Přemysl Oráč nebyl zemědělec, nýbrž pohraničník

"Většina z nás Čechů si pochopitelně myslí, že když Přemysl Oráč oral, šlo samozřejmě o zemědělskou činnost. Skutečnost je však taková, že rolníka z něj udělal až Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých," říká publicista Richard Händl, který se zabývá problematikou historie. "Protože tuto knihu musí znát povinně každé děcko, myslí si to tak skoro všichni. Jirásek totiž napsal, že když přišli za Přemyslem poslové od Libuše se vzkazem, aby se stal knížetem Čechů a jejím manželem, takto k nim promluvil: ´Žel, že jste tak ráno přišli. Kdybych byl mohl tuto roli doorati, byla by po všechny časy hojnost chleba. Ale že jste si pospíšili a mně dílo přerušili, vězte, že bude v zemi často bývati hlad.´ Z uvedeného podle Jiráska vyplývá, že oral, aby pole obdělal a tím potažmo zajišťoval obživu," pokračoval Händl. Jeho pohled se ovšem od názoru spisovatele diametrálně liší!

"Přemysl samozřejmě oral, ale ne pro obživu, nýbrž vytyčoval hranici!" tvrdí publicista. Ve svém odůvodnění uvádí: "Jirásek při psaní svých pověstí vycházel ze starých kronik, navíc jej ještě ovlivňovaly Rukopisy královédvorské a zelenohorské. Nejvíce čerpal z kroniky nejpopulárnější, kterou napsal Václav Hájek z Libočan. Ten, jak se dnes ví, si dost vymýšlel. Nejen nové události, které se ve skutečnosti vůbec nestaly, ale nově dopracoval již dříve známé. První náš kronikář Kosmas, který byl znění původní pověsti o Přemyslovi Oráči nejblíže a je tudíž kompetentnější, totiž ve stejném místě této pověsti o žádném nedoorání pole a následném hladu nemá ani zmínku. Zato tam je řečeno v pasáži, kdy Libuše vypravuje posly na cestu, že Přemysl bude orat na úhoru, který kupodivu, ač leží mezi tolika poli, přece nenáleží k žádnému poli. A v tom je jádro pudla. Může to znamenat symbolické území nikoho, a tam se přece dá vytyčit hranice. V tom jej ostatně nepopírá ani Jirásek. Ten používá místo úhoru výraz oulehle. Píše: ´…oulehle divná, ležíť uprostřed mezi tolika rolemi, a přece k žádné nenáleží´."

Jako samotný argument by ani tohle všechno asi nestačilo, kdyby toto jednání nebylo archetypem, objevujícím se i u jiných národů. Tam se také vytyčovaly v zakladatelských pověstech hranice města, území kmene a podobně orbou.

V Evropě je asi nejznámější příklad Romula, který vytyčoval pluhem hranice Říma, i skandinávští Inglingové, kteří panovali ve Švédsku a Norsku, orali. Také u významného německého rodu Welfů se objevuje v jejich mýtické genealogické pověsti, jak zakladatel odděloval hranice zlatým pluhem. Je také pravděpodobné, že naše pověst se inspirovala právě u nich. Mimochodem, Welfové patrně inspirovali Přemyslovce ještě jednou, i když o mnoho později. Znak - červené pole se stříbrným lvem -, které přijali za svůj ve dvanáctém století, se u nás objevil později také."

Podle publicisty Richarda Händla není jeho výklad ve srovnání s Jiráskovou tezí příliš populární, a proto se o něm raději nemluví. "Je to čirá spekulace, ale představte si, s jakou by se asi potázal ten, kdo by chtěl zmenšit území státu. Stadice, kde se zmíněná pověst měla odehrát, jsou totiž zhruba dvacet kilometrů vzdáleny od dnešní hranice (která je považovaná za odvěkou), směrem do vnitrozemí," podotýká Händl.