Jana Marcová (1966), ředitelka odboru vnějších vztahů na pražské Burze cenných papírů:
"Do roku 1990 jsem se oblékala převážně do džín, volných svetrů a šatů. Kromě těch džín jsem si všechno šila nebo pletla sama. Doma jsem si vyráběla kabelky, dokonce boty. Ušila jsem z kůže šlapku a vršek, švec mi boty podrazil. Bavilo mne to, původně jsem chtěla studovat oděvní školu. Jednu zimu jsem třeba našila kolekci prošívaných kabátů - pro maminky mých spolužáků. Hrdá jsem byla na svou lyžařskou bundu svelkou kapsou na zádech. Tenhle způsob oblékání mi šetřil peníze a suploval nedostatek zajímavého oblečení v komunistických obchodech. Svůj vůbec první kostým v životě a boty na vysokém podpadku jsem si koupila na začátku roku 1990, kdy jsem jako kooptovaný poslanec měla jet s V áclavem Havlem na zahraniční cestu. Kdyby jí nebylo, ještě bych vydržela v džínách, neformálně oblečení zákonodárci se tehdy tolerovali. Ten první kostým byl dost příšerný, tmavomodročerné kostičky, v nichž jsem musela vypadat jako stará-mladá. Stál tehdy 2000 korun a mně to přišlo jako hrozné peníze. Učila jsem se nakupovat, průběžně se tříbil vkus, metodou pokusu a omylu jsem objevovala, v čem se cítím dobře, co mi sluší. Jako tisková mluvčí ODS nebo poslankyně jsem si záhy přivykla nosit kostým pět dní v týdnu a dnes, na burze cenných papírů, tak činím stejně. Častěji však šiju u své oblíbené módní návrhářky. Oblékání není nejdůležitější věcí v mém životě, ale chodím ráda dobře oblečená. Považuju to za povinnost. Proč bych měla svým vzhledem obtěžovat okolí?"
Naše poklesky...
(podle Heleny Jarošové)
Dámy:
- sešlapané holinky, po česku tzv. kozačky (nosí se od října do března, byť není zima)
- dlouhé kožené sukně a bundy
- umolousané vazačky a stuhy (ve vlasech ne zrovna upravených)
- svetry na sto způsobů, v komplikovaných vzorech a tvarech
- střevíčky na vysokých podpatcích, ale na značně robustní noze (pověra, že vysoké podpatky zeštíhlují, je mylná!)
Pánové:
- všeobecně sešlí, pomačkaní, zanedbaní
- odřené, koženkové aktovky nebo látkové pytlíky a síťovky
- utahané šusťákové bundy (kde jsou vlněné pláště a baloňáky?)
- barevně nevhodné ponožky (měly by splývat s botou a ladit s nohavicí)
Dámy i pánové:
- pantofle, jež se nestydí obout v zaměstnání číšníci, úředníci i úřednice, lékaři v ordinacích... (tam, kde se setkávám s lidmi, musím být oblečená jako ti, kteří za mnou přicházejí!)
Podle oděvu poznáte je...
(podle Petra Tylínka)
bankovní úředníci: na nejvyšších postech se už i u nás pěstuje klasický byznysstyl (kvalitní obleky a kostýmky, dokonalé košile, drahé kabely a aktovky). K profesi patří konkrétní značky, na vlastní nápady není prostor.
obchodní zástupci: sportovní elegance (auto-kabátky, manšestrové kalhoty, praktičtější košile, luxusní svetry). Oproti bankovním úředníkům nemají vlastního řidiče, a tak více staví na praktičnosti.
novináři: vždy a zásadně nevhodně oblečeni. Na recepcích a tiskovkách upozorň ují flanelovými košilemi či krátkými kalhotami, fotografové nesvlékají propocené vesty.
baviči: speciální skupina, jíž vévodí křiklavé růžové šaty s korzetem moderátorky nováckého Kotle nebo svítivá saka korpulentního pana Novotného. To není originální, ale ošklivé.
tzv.fru fru kultura: oblečení ulice, veksláků iřádně se živících otců od rodin. V šusťáko vých soupravách se venčí psi, nakupuje, chodí do kaváren. Proč? To je mi záhadou.
studenti: uniformní kalhoty s rozkrokem proklatě nízko a se spoustou kapes.Vzpomeňme na jejich otce coby "děti květin". Skončili "v kvádrech", nic jiného nečeká ani potomky.