"Chtěli bychom, aby vrcholoví sportovci podporovali ty handicapované. Zatím se nám ale nedaří se s nimi dohodnout," říká Božena Jirků.
Před rokem 1989 pracovala jako novinářka v Československé televizi. Moderovala například pořad Vysílá studio Jizerka. V roce 1992 pomáhala zakládat Konto Míša, které se později přejmenovalo na Konto Bariéry.
V dubnu slavila nadace Konto Bariéry desetileté výročí. Na jaký váš projekt jste nejvíce pyšná?
Napadá mě projekt Stipendium Bariéry, který pomáhá postiženým mladým lidem studovat. Funguje už čtyři roky a mě velmi těší, když se setkám s někým, kdo díky nám mohl vystudovat. Na handicapované se musíme dívat s tím, že to jsou lidé jako my.
Mají podle vás tenhle dojem i zaměstnavatelé?
Dnes spousta postižených lidí plnohodnotně pracuje. Před pár dny jsem zrovna dostala e-mail od jedné firmy, která hledá vozíčkáře nebo jinak těžce zdravotně postiženého, který umí anglicky, zacházet s počítačem a komunikovat s lidmi. Jsem ráda, že se tohle podniky učí a chtějí do svých kolektivů přijímat i postižené lidi.
Jaký projekt se vám naopak nedaří dotáhnout do konce?
Už několik let usilujeme o projekt Sportovci proti bariérám. Naše vize je taková, že by vynikající sportovci přímo podporovali sport postižených dětí. Nejde nám o statisícové částky. Chtěli bychom, aby si handicapované děti mohly zahrát tenis, ping-pong nebo si zalyžovat. Zatím o to však vrcholoví sportovci zájem nemají.
Asi v tom nevidí žádnou návratnost...
Víte, kdybych se s touto představou obrátila na nějakou banku, tak by to asi zasponzorovala. Mně se ale líbila myšlenka, že by nás podporovali ti opravdu dobří sportovci. Nikdo z nich si ale neuvědomuje, že postižení může přijít z ničeho nic. Znám kluka, který na závodech skákal do vody, odmávli mu start a ve vodě bylo čtyřicet centimetrů...
Před několika měsíci padla Union banka, u které jste měli otevřený svůj sbírkový účet. V tu dobu jste přišli asi o polovinu dárců. Jak to vypadá teď?
Poslední měsíc se mi zdá, že už se to vrací k normálu. Máme asi čtyřicet tisíc dárců a od nich každý měsíc na náš účet dostaneme asi milion korun.
Hned po loňských povodních jste založili sbírku na pomoc postiženým lidem, které záplavy zasáhly, a vybralo se přes čtyři miliony korun. Už jste tyto peníze rozdělili?
Nejsme nadace zařízená na velké sbírky, a když jsme zakládali ten povodňový podúčet, spoléhali jsme hlavně na naše pravidelné dárce. Do kanceláře nám ale chodili i lidé, kteří na místě složili padesát tisíc. Z toho účtu ještě pořád čerpáme a přispíváme na konkrétní věci, jako je oprava domu nebo rekonstrukce zatopené keramické pece jednoho vozíčkáře z jižních Čech, který si vydělával výrobou keramiky.
V červenci jste pořádali dobročinnou prodejní výstavu v kavárně Atelier v Kladně. O tu akci prý nebyl nijak zvlášť velký zájem...
To je pravda. Nevím, čím to je. Možná lidé z Kladna nemají dost peněz na koupi obrazu. My jsme tam však přesto prodali téměř všechno, utržili jsme čtyřicet tisíc korun, což je pěkné. Byla to ale krásná výstava, která trvala měsíc, a pro nás to byl i způsob propagace. Lidé se tam chodili naobědvat a při čekání na jídlo koukali po stěnách a tam viděli, že tento obraz si je možné koupit za cenu tu a tu ve prospěch nadace Konto Bariéry.
Každé dva roky pořádá vaše nadace před Vánoci velkou aukci obrazů. V tom vás podporuje řada známých umělců. Bylo těžké je přesvědčit?
Musím říci, že jsme se nikdy nesetkali s tím, že by nějaký námi oslovený umělec vyloženě odmítl nás podpořit. Spolupracujeme s řadou skutečně dobrých umělců, ale nerada bych je jmenovala, protože bych určitě na někoho zapomněla.
Za šest pokračování této aukce se podařilo vybrat devatenáct milionů korun. Dokážete už odhadnout lidi, kteří na ně chodí?
To publikum je velmi zvláštní. Buď jsou to lidé, kteří umění rozumí a odhadují, že by si tady mohli nějaký obraz koupit levněji. Pak jde o lidi, kteří umění nerozumí vůbec a chtějí jen pomoci charitě. Tyhle akce probíhají jednou za dva roky. Ten lichý rok se vždycky těším, že si odpočinu, ale stejně se pak vždycky začnu zase těšit na ten další ročník.
Je podle vás mezi dobročinnými nadacemi konkurence?
Nadací je dneska hodně, ale mezi nadacemi, které jsou mezi sebou spřízněné tím, co dělají, fungují přátelské vztahy. Velmi dobré vztahy jsme měli s Výborem dobré vůle, rozumíme si třeba s Vizí 97. S nimi máme i určitou personální propojenost. Dagmar Havlová zasedá v radě jednoho našeho projektu, já zase docházím do rady jejich projektu. Myslím, že by mezi nadacemi řevnivost být neměla. Ale upřímně uznávám, že když někdo přijde s výborným projektem, zamrzí mě, že to nenapadlo nás jako první.
Co máte konkrétně na mysli?
Konkrétně si teď nevzpomenu, ale přirovnala bych to spíš k jednomu našemu projektu. Když jsme začali dělat Ostrovy života, tak jsme za to byli hodně kritizovaní. Podle mě to ale byl správný princip, oslovit a najít výrobce, kteří budou ochotni věnovat malou částku z ceny výrobku na charitativní projekt. Vím, že kdyby s něčím podobným, jako jsou Ostrovy života, přišel někdo jiný, říkala bych si, že je to dobré a proč to nenapadlo nás.
Co je na práci v nadaci nejtěžší?
Ono už nejde jen o to, že dokážu perfektně vyřídit žádost, odpovědět člověku a nakontaktovat ho na lidi, kteří by mu měli umět pomoci. Je dobré také umět prezentovat tu věc veřejnosti, učit se hodně o marketingu, public relation, umět shánět sponzory. To je čím dál těžší a pro nadace je to takový krok k profesionalizaci. Podle mě jsou nadace hodně rozvojový obor, kde je pořád co se učit.
Mají podle vás Češi vztah k pomáhání nadacím?
Myslím, že ano. Je zajímavé, že se nám nikdy nepodařilo zvýšit počet dárců nějak výrazně nad těch padesát tisíc. Někomu ale třeba nesedí ten způsob, jaký jsme zvolili my, a nechce každý měsíc posílat na náš účet pevnou částku. Někdo dá prostě raději peníze jednou za rok. Musím však říci, že peníze od firem, tedy větších sponzorů, získáváme méně snadno než od jednotlivců.
Dostáváte od lidí, kterým jste pomohli, nějaká poděkování?
Dostáváme a máme z nich radost. Schováváme si je. Napsala mi například maminka, jejíž syn v osmi letech poprvé slyšel hlas Večerníčka, protože jsme mu zakoupili naslouchátko. Nejde ale jenom o peníze. Když vidím někoho postiženého, jak žebrá, říkám mu, aby toho nechal, přišel k nám do nadace a řekl, co potřebuje. Tady existuje už dost nadací, které se o postižené umí postarat. Handicapovaní už dnes nemusí žebrat.
|
Božena Jirků |
 Božena Jirků-Ředitelka Nadace Bariéry |
