JAK JSEM POTKAL
Přiznám se, že mám rád kavárny. Nemusím mít »kafe« při každé možné příležitosti od rána až do večera, jsem spíš závislý na čaji, ale - kavárny mám rád. Kavárny jako instituci, jako místa setkávání, ale i jako místa samoty. Místa společenského ruchu i nerušeného soukromí mezi lidmi. Oázy uprostřed města. Jiné kavárny má V ídeň, jiné jsou v Paříži nebo v Budapešti. Jsou ale na světě i města, která nemají kavárny. Města krásná ale bez kaváren pustá a smutná. Otázka, co má dobrá kavárna nabídnout svým hostům, se zdá velice jednoduchá. Ale odpověď je těžká. Nestačí jen příhodné prostory na atraktivním místě, nestačí dobré zařízení a vybavení. Nestačí ani padesát druhů třeba i vynikající kávy. Dobrá kavárna nevznikne, nedostane-li něco navíc, jakési těžko pojmenovatelné kouzlo místa. Důležitá je pochopitelně i osoba kavárníka i dalšího personálu. Ódu na pařížské kavárny dvacátých a třicátých let napsal Ernest Hemingway ve svém Pohyblivém svátku. O mnoha kavárnách píše Remarque. V české memoárové literatuře se hodně vzpomíná na Unionku nebo na Arco, ale zajímavé kavárny měla Praha i v minulosti nepříliš vzdálené. V dobách svých studií na FAMU jsem se víc než dobře seznámil s kavárnou Slavia v paláci Lažanských proti Národnímu divadlu. Fakulta byla v horních patrech paláce - a kavárna bývala další studovnou i místem důležitých schůzek, vznikala zde spousta velkých projektů, někdy i realizovaných. Dokonce se zde skládaly zkoušky a zapisovaly zápočty. Slavia měla tehdy to těžko definované kouzlo, které správná kavárna musí mít. Kouzlo však odešlo v době dlouhé přestávky, kdy byla Slavia v devadesátých letech uzavřena, a nevrátilo se ani po dlouhé a patrně nákladné rekonstrukci. Současná Slavia se tehdejší podobá asi jako dobře provedené kulisy realitě ale zato se stala položkou v turisticnkých průvodcích v kapitole »Co je v Praze třeba vidět«. Fotografie Jiřího Koláře, básníka a světově proslulého výtvarníka, jednoho z mála našich umělců, jejichž díla jsou ve světových galeriích na čestných místech, vznikly právě ve Slavii, na kterou vzpomínám já. Kavárna měla v těch dobách své tradiční hosty, velice strukturované podle denních dob i míst. Jedna skupina hostů byla pravidelně u oken s vyhlídkou na Národní divadlo, jiné jste mohli vidět u oken s nejkrásnějším pražským panoramatickým výhledem na Hradčany a Karlův most. Další skupina pravidelně sedávala pod Olivovým obrazem absintového přízraku. Jiří Kolář, pravidelný host Slavie, sedával v dobách mých studií, tedy ve druhé polovině šedesátých let, vždy u stejného stolku v křížení dvou prostorů kavárny a setkával se zde s přáteli. Po létech se na Kolářův stolek začalo vzpomínat. My jsme o něm dobře věděli, ale míjeli jsme jej v tiché úctě ke slavnému umělci, navíc staršímu o dvě generace. Stejně dobře o něm však věděl i náš profesor Ján Šmok. Věděl i o dalších zajímavých lidech v kavárně a dobře věděl i o čase, který tam trávíme my. Naše časté místo totiž bývalo u okna, jež těsně sousedí se vchodem do fakulty. Při jednom semináři nebo konzultaci, kdy se mluvilo o reportážním portrétu a na který jsme přišli s krátkým zpožděním, protože jsme nestačili v kavárně včas zaplatit, si pan profesor vzpomněl, kde nás před chviličkou viděl. Chvíli se mluvilo o fotografiích, které jsme přinesli, pan profesor jako obvykle zchladil naše nadšení z hotových fotografií a na závěr setkání nám zadal další úkol. Reportážní portrét. »Nechci žádné vaše slečny nebo tetičky, máte kolem sebe spoustu zajímavých lidí. Každou chvíli vás vidím ve Slavii a nikdy jste odtamtud nepřinesli žádnou fotografii. Máte tam dost lidí, kteří stojí za pozornost - a máte na to týden.« Týden je dost dlouhá doba na takový úkol, zvlášť když své zadání dobře znáte a předem víte, jak jej chcete nafotografovat. Týden je ale dost krátká doba, musíte-li sebrat odvahu a vstoupit do veřejného soukromí osobnosti, které si velice vážíte. Jistě, bylo možné použít »skrytou kameru«, tehdy oblíbenou novou metodu filmových dokumentaristů. Ale do toho se mi nechtělo. Nakonec jsem se osmělil, představil se panu Kolářovi a svěřil se se svým úkolem a požádal o dovolení udělat si pár fotografií. Pan Kolář vlídně souhlasil, ovšem s podmínkou, že nebude muset nic »hrát«, že nebude muset pro fotografie pózovat. Se »skrytou kamerou« od sousedního stolku souhlasil a začetl se do svých novin. Portrét Jiřího Koláře i jeho stolku v kavárně Slavia tak vlastně vznikl jako zakázka. Pan profesor Šmok nám někdy dával zapeklité úkoly - dnes jsem rád, že jsem tehdy fotografie udělal.
* * *
Jiří Kolář (1914)
Výtvarník, básník, spisovatel. P o vyučení truhlářem se v době nezaměstnanosti živil příležitostnými pracemi, pracoval jako číšník a později jako nakladatelský redaktor.Setkání s poetismem a futurismem ho inspiruje k prvním kolážím. Již v roce 1937 vystavil na své výstavě první koláže, stal se zakládajícím členem Skupiny 42,ve které ovšem působil výhradně jako literát. První knihu veršů Křestný list vydal v roce 1941. P o válce působil jako spisovatel z povolání a vydával další básnické sbírky.Jeho první próza Roky v dnech (1949) již nesměla v poúnorovém Československu vyjít. V pozdějších letech se věnuje autentické poezii a přes tzv.evidentní poezii se vrací zpět k výtvarné tvorbě.Jako autor vizuální poezie je tvůrcem i několika nových metod výtvarné práce, rozvíjejících klasickou koláž. Jeho roláže, proláže, muchláže a další osobité techniky mu již na začátku šedesátých let zajistily světový věhlas.V osmdesátých letech žil v exilu ve Francii, v poslední době střídá Paříž a Prahu. Kolář se řadí k nejvýznamnějším světovým umělcům, jeho díla jsou ozdobou předních světových galerií a nesporně je světově nejznámějším současným českým umělcem.
Přiznám se, že mám rád kavárny. Nemusím mít »kafe« při každé možné příležitosti od rána až do večera, jsem spíš závislý na čaji, ale - kavárny mám rád. Kavárny jako instituci, jako místa setkávání, ale i jako místa samoty. Místa společenského ruchu i nerušeného soukromí mezi lidmi. Oázy uprostřed města. Jiné kavárny má V ídeň, jiné jsou v Paříži nebo v Budapešti. Jsou ale na světě i města, která nemají kavárny. Města krásná ale bez kaváren pustá a smutná. Otázka, co má dobrá kavárna nabídnout svým hostům, se zdá velice jednoduchá. Ale odpověď je těžká. Nestačí jen příhodné prostory na atraktivním místě, nestačí dobré zařízení a vybavení. Nestačí ani padesát druhů třeba i vynikající kávy. Dobrá kavárna nevznikne, nedostane-li něco navíc, jakési těžko pojmenovatelné kouzlo místa. Důležitá je pochopitelně i osoba kavárníka i dalšího personálu. Ódu na pařížské kavárny dvacátých a třicátých let napsal Ernest Hemingway ve svém Pohyblivém svátku. O mnoha kavárnách píše Remarque. V české memoárové literatuře se hodně vzpomíná na Unionku nebo na Arco, ale zajímavé kavárny měla Praha i v minulosti nepříliš vzdálené. V dobách svých studií na FAMU jsem se víc než dobře seznámil s kavárnou Slavia v paláci Lažanských proti Národnímu divadlu. Fakulta byla v horních patrech paláce - a kavárna bývala další studovnou i místem důležitých schůzek, vznikala zde spousta velkých projektů, někdy i realizovaných. Dokonce se zde skládaly zkoušky a zapisovaly zápočty. Slavia měla tehdy to těžko definované kouzlo, které správná kavárna musí mít. Kouzlo však odešlo v době dlouhé přestávky, kdy byla Slavia v devadesátých letech uzavřena, a nevrátilo se ani po dlouhé a patrně nákladné rekonstrukci. Současná Slavia se tehdejší podobá asi jako dobře provedené kulisy realitě ale zato se stala položkou v turisticnkých průvodcích v kapitole »Co je v Praze třeba vidět«. Fotografie Jiřího Koláře, básníka a světově proslulého výtvarníka, jednoho z mála našich umělců, jejichž díla jsou ve světových galeriích na čestných místech, vznikly právě ve Slavii, na kterou vzpomínám já. Kavárna měla v těch dobách své tradiční hosty, velice strukturované podle denních dob i míst. Jedna skupina hostů byla pravidelně u oken s vyhlídkou na Národní divadlo, jiné jste mohli vidět u oken s nejkrásnějším pražským panoramatickým výhledem na Hradčany a Karlův most. Další skupina pravidelně sedávala pod Olivovým obrazem absintového přízraku. Jiří Kolář, pravidelný host Slavie, sedával v dobách mých studií, tedy ve druhé polovině šedesátých let, vždy u stejného stolku v křížení dvou prostorů kavárny a setkával se zde s přáteli. Po létech se na Kolářův stolek začalo vzpomínat. My jsme o něm dobře věděli, ale míjeli jsme jej v tiché úctě ke slavnému umělci, navíc staršímu o dvě generace. Stejně dobře o něm však věděl i náš profesor Ján Šmok. Věděl i o dalších zajímavých lidech v kavárně a dobře věděl i o čase, který tam trávíme my. Naše časté místo totiž bývalo u okna, jež těsně sousedí se vchodem do fakulty. Při jednom semináři nebo konzultaci, kdy se mluvilo o reportážním portrétu a na který jsme přišli s krátkým zpožděním, protože jsme nestačili v kavárně včas zaplatit, si pan profesor vzpomněl, kde nás před chviličkou viděl. Chvíli se mluvilo o fotografiích, které jsme přinesli, pan profesor jako obvykle zchladil naše nadšení z hotových fotografií a na závěr setkání nám zadal další úkol. Reportážní portrét. »Nechci žádné vaše slečny nebo tetičky, máte kolem sebe spoustu zajímavých lidí. Každou chvíli vás vidím ve Slavii a nikdy jste odtamtud nepřinesli žádnou fotografii. Máte tam dost lidí, kteří stojí za pozornost - a máte na to týden.« Týden je dost dlouhá doba na takový úkol, zvlášť když své zadání dobře znáte a předem víte, jak jej chcete nafotografovat. Týden je ale dost krátká doba, musíte-li sebrat odvahu a vstoupit do veřejného soukromí osobnosti, které si velice vážíte. Jistě, bylo možné použít »skrytou kameru«, tehdy oblíbenou novou metodu filmových dokumentaristů. Ale do toho se mi nechtělo. Nakonec jsem se osmělil, představil se panu Kolářovi a svěřil se se svým úkolem a požádal o dovolení udělat si pár fotografií. Pan Kolář vlídně souhlasil, ovšem s podmínkou, že nebude muset nic »hrát«, že nebude muset pro fotografie pózovat. Se »skrytou kamerou« od sousedního stolku souhlasil a začetl se do svých novin. Portrét Jiřího Koláře i jeho stolku v kavárně Slavia tak vlastně vznikl jako zakázka. Pan profesor Šmok nám někdy dával zapeklité úkoly - dnes jsem rád, že jsem tehdy fotografie udělal.
* * *
Jiří Kolář (1914)
Výtvarník, básník, spisovatel. P o vyučení truhlářem se v době nezaměstnanosti živil příležitostnými pracemi, pracoval jako číšník a později jako nakladatelský redaktor.Setkání s poetismem a futurismem ho inspiruje k prvním kolážím. Již v roce 1937 vystavil na své výstavě první koláže, stal se zakládajícím členem Skupiny 42,ve které ovšem působil výhradně jako literát. První knihu veršů Křestný list vydal v roce 1941. P o válce působil jako spisovatel z povolání a vydával další básnické sbírky.Jeho první próza Roky v dnech (1949) již nesměla v poúnorovém Československu vyjít. V pozdějších letech se věnuje autentické poezii a přes tzv.evidentní poezii se vrací zpět k výtvarné tvorbě.Jako autor vizuální poezie je tvůrcem i několika nových metod výtvarné práce, rozvíjejících klasickou koláž. Jeho roláže, proláže, muchláže a další osobité techniky mu již na začátku šedesátých let zajistily světový věhlas.V osmdesátých letech žil v exilu ve Francii, v poslední době střídá Paříž a Prahu. Kolář se řadí k nejvýznamnějším světovým umělcům, jeho díla jsou ozdobou předních světových galerií a nesporně je světově nejznámějším současným českým umělcem.
