V úterý brzo ráno Josefa a Jitku Bubeníkovy zastihla zpráva, že Kubánci pustili jejich syna Jana na svobodu. Záhy se dozvěděli, že večer přiletí spolu s Ivanem Pilipem do Prahy. Dvě hodiny před přistáním tolik očekávaného letadla jsme si povídali o tom, jak prožívali ony dny od 14. ledna, kdy se o zadržení syna dozvěděli z rozhlasových zpráv. Byli klidní, ale už to všechno chtěli mít za sebou. "Moc těšíme, až s Honzou budeme sami a všechno tu utichne. Popularita nám ani trochu nesvědčí," povzdechla si paní Bubeníková.
* Když Honza odjížděl, dávali jste mu nějaké rodičovské rady?
Matka: Už je to dospělý chlap. Má vlastní rozum. Otec: Říkal jsem mu, ať si dá pozor na to, co kde říká.
* Věděli jste, že pojede na Kubu?
Otec: To ano, jenže jsme netušili, do čeho se pouští. Řekl nám jen to, že se někde setká spanem poslancem Pilipem a na K ubu pojedou spolu. A že je to báječné, protože pan Pilip umí španělsky. V íc jsme nevěděli. On možná ano, ale nám to neřekl. Matka: Ještě se zmínil, že by rád poznal jeden z posledních států socialismu, že už si to moc nepamatuje. Ale to říkával tak pět let. A pak nám na V ánoce oznámil, že pojedou. Vzal si dovolenou a jel.
* Jak jste se dozvěděli, že je váš syn v kubánském vězení?
Matka: V šest hodin jsem si pustila Primu, náhodou, jinak to nedělám. Měli zrovna upoutávku zpráv a slyším - Ivan Pilip a Jan Bubeník byli zadrženi na Kubě.
* Co cítí rodič, když zjistí, že se jeho dítěti kdesi daleko něco stalo? Že nejspíš trpí a nedá se mu pomoci? Bezmoc? Vztek? Strach?
Matka: Nejdřív mě přepadla fyzická bolest. Začala mě bolet hlava, pak srdce, břicho. Potom přišel pocit bezmoci. Řekla jsem si - pane bože, vždyť má za sebou zápal mozkových blan, několikrát otřes mozku, operovanou páteř. A odjížděl se zánětem dutin. Pořád jsem si říkala - jak to tam ten kluk přežije? V ěčně ho svrbí hlava, potřebuje speciální šampon, co si tam bez něj počne?
Otec: Já měl pocity trochu jiné. Pokaždé, když jsem usínal, jsem intenzívně cítil, že se Honzovi nic nestane a nějak to nakonec všechno bude k užitku. Že ho ta zkušenost něčím obohatí a že to není zbytečné. Když jsme si přečetli článek o tom, jak to vypadá v kubánských vězeních, manželka z toho celou noc nespala. To si barevně představovala, jak tam Honza úpí, že se tam zblázní.
* Z Kuby přicházely někdy pesimistické, jindy optimističtější zprávy. Střídaly se chvíle naděje a beznaděje. Jaká z nich pro vás byla nejhorší?
Matka: Pro mě byly nejhorší zprávy o podmínkách ve vězení. Párkrát jsem si musela vzít prášek na spaní, ale stejně to nepomohlo. Nejstrašnější to bylo asi týden před propuštěním, když se hovořilo tom, že by je mohl Petr Pithart přivést s sebou domů. To jsem každou půlhodinu poslouchala zprávy, a když pořád říkali, že se ještě nesetkal sCastrem, viděla jsem to hodně černě.
Otec: Těžká chvíle pro nás byla, když jim prodloužili vyšetřovací vazbu a oznámili, že ji mohou prodloužit na dalších šest měsíců. Vypadalo to, že s nimi chtějí připravit nějaký proces a zavřou je třeba na pět šest let. To bylo moc špatné. Honza ještě není ženatý a má nejvyšší čas, aby se poohlédl po nějaké nevěstě a založil rodinu. A těch pět let by pro něj mohlo znamenat strašně moc. Mohl by zatrpknout, zahořknout a až by se vrátil, už by třeba nikoho nenašel.
* Pokud to není tajemství má on teď nějakou nevěstu vyhlédnutou?
Matka: No teď právě nemá, tedy aspoň o tom nevíme.
Otec: Ale říkal mi, že už by si rád nějakou našel.
* Smiřovali jste se s myšlenkou, že by váš syn skutečně mohl být na Kubě několik let zavřený?
Otec: Možné to bylo, ten režim je nevypočitatelný. Ale věřili jsme, že Castrovi záleží na tom, aby nebyl politicky úplně odříznutý od světa. Ale zase na druhou stranu někdo z Meziparlamentní unie prohlásil, že se mohou zastat jen pana Pilipa, protože je poslanec, a nikoho jiného ne. To pak raději nedomýšlet.
Matka: Mě pořád napadalo, že teď je kolem těch dvou velký humbuk a všichni se snaží. Ale až to utichne, tak se na ně zapomene. Museli jsme si tu možnost připouštět. Můj bratr, který žije na Floridě, mně říkal, že v kubánských vězeních sedí lidi, za které orodoval i papež. A nebylo to nic platné.
* Uvažovali jste o tom, co byste dělali, kdyby to dopadlo špatně?
Otec: Nejspíš bychom našli nějaký způsob, jak se tam střídat. Manželka by tam asi na delší čas odjela. To, že tam odjel syn Martin a mohl se s Honzou každý den vidět, bylo hodně důležité. Pro Honzu to bylo rozptýlení, říkal, že už přečetl všechno, co se dalo, a neví, co by v té cele dělal.
Matka: Ale to bych nejspíš musela vyhrát v té televizní soutěži o miliony.
* Jak by podle vás snášel mnohaleté vězení?
Matka: To si vůbec neumíme představit. Báli jsme se, aby tam neřekl něco, co vůbec neudělal. Aby si na něm nevynutili nějaké přiznání. Když jsem si v nějakých novinách přečetla, co tomu říkají psychologové, dost mě to zdeptalo. Podle nich se každý změní, i když je tam krátce. Taky tvrdili, že prý ve vězení člověk rychleji vyzraje. No, kdyby aspoň vyzrál, bylo by to k něčemu dobré.
Otec: Těžko říct. To je individuální záležitost, dokud tam člověk není... Já taky nevím, co bych si počal ve vězení. Člověka to může zlomit, nebo zocelit. A kdyby ho zlomili a donutili k něčemu, čeho by musel litovat, poznamenalo by ho to na celý život. Doufali jsme, že se nic takového nestane.
* Pro vás to byl život v permanentním stresu. Jak jste ho zvládali?
Matka: U nás byl naštěstí sníh, takže jsme každý den jezdili na běžkách. Taky jsme vyklepali všechny koberce, mlátili jsme do nich jako nikdy. Když mám nějaký stres, tak mi to pomáhá. Prostě jsme se snažili pořád něco dělat, aby na to člověk nemusel bez přestání myslet. Číst moc nešlo, to se myšlenky na Honzu pořád vracely. Manžel má výhodu, ten to řeší spaním. Během zpráv mi vždycky říkal - já si to tak neberu, já si to tak neberu, a při tom usnul.
Otec: To je šťastná vlastnost. Než abych se hodiny trápil, tak z toho usnu. Manželce to bohužel nejde. Ale oba máme krásnou zábavu - učíme malé děti hrát tenis. A při tom jsme alespoň na chvíli, ale zato pěkně, zapomínali. Ty děti vám nedovolily myslet na něco jiného. A prožili jsme krásný týden s naším dvouletým vnukem Matýskem, byl u nás, než se naší snaše narodila vnučka Majdalenka. Byli jsme strašně vděční, že nám ho půjčili.
* Když vás váš syn Martin přímo z Havany informoval o situaci, mluvil s vámi zcela otevřeně, nebo jste cítili, že se vás pokouší trochu chlácholit?
Matka: On hlavně mluvil málo a stroze. Dával si pozor na jazyk, věděl, že má odposlouchávaný telefon.
tec: A možná, že nás i trochu konejšil.
* Dokázali jste se v těch dnech něčemu zasmát?
Otec: S Matýskem určitě.
Matka: A s těmi dětmi na tenisovém kursu taky.
* Zaznamenali jste nějaké projevy solidarity?
Otec: Od všech kamarádů, co kde máme. A strašně príma bylo, když nám ze všech koutů volali dřívější absolventi těch tenisových kursů.
Matka: A taky se ozývali úplně neznámí lidé. Jedna paní nám říkala: Hlavně se netrapte, kdo ví, jak to všechno dopadne, a vy musíte vydržet. Tak jsem se snažila netrápit. Někdy to moc nešlo. Všem těm lidem, kteří nám pomohli, chceme moc poděkovat.
* A dal vám naopak někdo najevo, že si za to Honza může sám, protože v cizí zemi dělal něco nesprávného?
Matka: To říkalo hodně lidí v rádiu. A my dostali poštou jeden sprostý anonym.
Otec: A pak nám v tom smyslu ještě někdo volal. Ale jinak to byly jen samé pozitivní hlasy.
* Co vás napadlo, když jste si přečetli slova poslance Jana Zahradila, podle něhož Ivan Pilip těžko jel na Kubu jen se záměrem pomoci tam ochraňovat lidská práva?
Matka: No, řekl to, a pak se omluvil. V tom jsou nejspíš nějaké stranické zájmy, do toho nevidíme. To mě víc vzal výrok pana Václava Klause, že výsledek Pithartovy mise je nulový. Nebylo to důstojné.
Otec: To jsem vůbec nepochopil, vždyť výsledek byl absolutně kladný. T i naši politici pořád chtějí jeden nad druhým vyhrávat. Že mají rozdílný přístup, je přirozené, ale přeci by měli společně řešit naše každodenní problémy.
* Jak jste snášeli zájem médií? Byl nepříjemný?
Otec: Novináři nám volali hodně často, třeba pětkrát za den. A nebylo výjimkou, když naše slova trochu upravili. Přibližný obsah zůstal zachován, ale význam třeba vyzněl razantněji.
Matka: Od začátku jsem říkala, že kdyby se to nezveřejňovalo, mohlo se to řešit snáze. Padala zbytečně silná slova. A K ubáncům těžko vysvětlovat, že tady si noviny píší, co chtějí.
* A naštval vás nějaký novinář?
Matka: My už to pak ani nečetli. Zvlášť, když se začaly objevovat články o tom, jak to v těch kubánských kriminálech vypadá. Mně z toho bylo nanic. Nebo když na Nově ukazovali, jak tam vypadá vězeňská cela, že měří dva krát tři metry a jsou tam čtyři lidi. Z toho jsem byla opravdu špatná. Matka Jana Bubeníka: "Pořád jsem si říkala - jak to tam ten kluk přežije? Věčně ho svrbí hlava, potřebuje speciální šampon, co si tam bez něj počne?"
Otec: Těm článkům jsme stejně neunikli. Přátelé nám posílali novinové výstřižky.
* Kdy jste se dozvěděli, že Honzu pustí z vězení?
Matka: Hned ten den ráno. Volali mně z Radiožurnálu kolem čtvrté ráno, byla jsem zrovna v Praze u syna Jiřího. Zeptala jsem se, jestli to náhodou není nějaká kachna. Za chvilku zavolali znovu, že je to zpráva přímo od pana Pitharta. Poprosila jsem je, aby nevolali k nám domů, aby se manžel mohl vyspat. Ale pak jsem to nevydržela a zavolala tam sama.
Otec: Já si myslel, že to tak dopadne.
* Báli jste se o Honzu už někdy před tím?
Matka: My se o něj bojíme pořád.
Otec: On si odmalička dělal, co chtěl.
* A jaký vlastně je? Dobrodruh, nebo se spíš drží máminy sukně?
Matka: Je to jak dobrodruh, tak uvážlivý člověk. Myslí racionálně, žádnou chybu neudělal dvakrát.
Otec: Má nás rád, ale že by na nás byl nějak závislý, to v jeho letech už ne.
* Kdyby se do podobné situace dostal někdo jiný, poradili byste něco jeho rodičům?
Otec: To si netroufám, každá rodina je jiná. Nám asi nejvíc pomohlo to, že jsme se sami snažili pomáhat někomu jinému.
Matka: Snad to, co mi řekla ona neznámá paní: Netrapte se, stejně tím nikomu a ničemu nepomůžete a ublížíte tím jen sami sobě. Pravda je, že mně se to někdy nedařilo. Fyzicky jsem to dost odnesla.
* Platí i v případě vašeho syna, že všechno zlé je k něčemu dobré?
Otec: Snad že každý zážitek člověka nějak obohacuje. Ale že bych po něčem podobném toužil, tak to rozhodně ne.
Matka: Ani já ne. Nechtěla bych, aby moje děti byly zrovna takoví hrdinové. Já jsem spíš pro Galilea než pro Husa. Asi jako každá máma, která si řekne: Co mě to stálo, než jsem je vypiplala. A co pak z toho, když je někde zavřou?
Rozhovor vznikl 6. února 2001
* Když Honza odjížděl, dávali jste mu nějaké rodičovské rady?
Matka: Už je to dospělý chlap. Má vlastní rozum. Otec: Říkal jsem mu, ať si dá pozor na to, co kde říká.
* Věděli jste, že pojede na Kubu?
Otec: To ano, jenže jsme netušili, do čeho se pouští. Řekl nám jen to, že se někde setká spanem poslancem Pilipem a na K ubu pojedou spolu. A že je to báječné, protože pan Pilip umí španělsky. V íc jsme nevěděli. On možná ano, ale nám to neřekl. Matka: Ještě se zmínil, že by rád poznal jeden z posledních států socialismu, že už si to moc nepamatuje. Ale to říkával tak pět let. A pak nám na V ánoce oznámil, že pojedou. Vzal si dovolenou a jel.
* Jak jste se dozvěděli, že je váš syn v kubánském vězení?
Matka: V šest hodin jsem si pustila Primu, náhodou, jinak to nedělám. Měli zrovna upoutávku zpráv a slyším - Ivan Pilip a Jan Bubeník byli zadrženi na Kubě.
* Co cítí rodič, když zjistí, že se jeho dítěti kdesi daleko něco stalo? Že nejspíš trpí a nedá se mu pomoci? Bezmoc? Vztek? Strach?
Matka: Nejdřív mě přepadla fyzická bolest. Začala mě bolet hlava, pak srdce, břicho. Potom přišel pocit bezmoci. Řekla jsem si - pane bože, vždyť má za sebou zápal mozkových blan, několikrát otřes mozku, operovanou páteř. A odjížděl se zánětem dutin. Pořád jsem si říkala - jak to tam ten kluk přežije? V ěčně ho svrbí hlava, potřebuje speciální šampon, co si tam bez něj počne?
Otec: Já měl pocity trochu jiné. Pokaždé, když jsem usínal, jsem intenzívně cítil, že se Honzovi nic nestane a nějak to nakonec všechno bude k užitku. Že ho ta zkušenost něčím obohatí a že to není zbytečné. Když jsme si přečetli článek o tom, jak to vypadá v kubánských vězeních, manželka z toho celou noc nespala. To si barevně představovala, jak tam Honza úpí, že se tam zblázní.
* Z Kuby přicházely někdy pesimistické, jindy optimističtější zprávy. Střídaly se chvíle naděje a beznaděje. Jaká z nich pro vás byla nejhorší?
Matka: Pro mě byly nejhorší zprávy o podmínkách ve vězení. Párkrát jsem si musela vzít prášek na spaní, ale stejně to nepomohlo. Nejstrašnější to bylo asi týden před propuštěním, když se hovořilo tom, že by je mohl Petr Pithart přivést s sebou domů. To jsem každou půlhodinu poslouchala zprávy, a když pořád říkali, že se ještě nesetkal sCastrem, viděla jsem to hodně černě.
Otec: Těžká chvíle pro nás byla, když jim prodloužili vyšetřovací vazbu a oznámili, že ji mohou prodloužit na dalších šest měsíců. Vypadalo to, že s nimi chtějí připravit nějaký proces a zavřou je třeba na pět šest let. To bylo moc špatné. Honza ještě není ženatý a má nejvyšší čas, aby se poohlédl po nějaké nevěstě a založil rodinu. A těch pět let by pro něj mohlo znamenat strašně moc. Mohl by zatrpknout, zahořknout a až by se vrátil, už by třeba nikoho nenašel.
* Pokud to není tajemství má on teď nějakou nevěstu vyhlédnutou?
Matka: No teď právě nemá, tedy aspoň o tom nevíme.
Otec: Ale říkal mi, že už by si rád nějakou našel.
* Smiřovali jste se s myšlenkou, že by váš syn skutečně mohl být na Kubě několik let zavřený?
Otec: Možné to bylo, ten režim je nevypočitatelný. Ale věřili jsme, že Castrovi záleží na tom, aby nebyl politicky úplně odříznutý od světa. Ale zase na druhou stranu někdo z Meziparlamentní unie prohlásil, že se mohou zastat jen pana Pilipa, protože je poslanec, a nikoho jiného ne. To pak raději nedomýšlet.
Matka: Mě pořád napadalo, že teď je kolem těch dvou velký humbuk a všichni se snaží. Ale až to utichne, tak se na ně zapomene. Museli jsme si tu možnost připouštět. Můj bratr, který žije na Floridě, mně říkal, že v kubánských vězeních sedí lidi, za které orodoval i papež. A nebylo to nic platné.
* Uvažovali jste o tom, co byste dělali, kdyby to dopadlo špatně?
Otec: Nejspíš bychom našli nějaký způsob, jak se tam střídat. Manželka by tam asi na delší čas odjela. To, že tam odjel syn Martin a mohl se s Honzou každý den vidět, bylo hodně důležité. Pro Honzu to bylo rozptýlení, říkal, že už přečetl všechno, co se dalo, a neví, co by v té cele dělal.
Matka: Ale to bych nejspíš musela vyhrát v té televizní soutěži o miliony.
* Jak by podle vás snášel mnohaleté vězení?
Matka: To si vůbec neumíme představit. Báli jsme se, aby tam neřekl něco, co vůbec neudělal. Aby si na něm nevynutili nějaké přiznání. Když jsem si v nějakých novinách přečetla, co tomu říkají psychologové, dost mě to zdeptalo. Podle nich se každý změní, i když je tam krátce. Taky tvrdili, že prý ve vězení člověk rychleji vyzraje. No, kdyby aspoň vyzrál, bylo by to k něčemu dobré.
Otec: Těžko říct. To je individuální záležitost, dokud tam člověk není... Já taky nevím, co bych si počal ve vězení. Člověka to může zlomit, nebo zocelit. A kdyby ho zlomili a donutili k něčemu, čeho by musel litovat, poznamenalo by ho to na celý život. Doufali jsme, že se nic takového nestane.
* Pro vás to byl život v permanentním stresu. Jak jste ho zvládali?
Matka: U nás byl naštěstí sníh, takže jsme každý den jezdili na běžkách. Taky jsme vyklepali všechny koberce, mlátili jsme do nich jako nikdy. Když mám nějaký stres, tak mi to pomáhá. Prostě jsme se snažili pořád něco dělat, aby na to člověk nemusel bez přestání myslet. Číst moc nešlo, to se myšlenky na Honzu pořád vracely. Manžel má výhodu, ten to řeší spaním. Během zpráv mi vždycky říkal - já si to tak neberu, já si to tak neberu, a při tom usnul.
Otec: To je šťastná vlastnost. Než abych se hodiny trápil, tak z toho usnu. Manželce to bohužel nejde. Ale oba máme krásnou zábavu - učíme malé děti hrát tenis. A při tom jsme alespoň na chvíli, ale zato pěkně, zapomínali. Ty děti vám nedovolily myslet na něco jiného. A prožili jsme krásný týden s naším dvouletým vnukem Matýskem, byl u nás, než se naší snaše narodila vnučka Majdalenka. Byli jsme strašně vděční, že nám ho půjčili.
* Když vás váš syn Martin přímo z Havany informoval o situaci, mluvil s vámi zcela otevřeně, nebo jste cítili, že se vás pokouší trochu chlácholit?
Matka: On hlavně mluvil málo a stroze. Dával si pozor na jazyk, věděl, že má odposlouchávaný telefon.
tec: A možná, že nás i trochu konejšil.
* Dokázali jste se v těch dnech něčemu zasmát?
Otec: S Matýskem určitě.
Matka: A s těmi dětmi na tenisovém kursu taky.
* Zaznamenali jste nějaké projevy solidarity?
Otec: Od všech kamarádů, co kde máme. A strašně príma bylo, když nám ze všech koutů volali dřívější absolventi těch tenisových kursů.
Matka: A taky se ozývali úplně neznámí lidé. Jedna paní nám říkala: Hlavně se netrapte, kdo ví, jak to všechno dopadne, a vy musíte vydržet. Tak jsem se snažila netrápit. Někdy to moc nešlo. Všem těm lidem, kteří nám pomohli, chceme moc poděkovat.
* A dal vám naopak někdo najevo, že si za to Honza může sám, protože v cizí zemi dělal něco nesprávného?
Matka: To říkalo hodně lidí v rádiu. A my dostali poštou jeden sprostý anonym.
Otec: A pak nám v tom smyslu ještě někdo volal. Ale jinak to byly jen samé pozitivní hlasy.
* Co vás napadlo, když jste si přečetli slova poslance Jana Zahradila, podle něhož Ivan Pilip těžko jel na Kubu jen se záměrem pomoci tam ochraňovat lidská práva?
Matka: No, řekl to, a pak se omluvil. V tom jsou nejspíš nějaké stranické zájmy, do toho nevidíme. To mě víc vzal výrok pana Václava Klause, že výsledek Pithartovy mise je nulový. Nebylo to důstojné.
Otec: To jsem vůbec nepochopil, vždyť výsledek byl absolutně kladný. T i naši politici pořád chtějí jeden nad druhým vyhrávat. Že mají rozdílný přístup, je přirozené, ale přeci by měli společně řešit naše každodenní problémy.
* Jak jste snášeli zájem médií? Byl nepříjemný?
Otec: Novináři nám volali hodně často, třeba pětkrát za den. A nebylo výjimkou, když naše slova trochu upravili. Přibližný obsah zůstal zachován, ale význam třeba vyzněl razantněji.
Matka: Od začátku jsem říkala, že kdyby se to nezveřejňovalo, mohlo se to řešit snáze. Padala zbytečně silná slova. A K ubáncům těžko vysvětlovat, že tady si noviny píší, co chtějí.
* A naštval vás nějaký novinář?
Matka: My už to pak ani nečetli. Zvlášť, když se začaly objevovat články o tom, jak to v těch kubánských kriminálech vypadá. Mně z toho bylo nanic. Nebo když na Nově ukazovali, jak tam vypadá vězeňská cela, že měří dva krát tři metry a jsou tam čtyři lidi. Z toho jsem byla opravdu špatná. Matka Jana Bubeníka: "Pořád jsem si říkala - jak to tam ten kluk přežije? Věčně ho svrbí hlava, potřebuje speciální šampon, co si tam bez něj počne?"
Otec: Těm článkům jsme stejně neunikli. Přátelé nám posílali novinové výstřižky.
* Kdy jste se dozvěděli, že Honzu pustí z vězení?
Matka: Hned ten den ráno. Volali mně z Radiožurnálu kolem čtvrté ráno, byla jsem zrovna v Praze u syna Jiřího. Zeptala jsem se, jestli to náhodou není nějaká kachna. Za chvilku zavolali znovu, že je to zpráva přímo od pana Pitharta. Poprosila jsem je, aby nevolali k nám domů, aby se manžel mohl vyspat. Ale pak jsem to nevydržela a zavolala tam sama.
Otec: Já si myslel, že to tak dopadne.
* Báli jste se o Honzu už někdy před tím?
Matka: My se o něj bojíme pořád.
Otec: On si odmalička dělal, co chtěl.
* A jaký vlastně je? Dobrodruh, nebo se spíš drží máminy sukně?
Matka: Je to jak dobrodruh, tak uvážlivý člověk. Myslí racionálně, žádnou chybu neudělal dvakrát.
Otec: Má nás rád, ale že by na nás byl nějak závislý, to v jeho letech už ne.
* Kdyby se do podobné situace dostal někdo jiný, poradili byste něco jeho rodičům?
Otec: To si netroufám, každá rodina je jiná. Nám asi nejvíc pomohlo to, že jsme se sami snažili pomáhat někomu jinému.
Matka: Snad to, co mi řekla ona neznámá paní: Netrapte se, stejně tím nikomu a ničemu nepomůžete a ublížíte tím jen sami sobě. Pravda je, že mně se to někdy nedařilo. Fyzicky jsem to dost odnesla.
* Platí i v případě vašeho syna, že všechno zlé je k něčemu dobré?
Otec: Snad že každý zážitek člověka nějak obohacuje. Ale že bych po něčem podobném toužil, tak to rozhodně ne.
Matka: Ani já ne. Nechtěla bych, aby moje děti byly zrovna takoví hrdinové. Já jsem spíš pro Galilea než pro Husa. Asi jako každá máma, která si řekne: Co mě to stálo, než jsem je vypiplala. A co pak z toho, když je někde zavřou?
Rozhovor vznikl 6. února 2001
