň Král Majáles a podruhé přiletěl až za šestadvacet let. V roce 1991 ho pozvali do Prahy dva amerikanisté a překladatelé - Josef Jařab a Jaroslav Kořán, toho času i pražský primátor.

Dítě na skleníku
První vydání výboru ze současné americké poezie Dítě na skleníku bylo policejně zabaveno ještě v tiskárně. Když na konci roku 1989 chystali Josef Jařab a Jaroslav Kořán v Odeonu druhé vydání, nepochybovali, že bude kniha záhy vyprodána. Nestalo se. Sbírka, která by v září 1989 ještě platila za trhák, zmeškala dobu.

Není vám líto, že Češi už tolik nečtou? zeptala jsem se Josefa Jařaba o šest let později při rozhovoru pro Magazín DNES. A on si vzpomněl na své setkání s americkým spisovatelem E. L. Doctorowem na konci sedmdesátých let. "Horoval tehdy, jak by bylo krásné, kdyby američtí spisovatelé byli tak důležití jako čeští literáti. Za knihy trpět, být ve vězení! V Americe může spisovatel psát či křičet, co si umane, a nikdo si ho ani nevšimne! Ovšem, když to promyslel do důsledků, ochladl. A přiznal, že by s námi raději neměnil."

Také Josef Jařab by dobu neměnil. Ani za cenu mládí, ani za to nadšení, s nímž studenti tehdy hltali jeho přednášky. Ba ani za středeční večery, kdy se v učebně scházeli olomoučtí intelektuálové, hovořili o kulturním životě v Americe a pak si vyměňovali samizdatové tisky.

Do přímého konfliktu s komunistickou mocí se dostal jednou. V roce 1968 získal americké stipendium a vedl semináře na Newyorské a Brandeisově univerzitě. Když mu bylo stipendium prodlouženo na další semestr, zasáhly české úřady a pohrozily, že nebude návratu. Zkonfiskují byt, zahájí soudní řízení jako s emigrantem. Josef Jařab se tedy s celou rodinou vrátil.

Jsem občan
Nikdy nebyl v žádné politické straně. Po návratu z Ameriky se na fakultě nedal zlomit ani k členství ve Sdružení přátel Sovětského svazu. Byl tam asi jediný. "Kolegové-komunisté mne však trpěli a také kryli. Profesorem jsem se mohl stát až po pádu režimu, ale nikdy jsem nemusel změnit jediné slovo ve svých textech a doslovech k překladům. Nedávno, když jsme chystali reedici, se kolegové podivovali, že ani dnes nemusím nic měnit. Jen doplňovat, o něčem jsem jaksi nepsal."

Josef Jařab po večerech stále čte verše, jeho překlad sbírky afroamerického básníka Yusefa Komunyakaye, vyjde letos. Nadále nepatří k žádné politické straně, byť jeho jméno už několikrát figurovalo na seznamu prezidentských kandidátů.

Do Senátu poprvé kandidoval jako nezávislý v roce 1996 a mandát vykonával zároveň s prestižní funkcí rektora Středoevropské univerzity v Budapešti. Když v roce 1998 ze Senátu odcházel, tvrdil novinářům, že s politikou definitivně končí. O dva roky později tedy překvapil, když se rozhodl znovu kandidovat do Senátu za Opavsko.

Z rodinné pokladny vybral 120 tisíc korun a s Jařabinami, jak nazval své volební noviny (a posléze i diskusní pořady), objížděl známá místa. Ten kraj, kde nemluví česky ani anglicky, ale vždycky jen "po našem". Když se v jeho rokokově rozmáchlé pracovně ptám, proč to měl potřebu podstoupit, pokrčí rameny: "Asi nedokážu jen přihlížet. Můj problém je v tom, že se snažím stále myslet jako občan."

JOSEF JAŘAB

Odkud jsem
Narodil jsem se 27. března 1937 v Kravařích na Hlučínsku, což je dějinami zvláště zkoušený kousek republiky. Jsem tedy Slezan stejně jako rodiče, jejich rodiče a prarodiče. Na studium se v početných rodinách Jařabů ani Stošků moc neposílalo; žilo se z rukodělné práce a z půdy. Tatínek byl povozníkem a maminka byla v domácnosti a později na slepičí farmě. Byli to prostí, zbožní, čestní a neobyčejně pracovití lidé.

Čím vším jsem byl
Jako chlapec jsem pomáhal v hospodářství, jako student jsem zkusil ledaco na brigádách v průmyslu, dokonce práci v dole. A po studiích už jsem hlavně učil - od cizích jazyků a češtiny pro cizince po literární semináře na nejrůznějších univerzitách u nás i ve světě. Po roce 1989 jsem si vyzkoušel i management a politiku - akademickou, komunální i tu vyšší a mezinárodní.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Dějiny mi daly šanci podílet se v roli rektora na posttotalitní renesanci olomoucké univerzity cítil jsem (a těšilo mě, že to viděl i svět kolem), jak se moje alma mater zvedá z popela jako ten bájný pták fénix. Těší mě, že se mi podařilo za posledních deset let "vychovat" patnáct nositelů doktorátu v oboru anglická a americká literatura - a ti úspěšně působí na vysokých školách po celé zemi i na Slovensku.

Můj nejbližší velký úkol
Ledaco bych ještě rád napsal třeba svoje dějiny americké literatury. A také chci dále naplňovat politický mandát, a to dobrými skutky, jež by byly užitečné pro celou společnost.

Autoři:



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Bavič Petr Novotný opět bojuje o život. Selhal mu organismus

Petr Novotný

Bavič a moderátor pořadů Novoty či Dobroty Petr Novotný (70) leží v nemocnici v kritickém stavu. Na ARO ve Vojenské...



Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...

Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Další z rubriky

Vacek: Díky Ypsilonce nepropadám iluzi, že jsem hvězda či herec spasitel

Petr Vacek

Petr Vacek (53) chtěl původně pokračovat v rodinné tradici a stát se lékařem. Svůj dávný sen si teď plní alespoň díky...

Celý život žiji od výplaty k výplatě, přiznal Petr Zvěřina

Petr Zvěřina (11. listopadu 2014)

Petr Zvěřina (40), který se proslavil hlavně díky reality show VyVolení, si vyzkoušel život mezi bezdomovci. Loni v...

Gigi Hadidová trpí Hashimotovou nemocí. Svoje tělo miluji i s ní, říká

Gigi Hadidová (Londýn, 5. prosince 2016)

Gigi Hadidová (22), vlastním jménem Jelena Noura Hadidová, se občas stává terčem kritiky kvůli neustálému přibírání a...

Najdete na iDNES.cz