Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Potměšil: Vážím si každé chvilky

  22:27
Sedmnáctého listopadu 1989 zkoušel Shakespearova Romea. Nikdy si ho však před diváky nezahrál. Havárii, která se stala po několika dnech při návratu z jedné z hereckých spanilých jízd, málem nepřežil. Skončil na invalidním vozíku. Dnes hraje Jan Potměšil zase naplno divadlo, je šťastně ženatý a mrzí ho vlastně nejvíc to, že tak málo lidí v Česku chodí k volbám.

* Co si vybavíte, když se řekne 17. listopad 1989?
Odpolední studentskou demonstraci svolanou původně k výročí 17. listopadu '39. Byl jsem tam, cítil jsem tu paralelu s událostmi před půl stoletím, tušil jsem důležitost toho shromáždění. I ostatní měli podobnou náladu, bylo vidět, že adrenalin v tom davu rostl, jak se na pódiu střídali oficiální řečníci s lidmi, kteří už veřejně přinášeli zprávu, že není všechno v pořádku.

* A když se lidé dali do pohybu, šel jste s nimi?
Ne. Musel jsem sledovat hodinky, protože jsme v té době s Jarkou Šiktancovou zkoušeli Romea a Julii v překladu Josefa Topola. Romeo jsem byl já. Zkoušky, protože se to připravovalo tak trochu neoficiálně, byly odpoledne nebo večer, když všichni měli čas. Stejně tak toho sedmnáctého, což byl pátek, jak si jistě pamatujete, jsme měli zkoušku zhruba někdy od pěti hodin. Na Národní třídě v Adrii. Byli jsme tak tři týdny před premiérou. Takže z Albertova jsem musel odejít dřív, než se celá ta skupina lidí dala do pohybu. Přejel jsem tramvají do Adrie, aniž bych cokoli tušil.

* To jste byl jen kousek od místa pozdějšího střetu studentů s ozbrojenci.
Jenže zkouška skončila a já jsem měl na ten večer domluveno, že pojedu na Žižkov na Chmelnici, kde mělo hostovat, myslím, že HaDivadlo. A protože už i v té době to vždycky byla mimořádná událost, když přijeli Brňáci do Prahy, tak jsem se na to moc těšil. A to jsou ty paradoxy. Byl jsem vlastně na místě, kde se pak všechno stalo, ale já odtud utíkal na autobus až na Sokolovskou a jel na Chmelnici.

* Takže jste tomu ujel.
Ano. Ale najednou Koněvovou třídou proti nám jela kolona obrněných transportérů. Už se chystali. Dojel jsem na Chmelnici, ale tam už se nehrálo a přicházela svědectví, vraceli se lidi z Národní. Av tu chvíli se tam úplně přirozeně nastolil model těch pozdějších happeningů, setkání herců s diváky, kdy se začalo mluvit o tom, co se děje a proč se to děje.

* Ano, bylo to ten večer velmi dramatické, brutální zásah policie proti mladým lidem, do toho mylná zpráva o zabitém demonstrantovi...
Jel jsem zpátky na Václavské náměstí, na Národní třídu, už cestou jsem se dozvídal, co se všechno stalo. Pak jsem potkal Ondru Vetchého a nějaké lidi z Činoherního klubu a hned se domlouvalo, co dělat, aby se to vzedmutí podpořilo. Vybavuju si, jak jsme se domluvili, že v neděli devatenáctého půjdeme na Spartu na fotbal, který měl být v přímém televizním přenosu. Zdálo se nám to jako ideální možnost, jak lidem sdělit, že je to vážné.

* A šli jste tam?
Chtěli jsme na Spartě přemluvit fotbalisty, aby nehráli nebo aby si aspoň vzali černé pásky. Aby národ zaznamenal, že se něco děje. Nakonec jsem se k nim dostal, zápas nezrušili, ale měli snad hrát s nějakými páskami. Ale nevím, mě sebrali policajti a pobyl jsem si 48 hodin v cele předběžného zadržení.

* A toho Romea jste nikdy nehráli...
Ještě v sobotu 18. listopadu jsme měli zkoušku, Jarka Šiktancová, sama chartistka, trvala na tom, abychom pracovali. Tak jsme zkoušeli scény Monteků a Kapuletů a všechno, co jsme viděli v Praze na ulicích, jako by se do toho promítalo. Pak jsem šel na Vinohrady a tam jsem se dozvěděl, že mezitím proběhlo setkání divadelníků v Disku, pak v Realistickém divadle a že se nehraje. Po večerech se začalo diskutovat v plném divadle otevřeně s diváky úplně o všem. To už nebylo, že se někdo sejde ve sklepě. Věci najednou dostaly pro nás dosud nejoficiálnější, nejotevřenější podobu. Nic takového jsme do té doby nezažili.

Osudová cesta do Ostravy

* Osmého prosince jste jel do Ostravy na vysílání Televizního klubu mladých a cestou zpátky se stala osudná havárie. Viděl jste někdy na kazetě ten pořad?
Nikdy a přitom by mě to zajímalo. Ani jsem neslyšel, že by to někdy běželo znovu.

* To byl přímý přenos?
Ano. Ale samozřejmě se to archivuje, to musí někde být. Pořad byl podle mého názoru velmi zajímavý. Byla tam pozvána spousta osobností propojených pupeční šňůrou s Ostravou. Včetně Karla Kryla, Jarka Nohavici, Jana Kačera. Ti tam všichni byli. Seděli jsme dokola v aule a každý postupně dostal mikrofon a mohl vyjádřit svůj názor. Co chtěl, to mohl říct. Bylo to úžasné.

* Ale vám se pak toho večera od základu změnil život.
Období kolem sedmnáctého listopadu cítím jako zásadní okamžik. A nejen kvůli tomu, že se mně změnil život jednou havárií. Především proto, že došlo k těm změnám, že jsme se najednou mohli nadechnout a zažít, pocítit na vlastní kůži svobodu. S tou si ale musíme nějak poradit. Vzít na sebe vlastní odpovědnost. To cítím jako vykřičník, úkol a v podstatě dodneška pro mnoho lidí problém.

* Co jste říkal tenkrát v Ostravě do mikrofonu vy?
Ani zdaleka si to přesně nevybavuju. Pamatuju si jen pocit, jako by mi to mluvilo samo. Byli tam mladí lidé, ale zároveň se očekávalo, že přijde zástupce stotisícové armády ostravských horníků sdělit, jestli jsou pro změny, nebo nejsou.

* Přišel?
Přišel a sdělil v tom přímém přenosu, že ostravští horníci jsou pro změny. To byl hrozně důležitý moment.

Sbohem, Izabelo, sbohem Slovensko

* Tři roky po nehodě, která vás odsoudila na invalidní vozík, jste se rozešel se svou dívkou, Slovenkou Izabelou. Chodil jste s ní sedm let, dlouho jste spolu žili. Ve stejné době se rozešli Češi se Slováky...
Ona se ke mně chovala po nehodě skvěle, pro mne bylo moc důležité, že takhle blízký člověk zůstal se mnou. Ale pak přece jen nastalo něco, k čemu se mi ani tak nevybavuje slovo rozchod. Říkám tomu, že jsme se rozvolnili. Byla to oboustranná domluva, nebylo to tak, že by jeden druhého zradil nebo jeden to inicioval a druhý se bránil. Naštěstí jsme stále přátelé, nedošlo k tomu, že bychom se znenáviděli. Ona pochází z Bratislavy, rodina z Banské Bystrice. Jezdili jsme tam často. A měli jsme tam spoustu přátel.

* A ten rozchod?
K tomu postupně docházelo, v určité fázi, jako kdybychom najednou oba pociťovali, že máme trošku jinou cestu. Nechci mluvit za ni, ale tak to vnímám. Že mě začalo hodně pohlcovat divadlo, které jsem zase hrál s Jakubem Špalkem ve spolku Kašpar, Izabela měla zase jiné zájmy.

* Ona je loutkářka?
Loutkářka, ale zároveň spolupracovala se skupinou kluků Formanů, spolupracují dál, je s nimi nablízko. Zkrátka jsme najednou zjistili, že se naše cesty rozdělují. Ano, bylo to podobné jako rozchod Čechů se Slováky. I my dva jsme se dokázali domluvit, což považuju za cennou devízu toho rozchodu. Že jsme si vyměnili své pocity a své názory. A z nich vyplynulo, že dál půjdeme každý svou cestou.

* Jaká byla vaše cesta po uplynulých patnáct let?
Život jde dál, každý den přináší něco a jsou to malé zázraky v podstatě každé ráno. Protože člověk cítí, poté co se ocitl na hraně života a smrti, veliký vděk, že vůbec žije a že tady mohl zůstat. Každá drobnost pak dostává trošku jiný rozměr. Vážíte si každé chvilky, setkání, každého nového rána, protože cítíte, že lusknutím prstů může taky být všechno jinak.

* Teď jste na vozíku. Na většinu lidí koukáte nahoru. Jaké to je?
Je to naprosto zvláštní pohled. Člověk se obrazně i doslova na svět dívá z jiného úhlu. A zároveň skutečně jako by se mu zaostřil zrak, všechny věci vidí nově. Nevěřil byste, jak jinak působí místnost, člověk, okolí, strom, zahrada, když to vidíte z výšky metr osmdesát, nebo z metru deseti. A stejně tak i do setkání lidí, kteří se třeba předtím neznali, podvědomě vstupuje pozice nadřazeného a podřízeného, dominantního a submisivního člověka. Mám pak radost, když ten, s kým se setkám poprvé, je natolik inspirovaný, že to po chvíli vycítí a vezme si židli, sedne si a máme oči v jedné rovině.

* Jak dnes vidíte lidi v Česku?
Člověk na vozíku už mezi nimi není v pozici exota, kterého nikdo nikdy neviděl. Choďáci, jak my jim říkáme, se k nám skutečně chovají čím dál lépe. Je to opravdu poznat. Nejpřirozenější jsou ovšem děti, pokud je dospělí neokřiknou. Mladší lidi nemají problém s chováním ke zdravotně handicapovaným. A to ve mně vzbuzuje naději.

* Také jste čerstvě ženatý a vaše žena má synka.
Ano, Šimonovi jsou čtyři a je to přesně ten případ. Jednou se na to zeptal, vysvětlili jsme mu to a dál to neřeší. V současné době si vyjedeme na kolech, šermujeme, vlastně nemáme žádné limity. V létě jsme byli v bazénu, na koupališti, takže to, že jsem na vozíku, nebere jako něco divného.

* Neměl jste obavy, že by ze strany vaší manželky Radky mohlo jít ve vztahu k vám o projev jakýchsi mateřských citů, pečovatelství?
Vůbec ne, Radka není ten typ. A nikdy mě to v její přítomnosti nenapadlo. Známe se dvanáct nebo i víc let, ale k tomu zásadnímu setkání došlo před dvěma lety. Je novinářka a tehdy se ozvala s návrhem, že bychom spolu mohli udělat delší povídání. Já jsem se zrovna vrátil z nemocnice, byl jsem v rekonvalescenci, což je většinou čas určitého zastavení. Prošli jsme celým mým životem. Měli jsme na to čas. A protože ona je laskavý člověk a dokáže naslouchat, tak to byl krásný čas. Zjistili jsme, že se chceme znovu vidět. Oba jsme měli svůj běh života, a díky tomu, že už nám není osmnáct a že jsme jisté kotrmelce zažili, tak jsme cítili klid v tom smyslu, že není kam spěchat. A postupně jsme došli až k tomu, že jsme potkali tu pravou lásku a chceme spolu žít. Vzali jsme se letos 24. srpna.

* Vypadáte šťastný. Takhle vypadala většina lidí na náměstích v listopadu '89. Cinkali klíči, prožívali silné emoce, chlapům tekly slzy. A dneska jsou někteří z nich otrávení. Vy asi otrávený nejste, že?
Jsem opravdu šťastný. Ale vím, o čem mluvíte. Byl jsem tam taky a prožíval ty emoce, na které do smrti nezapomenu. Během těch několika dní v nás všech vyrostlo obrovské očekávání. To pak může dojít ke zklamání

* Vy nejste zklamaný?
Opravdu nejsem. Tenkrát nastala zásadní změna a je to stále hlavně příležitost. Pro všechny. A to, jakým způsobem s ní naložíme, záleží jenom na nás.

* K volbám však teď přišlo jen necelých třicet procent lidí.
A navíc komunisté skončili v krajích na druhém místě. To je moc smutné. Moc mě to trápí. Je to asi zpráva o tom, že přece jen lidi nejsou spokojeni. Nebo jsou pohodlní nebo nedůvěřují tomu, že by cokoli mohli ovlivnit. To mě mrzí a myslím si, že to je velká výzva pro všechny politiky, stejně jako pro ostatní lidi. Se svobodou si přece musíme poradit. Protože věci se dopředu bez lidí neposunou.

JAN POTMĚŠIL
Narodil se 31. března 1966. Nositel prestižní ceny Alfréda Radoka i Ceny Thálie měl dosavadní život poměrně pohnutý. Jako dítě hrál dobře fotbal a byl žákem fotbalové třídy. Hrál i v řadě dětských filmových rolí. Po gymnáziu ho nepřijali na DAMU, a tak rok studoval tělocvik. Přesto nakonec v roce 1989 akademii vystudoval. I během studia hrál ve filmu a hostoval například v Divadle na Vinohradech. V roce 1991, už odkázaný po těžké havárii na invalidní vozík, se stal výrazným členem Divadelního spolku Kašpar.

Herec Jan Potměšil gratuluje herečce Aně Geislerové k získání Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon v hlavní roli.

Jan Potměšil

"Nevěřili byste, jak jinak působí místnost, člověk, okolí, strom, zahrada, když to vidíte z výšky metr osmdesát, nebo z metru deseti," říká Jan Potměšil.

Autoři:
  • Nejčtenější

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

22. března 2024  19:07,  aktualizováno  20:05

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

24. března 2024

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

26. března 2024  15:14

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila....

Budu upřímná, jedno dítě mi stačí, přiznává Patricie Pagáčová

22. března 2024

Moderuje jenom výjimečně. Patricie Pagáčová se cítí být především herečkou. I když na velkou roli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Konec konspirací. Diagnóza princezny Kate přepisuje příběh uplynulých týdnů

23. března 2024  17:15

V královské rodině představuje Kate (42) závan svěžesti. Z lavičky v rozkvetlé zahradě vyslala...

Leona Machálková učila svoji pákistánskou „snachu“ česky

29. března 2024

Konečně mohla Leona Machálková (56) v Praze přivítat přítelkyni svého syna Artura Šípka (21) Zehru....

O panenství přišla Wilsonová v 35 letech. Lidé nemají být pod tlakem, říká

28. března 2024  18:18

Australská herečka a komička Rebel Wilsonová (44) prozradila, že o panenství přišla relativně...

Usadím se tam, kde najdu muže, říká herečka Vica Kerekes

28. března 2024  16:30

Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes dnes slaví 43. narozeniny. Pracovně pendluje...

Otec umírá, chci se rozloučit, oznámila odchod ze Survivoru další celebrita

28. března 2024  13:49

Reality show Survivor Česko & Slovensko 2024 přišla o další účastníky. Kvůli vážné nemoci otce se...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...