Píseň Škoda lásky vznikla z nutnosti

Osud
Hit století se zrodil na Zbraslavi a Jaromír Vejvoda z něj nikdy nezbohatl

"Vídeň má svého Strausse, Kolín má svého Kmocha a Zbraslav svého Vejvodu," řekl kdosi při oslavách osmdesátých narozenin Jaromíra Vejvody, autora světově proslulé polky Škoda lásky. To, že se stala hitem století a přivlastňují si ji Němci, Američané, Rakušané, Norové či Finové, svědčí o tom, že se v roce 1927 přihodil na Zbraslavi u Prahy malý zázrak.

Jaromír Vejvoda tehdy neměl pro svou kapelu dost písniček, tak se rozhodl, že sám zkusí napsat polku. Nejdříve se jmenovala Modřanská, neměla text, a především jí chyběla tzv. basfigura (osmitaktová část, kde má sólo bas). Její současná podoba vznikla až o dva roky později. Jaromír Vejvoda udělal tehdy pionýrský čin. Patřil ke třetí generaci Vejvodů hudebníků, ale jako první Vejvoda začal komponovat. Jeho předchůdci byli kapelníci, ale písničky neskládali. "Já si myslím, že ho tenkrát Pánbůh krásně osvítil. A tak vznikla polka - Škoda lásky," tvrdí jeho syn Josef, také kapelník a skladatel. Jaromír Vejvoda byl samouk, který nechodil do žádné hudební školy. Muzikantské základy dostal od svého strýce Antonína. Naučil se hrát na housle a křídlovku a osvojil si základní poučky o harmonii. Na rozdíl od mnoha hudebních skladatelů hrál na klavír jen amatérsky. Rodiče si nepřáli, aby se z něj stal hudebník. Chtěli, aby absolvoval obchodní školu a měl seriózní povolání. Pozdější slavný skladatel skutečně začal obchodní školu navštěvovat, ale nikdy ji nedokončil, protože po večerech chodil tajně hrát s kapelou. Nakonec musel ze školy odejít. Jaromír Vejvoda byl svéráznou osobností. Ačkoliv byl synem hostinského a občas pomáhal točit pivo, nesnášel alkohol. Nikdy v životě si nedal panáka. A pokud si poručil pivo, tak malé a obvykle je ještě nedopil. Neměl rád lidi, kteří pili alkohol. A když zjistil, že mu někdo v jeho kapele holduje, tak dokázal dát patřičně najevo, že se mu to nelíbí. Celý život chodil noblesně oblékaný. Vždycky byl v bílé košili a v obleku. A dokonce, když přivezli uhlí, tak je v obleku i skládal.

Z hudebníka skladníkem aneb právní chaos

Všichni předchůdci Jaromíra Vejvody byli sice hudebníci a kapelníci, ale měli ještě nějakou seriózní profesi. Proto také jeho tatínek chtěl, aby vystudoval obchodní akademii. Syn se však rozhodl, že se bude živit pouze hudbou. Přišel však rok 1948 a Vejvodům sebrali hospodu, barák a Jaromírovi kapelnickou licenci. A tak šel pracovat jako skladník do ČKD. Avšak osud si s ním zahrál šerednou hru. V té době se totiž hrála jeho polka Škoda lásky po celém světě. Jen za tantiémy za americká vydání by mohl mít několik zámků. Ale kvůli změně režimu věci nefungovaly tak, jak by měly. A tak "multimilionář" Jaromír Vejvoda pracoval za pár stovek jako skladník. Na polku Škoda lásky vlastnilo za první republiky práva nakladatelství Jan Hoffmann - vdova. Tato dáma je získala v roce 1934. V roce 1945 emigrovala do Německa a místo šperků si s sebou vzala jen pár dokumentů. Mezi nimi i práva na polku Škoda lásky. Ta ještě před svou smrtí odkázala svému příteli doktoru Liedlovi. Pan doktor je v roce 1953 prodal Ralf Sieglovi a ten je v roce 1994 prodal gigantu v oblasti vydávání not, firmě Warner Chappel, jedné z divizí světoznámých Warnerů. S paní Hoffmannovou podepsal Jaromír Vejvoda smlouvu, že bude dostávat padesát procent z jakéhokoliv provozování své polky. Chaos v právních otázkách, který nastal s rozdělením světa na Východ a Západ, však způsobil, že autor nedostával desítky let skoro ani korunu. "Už deset let se snažíme s bratry těmto problémům přijít na kloub," říká skladatelův syn Josef Vejvoda. "Jsou to však složité věci a jen málokdo se v nich dokáže orientovat. A ti, kdo to uměli, je ke svému prospěchu ještě více zamotali. Táta byl laik, který o nakladatelských právech nic nevěděl. Byl rád, že se jeho písničky hrajou. To byla pro něj ta největší odměna.."

Americká cesta

Paní Hoffmannová byla obchodně velice zdatná a věděla, komu co nabídnout. A tak v roce 1939 postoupila americké nakladatelské firmě, kterou spoluvlastnil otec legendárního Leonarda Bernsteina, tzv. subnakladatelská práva na polku Škoda lásky. To znamená, že šlo jen o částečný prodej nakladatelských práv. Dojednala si, kolik dostane ona, zámořský nakladatel a autor. A zanedlouho se prodalo v Americe více než milion kusů Vejvodovy polky. Po změně režimu však autor přišel zkrátka. Na druhé straně však Američané udělali pro popularizaci této písničky mnoho. Hrála se tam pod názvy Beer Barrel Polka nebo Roll Out the Barrel (Vyvalte sudy). Americký text je "very happy", a to znamenalo velký přínos pro písničku. Za oceánem by se asi překlad jejího smutného nostalgického českého textu příliš neujal. Autorem jeho americké verze byl Lew Brown, jehož písničku Sonny Boy znala celá Amerika a prodalo se jí několik milionů. Velkým přínosem byla i nepatrná změna melodie na konci písničky. Opět v americkém stylu. Melodie musí jít ve finále nahoru. Pro popularitu písničky však udělali mnoho hlavně takoví skvělí interpreti jako Andrew Sisters, Glenn Miller, Harry James a Benny Goodman, kteří měli písničku ve svém repertoáru, takže se šířila po Spojených státech jako lavina. Slavné Andrew Sisters nahrály dokonce dvě verze Vejvodovy polky a jedna z nich, Here Comes the Navy, se stala jakousi neoficiální hymnou amerického námořnictva. Polka měla nejen chytlavou melodii a šmrnc, ale zazněla také ve správnou dobu na správném místě. I to je nesporně předpokladem vzniku velkého hitu. Po válce se hrála polka Škoda lásky také v mnoha filmech jako např. Atentát, Moře náš osud a Srdce v zajetí. A na frontě ji hrály obě válčící strany, jak Němci, tak Američané. Ve filmu Srdce v zajetí, který se odehrává v zajateckém německém lágru, masírují nacisté zajaté Američany nějakou režimní písničkou. Ti se vzbouří a začnou naplno zpívat a válcovat Němce polkou Roll Out the Barrel. Nevědí pochopitelně, že jde o českou písničku, kterou složil jistý Jaromír Vejvoda ze Zbraslavi. Netušil to ani bývalý německý ministr zahraničí Hans Dietrich Genscher, který se vsadil, že Rosamunde je původní německá píseň. Sázku však prohrál. Jako důkaz dostal originální českou nahrávku - polku Škoda lásky od Josefa Vejvody. Konečně, většina lidí v zahraničí vůbec netuší, že jde o českou písničku. Vědí to však dobře někteří hudebníci. A kupodivu i ti z hodně vzdálených zemí. Často se tvrdí, že česká a mexická kultura mají mnoho společného. Právě v této zemi velice mile překvapili Josefa Vejvodu, který ji navštívil v roce 1986. Mexičané rozdělili turisty podle národností na jednotlivé lodě a vozili je po řece. A náhle přijela k plavidlu, kde byli samí Češi, mexická loď, na jejíž palubě byli hudebníci, a ti začali hrát polku Škoda lásky. Podobný zážitek potkal Josefa Vejvodu i v úplně jiném prostředí. Byli tehdy na exkurzi v nějakém divadle, kde se připravoval dechový kvintet na večerní koncert a nacvičoval Mozartovy a Bachovy skladby. Češi stáli tiše ve tmě na balkoně a náhle muzikanti přestali hrát v polovině skladby Mozarta. Mrkli na sebe a spustili polku Škoda lásky.. Takové zážitky dokážou potěšit.

Málem rozbořil továrnu

Doma Josefu Vejvodovi jeho po otci slavné jméno žádné dveře neotvíralo. Působilo opačným směrem. Dráždilo členy uličního výboru a ti rozhodli, že tenhle chlapec nepůjde na konzervatoř, ale do fabriky. Chtěl se věnovat hudbě. O tom si však mohl nechat jen zdát. Místo studia muziky se začal učit zámečníkem v ČKD. Strávil tu dva roky, ale nikdy se nevyučil. Tohle řemeslo jej nebavilo, a tak si neustále vymýšlel nějaké legrácky. Jednou pustil soustruh, který se zapínal automaticky. Stroj uměl zapnout, ale neuměl ho vypnout. Ten se dostal do vysokých obrátek, najednou se začal lámat a bortit. Byla to drahá mašina. Druhý malér byl daleko horší. Věděl, kam kamarádi chodí kouřit. A protože se učili svářet, tak do toho růžku mezi soustružnické nože napustil acetylen a čekal, až někdo přijde. Dočkal se. Kolega přišel a hodil do acetylenu "vajgla". Byla to taková detonace, že všichni mysleli, že někdo vyhodil dílnu do povětří. A protože všichni věděli, že je ve fabrice z donucení, tak mu soudruzi nakonec řekli: "Vejvodo, běž si radši dělat tu svou muziku, než nám zničíš ČKD!" Po praxi v dělnickém prostředí se na konzervatoř dostal. Dvakrát však její studium přerušil. Jednou z ekonomických důvodů. Měl možnost si vydělat na buben a na auto v Německu. Hrál v této zemi po barech skoro dva roky. A podruhé, když dostal výjimečnou příležitost hrát s Karlem Velebným a Jiřím Linhou v Armádním uměleckém souboru. Svůj hudební život věnoval jazzu. Po tatínkově smrti začal psát i polky a valčíky. Některé polky už se hrají i ve světě. Polku Květuška nahrál světoznámý Ernst Mosch. Polka Pivečko s pěnou už se hraje i v Americe. Od rodinné tradice se neodklonila ani dcera Monika, která studovala na konzervatoři dirigování a kompozici a na AMU skladbu. Už v devíti letech napsala písničku, kterou otextoval Jiří Suchý. Jmenuje se Písnička na cestu a dosud se hraje. Monika teď skládá duchovní hudbu. O řadě Vejvodových polek a valčíků si i rodilí Češi myslí, že jde o národní písničky. Tak důvěrně známě zní písničky: Já ráda tancuju, Už kamarádi pomalu stárnem, Kdyby ty muziky nebyly, Ještě tu poslední... Na úspěchu některých z nich měl samozřejmě podíl i vynikající textař Ladislav Jacura. Ten nebyl moc rád, že Jaromír Vejvoda užíval hodně synkopy. Takové melodie se totiž špatně otextovávají, protože čeština má přízvuk na první slabice a synkopa přenáší důraz na druhou dobu. A tak si Jacura pomáhal, jak mohl, a hlavně si ulehčoval situaci tím, že poslouchal lidi kolem sebe. V tehdejší tramvaji slyšel například průvodčí, jak se ptá každého cestujícího: "Jednou, dvakrát?" (chcete dva lístky, nebo jeden?). A už měl název pro slavnou polku: Jednou, dvakrát, dám si zahrát... a k základnímu "fóru" si pak vymyslel celý text. Nebo slyšel někoho v hospodě, jak říkal: "Už kamarádi, pomalu stárnem..." a Ladislav Jacura pochopil, že se právě dozvěděl geniální slogan pro další polku Jaromíra Vejvody.

Písničky nesypal z rukávu

Autor slavných polek a valčíků komponoval většinou v noci, aby nikoho nerušil. Vzal si housličky, brnkal na ně, k tomu si slabounce pískal a pak si zapisoval nápady. Melodie písniček nechával zrát, někdy půl roku, někdy rok. Rozhodně je nesypal z rukávu. A když měl hotovou melodii, tak mu k ní Vašek Zeman nebo Ladislav Jacura napsali text. A pak nastala "piplačka", protože se zjistilo, že někde text nepasuje na melodii, či naopak. A musela se trošku měnit slova nebo muzika. "Byla to krásná spolupráce lidí, kteří nespěchali," říká Josef Vejvoda. "A nemuseli svá díla nabízet nakladateli. Naopak ti za nimi sami chodili a ptali se: Nemáte něco? To je ideální stav, o němž se většině skladatelů může pouze zdát."