Kytarista a skladatel Michal Pavlíček říká, že asi trpí těžkou hudební závislostí a bez hudby vůbec nemůže žít. To posluchači a diváci však již dobře znají z jeho působení ve skupinách Pražský výběr, Stromboli či Big Heads. I dům má přizpůsobený tak, aby měl jen pár kroků do svého nahrávacího studia. Netypický rocker Pavlíček tam přichází už ráno kolem sedmé, předtím ještě nakrmí své kočky a psy. Jeho hudební výpovědi publikum zná, jak ale pohlíží Michal Pavlíček na politiku a situaci v Česku?
Neměl jste nutkání vstoupit do politiky, podobně jako Michael Kocáb?
Do politiky vstupují lidi, kteří pro ni mají předpoklady, chtějí pomáhat k obecnému blahu, ale mají v sobě třeba i touhu po moci. A nemusí to být ve zlém. Politici chtějí řídit nebo řešit věci. Takové ambice já mám spíš v umělecké sféře. Dokážu si zjednat autoritu, ale nejsem tvrdý chlapík - kapelník. Ale politikaření a intriky mě nebaví.
Ale koncert je také určitý druh moci nad lidmi.
Jenže ta moc se nemá zneužívat. Pokud budete skrz svoji hudbu vystřelovat paprsky, které lidi svobodně přijmou, a vaše vzájemné propojení začne fungovat oboustranně, potom je to nádherné. Neovládáte publikum. Lidi prostě vaše hudba uspokojí, a to může být buď tak, že u ní sní, mají smutek, nebo je prostě roztancuje, anebo se při ní fajn pije. Jestli má rocková hudba nějakou sílu, pak je to v tom, že osloví obrovské množství publika. Na koncert Pink Floyd přijde 400 000 lidí, to by se žádnému politikovi nestalo. Já zobrazuji v muzice své vnitřní pocity či emoce. Necítím se být nositelem nějakého poslání.
Dokážete podepsat politickou petici, ale nejdete přímo do vřavy...
V muzice jdu do vřavy, v politice ne. Mám jasný politický názor. Moje orientace je středová. Důležitý je pro mě sociální aspekt politiky. Hrubě agresivní netolerantní kapitalismus mi nic neříká. Solidarita by měla existovat. Vyspělé kapitalistické státy jako Holandsko ji mají ve svém systému zakořeněnou. Líbí se mi tamější vnímání svobody.
Líbí se vám i to, že Nizozemci jsou tolerantnější k uživatelům drog?
Striktní zákazy nikdy nikam nevedly. Razantní přístup k lidem, kteří berou drogy, je neproduktivní. Dávám přednost určité otevřenosti a benevolentnosti. My jdeme spíš ve stopách tvrdších linií. Samozřejmě má smysl postihovat dealery, ale závislí lidé jsou přece jenom nemocní.
Kdo je váš oblíbený politik?
Václav Havel. To je politik, který si zachoval lidský pohled. Je to zcela výjimečná a mně blízká persona. Asi jsem takzvaný hradní typ. (smích) Na současné české pravici mi vadí, že svým konzervatismem a zahleděností do sebe škodí nakonec sama sobě, a v důsledku i celému demokratickému systému. Ten se ze začátku vyvíjel dobře, ale potom se přetavil v něco jiného. Rozjel se nekontrolovaný divoký kapitalismus, privatizace nebyla dotažena do konce, objevily se podivné kauzy bank, tunelování. Hodně pravicově naladěných lidí je zklamaných a nevědí, koho mají volit.
Dnes byste asi víc polemizoval s Klausem?
Určitě. Spor o Českou televizi byl typickým příkladem dvojího pohledu na to, jak má fungovat svobodný politický systém téhle společnosti. Podpořil jsem tak zvané vzbouřence. Pro mě není akceptovatelné, když jistá politička tvrdí, že skoro neudržuje žádné kontakty s členkou rady České televize. Novináři pak zjistí, že ta politička má služební mobil, kterým spolu vedly mnoho hovorů. Nechápu, že takový člověk může dál působit ve vysoké politice. Morální přístup politiků je u nás složitý, a to vrhá na politiku stín. Nemáme vypracované očistné mechanismy. V západní Evropě má politika mnohem větší morální regule. Když uděláš chybu, tak odcházíš.
Vy jste se také stal soukromníkem. Jaké jste získal zkušenosti?
Já nejsem žádný velký podnikatel. Sice mám živnostenský list na pronájem studia ve kterém pracuju a které pronajímám tomu, kdo si u mě objedná muziku. S přáleli pronajímáme hospodu Na Kloboučku, kde vznikají živé hudební televizní pořady. Nejsem stvořený pro byznys. Jsem finanční větroplach. Když vydělám peníze, dokážu je roztočit, a pokud je nemám, tak musím hodně pracovat. V hudbě se nedají finance naplánovat.
Jak ty peníze roztáčíte?
Neprohýřím je v barech nebo s lehkými ženami. (smích) Nakoupím třeba kytary nebo různá zvuková mršidla". Hodně peněz skončí v žaludku. Vlastně mi peníze prolétnou komínem. Kumštýři asi bývají zpravidla tak trochu finančně nesvéprávní.
Kdybyste se podíval za uplynulými deseti lety tržního systému, co vám v muzice dal a vzal?
Vrátil muzice svobodu projeDo kumštu by měla vstoupit i morálka. Vždyť na scénu se vracejí lidi, kteří za totality hráli na plesech ministerstva vnitra. Teď vystupují na plesech důležitých politických stran. To je divné. vu, bez které ji nemůžete dělat. To je nejdůležitější. Lidem se pomalu narovnává páteř. Na druhou stranu některé prvky tržního mechanismu vstoupily do muziky až příliš razantně. Peníze hrají hlavní roli. Pokud u nás nevzniknou nadace nebo projekty, které by podporovaly nekomerční hudbu, bude celá scéna sterilní. Vzniklo hodně komerčních rádií, která chrlí konzervy místo toho, aby vysílala zajímavou muziku. Podprůměrná hudba otupuje vnímání. Tohle by si měli majitelé rádií uvědomit. Vkus se může zabetonovat a nepohne se dál. Do kumštu by měla vstoupit i morálka. Vždyť na scénu se vracejí lidi, kteří za totality hráli na plesech ministerstva vnitra. Teď vystupují na plesech důležitých politických stran. To je divné. Já nechci vyzývat k čistkám. Jen mám pocit, že národ si tyto věci sám nereguluje.
Dokážete se od muziky odpoutat a relaxovat jiným způsobem?
Asi trpím těžkou hudební závislostí. I když si udělám dva dny volna, bez muziky dlouhou nevydržím. Za chvíli mě to táhne do studia. Muzika je moje potřeba, prostě mě to baví, i když termíny bývají neúprosné a já se pak pouštím do závodů s časem. Deska Big Heads se bude jmenovat Honička. Bude to velmi pravdivý název.
Kdy jste byl naposledy na dovolené?
Už dlouho jsem na dovolené nebyl. Možná na ni pojedu v srpnu. Teď se rýsuje jeden velký projekt. Byl jsem osloven divadlem Ta Fantastika, abych složil hudbu pro muzikál pod pracovním názvem Excalibur, jenž má být ušitý na tělo Kamilu Střihavkovi. Těším se na práci s Gabrielou Osvaldovou, která napíše slova. Chtěl bych zkusit drsnější, modernější pojetí hudby, než je zažitý svobodovský typ muzikálu, proti kterému jinak nic nemám. V představení musí být i silné melodie, ale já bych rád šel směrem moderního agresivnějšího popu a třeba se pokusil propojit své hudební světy, které jsem měl ve Stromboli, BSP či ve Výběru, a dostat tam i fragment symfonické hudby. Aby tam vedle vážných poloh byl humor, ironie, ale především romantická abstrakce. Od podzimu budu na muzikálu pracovat. Uvidíme.
A jsme zase u práce. Jak vypadá váš pracovní den?
Obvykle vstávám v půl sedmé nebo v sedm. V branži mám kvůli tomu hodně nepřátel (smích). Nemůžu s nikým bydlet v hotelu. Jsem takový nesprávný rocker. Ranní včelička. Když vstávám, jsem trochu hlučný, dupu, ale rodina si na to zvykla. Mám stereotypní proceduru: nejdřív nakrmím kočky a psy. To je moje první starost. Jakmile bouchnu dveřmi od ložnice, kočky už jsou připravené v kuchyni. Musím rozdat příděly masa a všeho možného. Pak jsem volný. Dám si kafe a jdu do studia. Ve studiu jsem až do dvanácti v noci. Mezitím občas zajdu na zahradu a komunikuju s rodinou a mobilem.
Takhle to jde tahem, bez sobot a nedělí?
Skoro ano. Asi to není normální režim. Ale co mám dělat, když jsem sám svým otrokem? Mě to baví, i když se na mě valí věci, které před sebou tlačím jako buldozer a dělám od nevidím do nevidím. Nevím, jak to zastavit. Kocáb mě jednou nazval chrličem hudby. Živím se většinou scénickou muzikou. Jen vydávání CD na obživu už dávno nestačí. Děláte je jen z kumštýřské radosti a z pocitu, že je to váš podpis na tomto světě. Já se v trhu zas tak nevyznám, ale cítím, že začíná být velmi těžké živit se muzikou. Budoucnost hudebníků je velmi nejistá.
I v takovém pracovním presu vám stále přicházejí nápady?
Zatím jsem neměl problémy, že by mi vyschla studnice. Může se stát, že má člověk krizi a že se něco povedlo víc nebo míň. Ale neměl jsem pocit, že bych jednoho dne seděl u monitoru počítače nebo u kytary a nedostal nápad. Mám jeden velký problém a říkám mu hledání identity. Škatulka rockerství mi přestává vyhovovat. Už několik let vstupuji do takové otevřené brány, která bude časem třeba směřovat k vážné hudbě. Vážná hudba má své regule a já skládám spíše fragmenty pro potřeby scénické hudby. Přitom mám ale stále nálepku rockera. Jsem za ni rád, ale svět symfonické hudby mi začíná být bližší. Obzor se mi rozšířil a je možné, že půjdu tímhle směrem a začnu dělat opravdu souvislejší celky.
Pop music vám připadá vypotřebovaná?
Z pop music mám pocit vypsanosti. Musíte čerpat z podobně líbivých harmonií a melodií. Jakmile vybočíte, můžete ztratit procento líbivosti. Musíte se držet rad velkých firem a soukromých rádií. Ty určují váš vkus. Zpívaná melodie musí začít po 10 vteřinách, jinak se nahrávka nebude vysílat. Když je sólo na kytaru dlouhé, je nutné ho zkrátit. To je pravidlo, kterým se řídí komerční svět velkého popu: pohybovat se ve standardních komerčních postupech a s nepatrnými obměnami. Najít si v nich svoji identitu nebo vytvořit originální styl je nesmírně těžké. Z muziky se stal obrovský byznys. Musím říci, že vážná hudba, ve které máte větší harmonickou nebo melodickou svobodu a v níž nejste svázán takovým tím klišé písniček, mi dává větší uspokojení z muziky.
Nedávno jste vzkřísil skupinu Stromboli, která odehrála dva velké koncerty. Uvažujete o jejím obnovení?
Rád bych koketoval s touto myšlenkou, ale zpěvačka Bára Basiková, já i ostatní muzikanti jsme už někde jinde. Regulérní návrat asi není na místě.
A co Výběr?
S návraty je to vždycky těžké. Přerušením činnosti mizí kontinuita. Sejdeme se na nějakém společném projektu a jinak se moc nevidíme. Mám na tom svůj podíl. Je to dané tím, že na rozdíl od Michaela se musím hudbou živit a Výběr je tak trochu sezonní záležitost. Naše dlouhé přestávky jsou problematické i z hlediska společné filozofické výpovědi. Lidi by měli víc držet pohromadě a společně vytvářet kompaktní názor skupiny. I když máme mezi sebou hlubší vazbu, brzdí nás břemeno, jak překročit svůj stín. Ale Výběr je ještě otevřenou záležitostí. Myslím, že nějakou desku uděláme.
Co vám bránilo, abyste se do toho pustili?
Měl jsem hodně jiných závazků. Skládal jsem a nahrával muziku pro britský televizní seriál Červený Bedrník. Dostal jsem od Britů životní nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Loni jsem dodělal hudbu pro další dva díly, které běžely na podzim v Anglii a teď je vysílají televize ve světě. Nyní se zbavuji restů, které jsem nasbíral během doby, když jsem dělal Červeného bedrníka. Dokončil jsem svou kytarovou desku s Big Heads a do stádia dokončování se konečně blíží sólové album Kamila Střihavky, na kterém se autorsky i hráčsky podílím. Vím, že ve Výběru mám velké manko a obávám se, že to Michaela Kocába mrzí. Trochu nám bere vítr z plachet pocit, že kromě výjimek nebylo CD Běr kritikou dostatečně oceněno. Nikdo si ani moc nevšiml, že Kocáb odzpíval Běr opravdu výjimečně a že není jen šansoniér vhodný pro písně typu S cizí ženou v cizím pokoji. Když je zpěvák součástí kapely, kritika na něj jako by zapomene. Navíc Kocáb se neobjevil ani v jedné nominaci na zpěváka.
Muzika by přece neměla vznikat kvůli kritikům.
To ne, ale prostě mi vadilo, že Kocábův projev a sdělení bylo nedoceněno.
Neměl jste nutkání vstoupit do politiky, podobně jako Michael Kocáb?
Do politiky vstupují lidi, kteří pro ni mají předpoklady, chtějí pomáhat k obecnému blahu, ale mají v sobě třeba i touhu po moci. A nemusí to být ve zlém. Politici chtějí řídit nebo řešit věci. Takové ambice já mám spíš v umělecké sféře. Dokážu si zjednat autoritu, ale nejsem tvrdý chlapík - kapelník. Ale politikaření a intriky mě nebaví.
Ale koncert je také určitý druh moci nad lidmi.
Jenže ta moc se nemá zneužívat. Pokud budete skrz svoji hudbu vystřelovat paprsky, které lidi svobodně přijmou, a vaše vzájemné propojení začne fungovat oboustranně, potom je to nádherné. Neovládáte publikum. Lidi prostě vaše hudba uspokojí, a to může být buď tak, že u ní sní, mají smutek, nebo je prostě roztancuje, anebo se při ní fajn pije. Jestli má rocková hudba nějakou sílu, pak je to v tom, že osloví obrovské množství publika. Na koncert Pink Floyd přijde 400 000 lidí, to by se žádnému politikovi nestalo. Já zobrazuji v muzice své vnitřní pocity či emoce. Necítím se být nositelem nějakého poslání.
Dokážete podepsat politickou petici, ale nejdete přímo do vřavy...
V muzice jdu do vřavy, v politice ne. Mám jasný politický názor. Moje orientace je středová. Důležitý je pro mě sociální aspekt politiky. Hrubě agresivní netolerantní kapitalismus mi nic neříká. Solidarita by měla existovat. Vyspělé kapitalistické státy jako Holandsko ji mají ve svém systému zakořeněnou. Líbí se mi tamější vnímání svobody.
Líbí se vám i to, že Nizozemci jsou tolerantnější k uživatelům drog?
Striktní zákazy nikdy nikam nevedly. Razantní přístup k lidem, kteří berou drogy, je neproduktivní. Dávám přednost určité otevřenosti a benevolentnosti. My jdeme spíš ve stopách tvrdších linií. Samozřejmě má smysl postihovat dealery, ale závislí lidé jsou přece jenom nemocní.
Kdo je váš oblíbený politik?
Václav Havel. To je politik, který si zachoval lidský pohled. Je to zcela výjimečná a mně blízká persona. Asi jsem takzvaný hradní typ. (smích) Na současné české pravici mi vadí, že svým konzervatismem a zahleděností do sebe škodí nakonec sama sobě, a v důsledku i celému demokratickému systému. Ten se ze začátku vyvíjel dobře, ale potom se přetavil v něco jiného. Rozjel se nekontrolovaný divoký kapitalismus, privatizace nebyla dotažena do konce, objevily se podivné kauzy bank, tunelování. Hodně pravicově naladěných lidí je zklamaných a nevědí, koho mají volit.
Dnes byste asi víc polemizoval s Klausem?
Určitě. Spor o Českou televizi byl typickým příkladem dvojího pohledu na to, jak má fungovat svobodný politický systém téhle společnosti. Podpořil jsem tak zvané vzbouřence. Pro mě není akceptovatelné, když jistá politička tvrdí, že skoro neudržuje žádné kontakty s členkou rady České televize. Novináři pak zjistí, že ta politička má služební mobil, kterým spolu vedly mnoho hovorů. Nechápu, že takový člověk může dál působit ve vysoké politice. Morální přístup politiků je u nás složitý, a to vrhá na politiku stín. Nemáme vypracované očistné mechanismy. V západní Evropě má politika mnohem větší morální regule. Když uděláš chybu, tak odcházíš.
Vy jste se také stal soukromníkem. Jaké jste získal zkušenosti?
Já nejsem žádný velký podnikatel. Sice mám živnostenský list na pronájem studia ve kterém pracuju a které pronajímám tomu, kdo si u mě objedná muziku. S přáleli pronajímáme hospodu Na Kloboučku, kde vznikají živé hudební televizní pořady. Nejsem stvořený pro byznys. Jsem finanční větroplach. Když vydělám peníze, dokážu je roztočit, a pokud je nemám, tak musím hodně pracovat. V hudbě se nedají finance naplánovat.
Jak ty peníze roztáčíte?
Neprohýřím je v barech nebo s lehkými ženami. (smích) Nakoupím třeba kytary nebo různá zvuková mršidla". Hodně peněz skončí v žaludku. Vlastně mi peníze prolétnou komínem. Kumštýři asi bývají zpravidla tak trochu finančně nesvéprávní.
Kdybyste se podíval za uplynulými deseti lety tržního systému, co vám v muzice dal a vzal?
Vrátil muzice svobodu projeDo kumštu by měla vstoupit i morálka. Vždyť na scénu se vracejí lidi, kteří za totality hráli na plesech ministerstva vnitra. Teď vystupují na plesech důležitých politických stran. To je divné. vu, bez které ji nemůžete dělat. To je nejdůležitější. Lidem se pomalu narovnává páteř. Na druhou stranu některé prvky tržního mechanismu vstoupily do muziky až příliš razantně. Peníze hrají hlavní roli. Pokud u nás nevzniknou nadace nebo projekty, které by podporovaly nekomerční hudbu, bude celá scéna sterilní. Vzniklo hodně komerčních rádií, která chrlí konzervy místo toho, aby vysílala zajímavou muziku. Podprůměrná hudba otupuje vnímání. Tohle by si měli majitelé rádií uvědomit. Vkus se může zabetonovat a nepohne se dál. Do kumštu by měla vstoupit i morálka. Vždyť na scénu se vracejí lidi, kteří za totality hráli na plesech ministerstva vnitra. Teď vystupují na plesech důležitých politických stran. To je divné. Já nechci vyzývat k čistkám. Jen mám pocit, že národ si tyto věci sám nereguluje.
Dokážete se od muziky odpoutat a relaxovat jiným způsobem?
Asi trpím těžkou hudební závislostí. I když si udělám dva dny volna, bez muziky dlouhou nevydržím. Za chvíli mě to táhne do studia. Muzika je moje potřeba, prostě mě to baví, i když termíny bývají neúprosné a já se pak pouštím do závodů s časem. Deska Big Heads se bude jmenovat Honička. Bude to velmi pravdivý název.
Kdy jste byl naposledy na dovolené?
Už dlouho jsem na dovolené nebyl. Možná na ni pojedu v srpnu. Teď se rýsuje jeden velký projekt. Byl jsem osloven divadlem Ta Fantastika, abych složil hudbu pro muzikál pod pracovním názvem Excalibur, jenž má být ušitý na tělo Kamilu Střihavkovi. Těším se na práci s Gabrielou Osvaldovou, která napíše slova. Chtěl bych zkusit drsnější, modernější pojetí hudby, než je zažitý svobodovský typ muzikálu, proti kterému jinak nic nemám. V představení musí být i silné melodie, ale já bych rád šel směrem moderního agresivnějšího popu a třeba se pokusil propojit své hudební světy, které jsem měl ve Stromboli, BSP či ve Výběru, a dostat tam i fragment symfonické hudby. Aby tam vedle vážných poloh byl humor, ironie, ale především romantická abstrakce. Od podzimu budu na muzikálu pracovat. Uvidíme.
A jsme zase u práce. Jak vypadá váš pracovní den?
Obvykle vstávám v půl sedmé nebo v sedm. V branži mám kvůli tomu hodně nepřátel (smích). Nemůžu s nikým bydlet v hotelu. Jsem takový nesprávný rocker. Ranní včelička. Když vstávám, jsem trochu hlučný, dupu, ale rodina si na to zvykla. Mám stereotypní proceduru: nejdřív nakrmím kočky a psy. To je moje první starost. Jakmile bouchnu dveřmi od ložnice, kočky už jsou připravené v kuchyni. Musím rozdat příděly masa a všeho možného. Pak jsem volný. Dám si kafe a jdu do studia. Ve studiu jsem až do dvanácti v noci. Mezitím občas zajdu na zahradu a komunikuju s rodinou a mobilem.
Takhle to jde tahem, bez sobot a nedělí?
Skoro ano. Asi to není normální režim. Ale co mám dělat, když jsem sám svým otrokem? Mě to baví, i když se na mě valí věci, které před sebou tlačím jako buldozer a dělám od nevidím do nevidím. Nevím, jak to zastavit. Kocáb mě jednou nazval chrličem hudby. Živím se většinou scénickou muzikou. Jen vydávání CD na obživu už dávno nestačí. Děláte je jen z kumštýřské radosti a z pocitu, že je to váš podpis na tomto světě. Já se v trhu zas tak nevyznám, ale cítím, že začíná být velmi těžké živit se muzikou. Budoucnost hudebníků je velmi nejistá.
I v takovém pracovním presu vám stále přicházejí nápady?
Zatím jsem neměl problémy, že by mi vyschla studnice. Může se stát, že má člověk krizi a že se něco povedlo víc nebo míň. Ale neměl jsem pocit, že bych jednoho dne seděl u monitoru počítače nebo u kytary a nedostal nápad. Mám jeden velký problém a říkám mu hledání identity. Škatulka rockerství mi přestává vyhovovat. Už několik let vstupuji do takové otevřené brány, která bude časem třeba směřovat k vážné hudbě. Vážná hudba má své regule a já skládám spíše fragmenty pro potřeby scénické hudby. Přitom mám ale stále nálepku rockera. Jsem za ni rád, ale svět symfonické hudby mi začíná být bližší. Obzor se mi rozšířil a je možné, že půjdu tímhle směrem a začnu dělat opravdu souvislejší celky.
Pop music vám připadá vypotřebovaná?
Z pop music mám pocit vypsanosti. Musíte čerpat z podobně líbivých harmonií a melodií. Jakmile vybočíte, můžete ztratit procento líbivosti. Musíte se držet rad velkých firem a soukromých rádií. Ty určují váš vkus. Zpívaná melodie musí začít po 10 vteřinách, jinak se nahrávka nebude vysílat. Když je sólo na kytaru dlouhé, je nutné ho zkrátit. To je pravidlo, kterým se řídí komerční svět velkého popu: pohybovat se ve standardních komerčních postupech a s nepatrnými obměnami. Najít si v nich svoji identitu nebo vytvořit originální styl je nesmírně těžké. Z muziky se stal obrovský byznys. Musím říci, že vážná hudba, ve které máte větší harmonickou nebo melodickou svobodu a v níž nejste svázán takovým tím klišé písniček, mi dává větší uspokojení z muziky.
Nedávno jste vzkřísil skupinu Stromboli, která odehrála dva velké koncerty. Uvažujete o jejím obnovení?
Rád bych koketoval s touto myšlenkou, ale zpěvačka Bára Basiková, já i ostatní muzikanti jsme už někde jinde. Regulérní návrat asi není na místě.
A co Výběr?
S návraty je to vždycky těžké. Přerušením činnosti mizí kontinuita. Sejdeme se na nějakém společném projektu a jinak se moc nevidíme. Mám na tom svůj podíl. Je to dané tím, že na rozdíl od Michaela se musím hudbou živit a Výběr je tak trochu sezonní záležitost. Naše dlouhé přestávky jsou problematické i z hlediska společné filozofické výpovědi. Lidi by měli víc držet pohromadě a společně vytvářet kompaktní názor skupiny. I když máme mezi sebou hlubší vazbu, brzdí nás břemeno, jak překročit svůj stín. Ale Výběr je ještě otevřenou záležitostí. Myslím, že nějakou desku uděláme.
Co vám bránilo, abyste se do toho pustili?
Měl jsem hodně jiných závazků. Skládal jsem a nahrával muziku pro britský televizní seriál Červený Bedrník. Dostal jsem od Britů životní nabídku, kterou jsem nemohl odmítnout. Loni jsem dodělal hudbu pro další dva díly, které běžely na podzim v Anglii a teď je vysílají televize ve světě. Nyní se zbavuji restů, které jsem nasbíral během doby, když jsem dělal Červeného bedrníka. Dokončil jsem svou kytarovou desku s Big Heads a do stádia dokončování se konečně blíží sólové album Kamila Střihavky, na kterém se autorsky i hráčsky podílím. Vím, že ve Výběru mám velké manko a obávám se, že to Michaela Kocába mrzí. Trochu nám bere vítr z plachet pocit, že kromě výjimek nebylo CD Běr kritikou dostatečně oceněno. Nikdo si ani moc nevšiml, že Kocáb odzpíval Běr opravdu výjimečně a že není jen šansoniér vhodný pro písně typu S cizí ženou v cizím pokoji. Když je zpěvák součástí kapely, kritika na něj jako by zapomene. Navíc Kocáb se neobjevil ani v jedné nominaci na zpěváka.
Muzika by přece neměla vznikat kvůli kritikům.
To ne, ale prostě mi vadilo, že Kocábův projev a sdělení bylo nedoceněno.
