Původně jsem chtěla začít rozhovor nějak duchaplněji, ale musím říct, že vám to ohromně sluší. Spousta žen na svůj vzhled začne v jistém věku rezignovat. Vy k nim evidentně nepatříte.
To vám moc děkuji. Hlavní je podle mě pohoda a zdraví. Víte, v mém věku má na sebe člověk více času. Když byli mí synové malí, tak jsem měla den vypočítaný doslova na minuty. Navíc jsem je měla časově daleko od sebe, takže mám někdy pocit, že jsem byla s nadsázkou třicet let na mateřské. Zrovna včera jsem našla nějakou svou fotku z Vánoc roku 1996. Vypadám tam úplně ztrhaně, jako bych to ani nebyla já. A to je právě ono – únava a stres hrají velikou roli. Zato teď, když mě Honzík (manžel Jan Přeučil, pozn. red.) hýčká a je na mě tak hodný, si to opravdu užívám. Taky se cíleně snažím nevyvolávat si stres a zásadně se nehádám.
Nejste hádavý typ?
Vůbec. Před lety jsem si dělala jeden takový psychologický test a vyšlo mi, že jsem sangvinik. Teď po letech jsem si ho dělala znova, a představte si, dnes už je ze mě flegmatik. (smích) Zjistila jsem, že spousta věcí je zkrátka jedno. Povím vám jeden sprostý vtip, který tomu odpovídá. Jdou spolu dvě sekretářky do práce – jedna stará a jedna mladá. Ta mladá s sebou vláčí notebook, mobil, desky, notes, spoustu papírů a ta stará má jen taštičku a v ní jogurt a jablko. Mladá kolegyně se jí ptá: Vy to máte všechno už na flashce, nebo to dokonce máte v hlavě? A ta stará sekretářka jí odpoví: Ne, u pr**le! (smích) Myslím, že je to výstižné. Takový je můj postoj.
Některé věci ale za řešení stojí. Ostatně vy sama jste důkazem, že s takovými muži a s láskou se to nemá vzdávat bez ohledu na věk.
Vždy jsem měla takový postoj, že život je moc krátký na to, aby ho člověk trávil s někým, s kým nechce. A vždycky je lepší to tomu druhému férově oznámit. Takže když jsme se s Honzíkem poznali a já zjistila, že chci být s ním, tak jsem šla za svým stávajícím manželem a řekla jsem mu, ať se na mě nezlobí, ale že musím jít pryč. Prostě jsem to na něj takhle vybalila. Bylo to kruté, ale mezi námi už to dlouho nefungovalo a vzájemně jsme ani jeden s tím druhým nebyli šťastní.
Jak takovou zprávu přijal?
Pochopil to a nebyl ublížený kvůli tomu, že by z něj někdo dělal hlupáka. Nebyl podváděný. Skousl to a dnes jsme přátelé.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Zvažovala jste tak radikální krok dlouho? Přeci jen jste se k němu odhodlala ve věku, kdy by spousta lidí už ani ze zvyku rozvod řešit nechtěla.
Ne. Neuvažovala jsem vůbec dlouho, protože to skřípalo, nebylo to ideální a oba jsme to věděli. Když potom přišel Honzík, tak nebylo co řešit. Já jsem těmi dveřmi za sebou nebouchla. Já jsem je otevřela, zamávala a byla jsem pryč. Vzhledem k tomu, že můj bývalý manžel je rozumný člověk, tak se neodehrávaly žádné scény před syny a podobně, takže tím naše děti nijak netrpěly. Chvílemi člověk asi musí být trošku sobecký.
S vašimi syny máte velice hezký vztah, dokonce jezdíte na společné letní dovolené. Nemáte tendenci radit jim, co se týče výběru partnerky?
Máme hodně otevřené vztahy, ale nikdy jsem neměla tendenci jim radit. Když se zeptají a chtějí něco vědět, tak ráda řeknu svůj názor, ale rozhodně neradím. Když teď všichni tři kluci mají vztahy, zjistila jsem, že by mě vůbec nenapadlo tu dotyčnou nějak hanět. Nemám proč, protože jsou to úžasná děvčata. Ale i kdybych něco takového cítila, rozhodně bych to neřekla. Myslím, že na to my rodiče nemáme právo. Moje maminka mi to taky nedělala.
Když říkáte, že maminka vám do vztahů nemluvila, bylo to tím, že jste si do nich nenechala mluvit? Byla jste vzdorovitá?
Kdepak, já jsem byla celkem hodné dítě. Akorát jsem se na prvním stupni špatně učila. Byla jsem hrozný lajdák, nenosila jsem pastelky, přezůvky, úkoly a tak dále. Ale pak jsem vyhrála konkurz a začala jsem zpívat v televizi. No a paní učitelka mi řekla, že jestli se nezlepším, nebudou mě moci uvolňovat ze školy. A tak jsem se do toho pustila. Potom už jsem nikdy s učením problémy neměla. Musela jsem ale nejdřív pochopit, proč je škola důležitá a proč místo ní nemůžu venku jezdit na kole. Předtím jsem z toho měla v hlavě zmatek. Už na gymplu se pak ze mě stal šprt. Měli jsme tehdy mimochodem ohromnou výhodu, protože naše třída byla jazyková.
Takže jste byla do života bohatě jazykově vybavená...
To ano. Měli jsme ruštinu, ale k tomu také deset hodin týdně angličtiny, pak také francouzštinu, latinu, rok jsme měli starořečtinu a já sama jsem chodila ještě soukromě na němčinu. A musím říct, že když máte na střední několik let latinu, tak ostatní románské jazyky zvládnete po čase levou zadní. Španělsky nebo italsky se můžete naučit za zlomek času.
Jan Přeučil a Eva Hrušková
Dnes je nejen profesně ohromná výhoda, pokud se člověk dokáže domluvit několika světovými jazyky. Bylo to tak ale i tehdy v hluboké totalitě? Neoceňovaly se spíš praktičtější znalosti?
Tenkrát se říkalo, že jsou dva druhy lidí. Že ti, co chtějí emigrovat, se už učí cizí jazyky, a ti, co ne, tak zavařují. Jazyky jsme využívali hlavně v tom, že jsme četli zahraniční knížky, poslouchali cizí muziku a rozhlas. Nikdy jsem nezaznamenala, že by nám tohle chybělo, protože za nás ještě třeba pár děvčat ze třídy dělalo au pair v Británii. Já jsem se zase coby studentka dostala do Francie. Trvalo to ale jenom chvíli. Pak nastala normalizace.
Neuvažovala jste vy sama někdy o emigraci?
Ne. V srpnu v devětašedesátém jsem byla ve Francii, když bylo zrovna roční výročí vpádu okupantů. Bydlela jsem tam v jedné rodině a vzpomínám si, že ve večerních zprávách to zmiňovali a vysílali záběry z Prahy. Koukala jsem na to s takovým zvláštním pocitem, že i když jsem zrovna v úžasné zemi, tak můj domov je na těch záběrech v televizi a tam patřím. Nikdy mě nenapadlo, že bych odešla ven. Na druhou stranu to bylo také určitě tím, že jsem měla v životě velké štěstí na lidi. I když moji rodiče zaplatili režimu svou daň, museli opustit svá zaměstnání v kultuře a dělali pak podřadnou práci, dostala jsem se na DAMU. Bez větších potíží jsem získala práci v divadle... Měla jsem štěstí. Měla jsem problémy jako každý jiný, ale nebylo to nic osudového.
Jan Přeučil a Eva Hrušková
Vraťme se ještě na chvíli k mužům. Vy jste na jejich zájem určitě musela být vždy zvyklá. Koneckonců jako krásná Popelka jste se proslavila v pouhých sedmnácti letech.
Naopak. Nebyla jsem na to zvyklá. O kluka jsem vlastně nemohla vůbec zavadit. Tehdy v sedmnácti jsem s nikým nechodila. Potom jsem dodělala gympl, šla na DAMU. Furt nic. Pak jsem poznala až svého budoucího muže. Když jsme se brali, já studovala DAMU, on konzervatoř. Byli jsme spolu tři roky, neměli jsme ani děti. Tak to tehdy bylo, sedmdesátá léta, lidi spolu jen tak nežili. Hnedka se brali.
Dnes jste vdaná počtvrté. Z toho soudím, že instituci manželství určitě nevnímáte jako přežitek. Mnoho lidí tak ale dnes sňatky vidí.
Mně se to líbí! (smích) Nemyslím si, že je to přežitek. Manželství je zkrátka takové, jak se o něj staráte. Výhoda staršího věku je v tom, že už to umíme lépe. Člověk je daleko tolerantnější, méně kritický... Ačkoli i já občas něco zkritizuju. Nepřekročím svůj stín. Ale už je to jiné. Daleko víc věcí považuji za hlouposti, které není potřeba řešit.
