Jak vaše nejnovější deska vznikala?
Měl jsem jednu písničku, která se nedostala na Unplugged, další, která vznikla bezprostředně potom a hlavně jakousi představu. Jinak nic. Původně jsem vlastně plánoval spolupráci se zpěvákem Babyfacem, spolu jsme udělali písničku Change the World. To pro mě bylo silným zážitkem a doufal jsem, že další fází bude spolupráce v nahrávacím studiu. Když ale došlo na věc, byl Babyface tak vytížený, že ze spolupráce sešlo. Musel jsem rychle najít nějakou alternativu a rozhodl jsem se jít do studia s několika muzikanty, které znám už léta - se Stevem Gaddem, Nathanem Eastem a Simonem Climiem u mixpultu - a zkusit něco udělat přímo tam. Nahrávali jsme asi měsíc, na konci se mi ale nelíbilo vůbec nic z toho, co jsme udělali. Úplně jsem se vyděsil: to, co jsme natočili, znělo komplikovaně a uhlazeně, jako hudba osmdesátých let. Udělal jsem si přestávku, nahrávky poslouchal pořád dokola a nakonec si řekl, že za něco stojí jen písnička Broken Hearted, ta zněla přesvědčivě. Všechno ostatní jsem vyhodil. Pak jsem odjel do studia jen se Simonem a programátorem bicích Paulem Wallerem a zkoušeli jsme nové věci. Byl to komplikovaný proces, ale přinesl ovoce. Tak vznikla ta deska.
Album Poutník začíná skladbou, kterou jste věnoval svému otci a končí písničkou pro vaši dceru. Byl to záměr?
Víte, že mě to do téhle vteřiny nenapadlo? Byla to náhoda. Ale krásná náhoda, takové věci se někdy stávají. Oči mého otce je skladba z období desky Unplugged, je o zkoumání potřeby znát otce přes zkušenost vztahu k synovi. Když se mi narodil syn, uvědomil jsem si, že nevím, co ho mám učit, že nevím, co to znamená být otcem, chyběla mi zkušenost, kterou bych mu předal. O tom je ta píseň. A moje dcera byla vlastně pořád se mnou, když se to album připravovalo, a já cítil, že by něčím na desku měla přispět. V té písni pro ni říkám: "Víte, nevím, co se děje, nevím, kde ve světě najdu odpovědi na své otázky, možná se potřebuju podívat do své duše, možná my všichni, nevím..." Přitom mě napadlo, že by bylo zajímavé, kdyby moje dcera přečetla něco z Huxleyho textu Krásný nový svět, nějakou část, předmluvu. Cítil jsem, že třináctiletá dívka, která mluví o starostech budoucnosti, by mohla album dobře zakončit.
Mluvil jste o svém synovi. Bylo těžké podělit se s lidmi o tak tragickou ztrátu?
Někde v zákoutích mozku trčela otázka, kam se poděla energie, kterou jsem celých pět let vnímal, ta síla jednoho lidského života... Říkal jsem si, že když napíšu Tears in Heaven, možná dostanu odpověď. Myslím si, že každý z nás si takovou otázku položil: jestli život končí smrtí. Jestli ne, jak poznám, kde je můj syn? Co když teď vejde do místnosti? Bude vypadat jinak? Bude mladý, nebo starý? Odpověď nepřišla, ale začala mi psát spousta lidí, které potkala podobná tragédie. To byla ohromná odezva a já si vyřešil problém, kterému jsem musel čelit - osamocení. Když syn zemřel, cítil jsem se zrazený, rozzlobený a pociťoval strach, myslel jsem si, že nikdo v širém světě neví, jaké to je ztratit dítě. Tu píseň jsem potřeboval zpívat abych zjistil, že to ví hodně lidí. Tisíce jiných, kteří vědí, jak jsem se cítil.
Vnímáte komerční tlaky? Slyšel jsem, že úspěch desky Unplugged umožnil vydání bluesového alba From the Cradle, které je mnohem osobnější.
Je možné diskutovat, zda je komerční to, co je přijatelné pro mnoho lidí, nebo je hlavní finanční ohodnocení, které ten velký zájem doprovází, nebo touha tím vším manipulovat. Unplugged mě postavil před otázku, s jak velkým množstvím lidí komunikovat. Odpovědí je poctivost k sobě samému. Byl jsem sám sebou a takového mě lidé přijali. Nakonec deska i hodně vydělala, ale s tím jsem předem nepočítal. To není stejné jako říct si - tak dobře, udělám, co lidi chtějí slyšet. Anebo - jak bych mohl vydělat pořádnej ranec? Předem vědět, co lidé budou kupovat, o to zájem nemám.
Obsah vašich písní je často temným popisem života na okraji nicoty. Plánoval jste, že přednesete taková témata tak klidným hlasem, na pozadí tak tiché hudby? Nejcharakterističtější je v tomhle, myslím, píseň Pilgrim.
Popravdě řečeno jsem pomýšlel na dramatičtější podobu. Ale tahle deska je také jakousi poctou Curtisi Mayfieldovi. Ten mne moc ovlivnil. Když mám někdy deprese, stačí mi jen pomyslet na všechno, čemu musel čelit on, a při tom dokázal zpívat s takovým optimismem, radostí a nadějí. Curtis hodně zpívá o naději a to je pro mě nesmírně inspirující. Chtěl jsem mu poděkovat tím, že použiji jeho techniku zpěvu, ale přitom jsem chtěl opravdu zpívat o temnotě, o okraji nicoty. Vždyť byly časy, kdy jsem v tom žil, to až dnes se na to mohu podívat s určitým nadhledem, protože už neberu drogy ani nepiju alkohol. Prožil jsem zavržení, ztrátu i strach. Dnes o těch pocitech mohu psát písničky.
You Were There je velkolepá popová balada. Je pro vás důležité být popovou hvězdou a skládat takové zamilované písničky?
Nevím... To s tím popem mi moc nesedí, protože to naznačuje, a tak to asi má být, lehkou povrchní hudební záležitost. Já bych chtěl jít přece jen hlouběji. Ta písnička se na desku málem nedostala, protože všichni říkali, že je nemastná neslaná. Já ji tam chtěl, protože vznikla z přímého pocitu - mimochodem, není to zamilovaná písnička. Složil jsem ji ten den, kdy jsem se ze zpráv dočetl, že zemřela Lady Diana, což ve mně vyvolalo silnou vlnu emocí. Ale nemohl jsem napsat písničku pro ni, protože se mi to nezdálo vhodné, tak jsem ten pocit nasměroval tam, odkud asi vzešel, tomu, kdo byl se mnou skoro celý můj život a vždycky za mnou stál - mému manažerovi. Na celém tom dění po smrti Lady Diany mi vadilo, že někteří lidé říkali: "Dnes jsem plakal pro někoho, koho jsem neznal víc, než když zemřel můj táta." Tohle mě hodně rozrušilo, ale tu vlnu emocí jsem věnoval nikoliv tomu, koho jsem neznal, ale někomu, na kom mi záleží. Tyhle okolnosti z té skladby nedělají popovou písničku.
Ale co když si lidé, kteří tohle vysvětlení neznají, řeknou, že Eric se zamiloval a budou brát celou věc mnohem lehčeji?
No a co? Taky dobře. Znám skvělé přísloví - co si o tobě lidé myslí, do toho ti nic není.
Dílo Aldouse Huxleyho Krásný nový svět, podle něhož se jmenuje závěrečná píseň vaší desky, je satirou, mimo jiné o ztrátě morálky. Bojíte se něčeho takového?
Myslím, že už jsme teď někde v půli cesty. V předmluvě Huxley mluví o Utopii. Když knihu psal, domníval se, že Utopie je někde daleko, ale ona vůbec vzdálená není. Je to místo, kde se mravní zásady a výčitky svědomí považují za jakési ztracené umění. Já jsem přestal odebírat noviny už před rokem, právě v době, kdy zemřela Lady Diana. Cítil jsem, že se Anglií neuvěřitelně manipuluje. Tisk vydíral královnu, otevřeně ji ostouzel a já si říkal, že je to hnusné, nechtěl jsem nic z toho číst, "podepsat" se pod to. Manipulace lidí je strašlivá. Většina toho, co čteme a na co se díváme, je zaplacená, koupená, je to reklama. Politická, finanční. Pokouším se tomu co nejvíc vzdálit.
Hrajete už asi pětatřicet let. Jak byste charakterizoval jednotlivá desetiletí podle vnímání hudby a role pop-music?
Kdysi jsem si strašně přál odjet do Ameriky a poslouchat v Chicagu blues, odjakživa jsem byl poutník ve světě hudby, jezdil na různá místa a ladil se na různá hudební prostředí. Nevěřím dělení času na desetiletí, jako kdyby mezi nimi byly nějaké zřetelné předěly, rozdíly. Všechno se vyvíjí postupně a dny se od sebe až na pár maličkostí neliší. Shrnout desetiletí je příliš obecné. V životě se mi dostalo jakéhosi mezinárodního hudebního zážitku a to mě naučilo naslouchat s co nejmenšími předsudky a s co největší tolerancí. Je to někdy těžké, ale je to lekce, kterou se pokouším zvládnout.
Je rock stále ještě hudba mladých lidí, nebo je to už jen hudební průmysl?
V čele toho průmyslu jsou mladí lidé! Mladí lidé, kteří jsou dychtiví, ambiciozní a odhodlaní. Hudba sama o sobě není skoro ani moc věcí lidí. Ti mohou vzít zvuky a zkombinovat je k mnoha účelům, ale hudba žije svým vlastním životem. Používáme ji, půjčujeme si ji, hrajeme si s ní, ale nepatří nám víc než Země a její bohatství. Je to přírodní element a my si s ní můžeme dělat, co chceme, ale zničit ji nemůžeme. Jsem vlastně sluha, sluha hudby, požehnán darem hudby. Pokud uvěřím, že je moje, když ji začnu kontrolovat, vlastnit, zneužívat, tak ji možná ztratím. Nevím.
Jsou kolem vás lidé, kteří vám pravdivě řeknou, co si o vaší hudbě myslí?
Těžká odpověď. Když jsem na turné, pokaždé se děsím koncertu ve městě, kde jsem se narodil. Mám z toho panickou hrůzu, lidi jen tak mimochodem zatleskají, je jim trapně, že tam jsem a mně je trapně, že tam jsou oni. Nejvřelejšího přijetí se mi dostane nejdál od domova. Myslím, že nejlepšími kritiky jsou přátelé, lidé, kteří mě mají rádi. Takoví lidé neumějí říkat komplimenty. Přátelé vlastně ani nedokážou říct "máme tě rádi" nebo "děkujeme ti" tak, jak to říkají cizí lidé.
Máte nějaké opravdové přátele?
Ano, mám. Chlápky mé generace, se kterými trávím čas. Stinga, Phila Collinse, lidi, se kterými jsem něco prožil. A další muzikanty, kteří nejsou tak známí. Lidi z branže.
Uděláte si zase čas na chytání ryb v Norsku?
Doufám. Chtěl jsem se vypravit na řeku Altu, protože v Ladě už nejsou ryby. A kdysi jsem tam chytil desetikilového lososa! Nádhernou rybu. V červnu mám v plánu jet do Ruska, na Vazugu...
