Jak jste se dostala k dabování?
V době, kdy jsem s dabováním před pětadvaceti lety začínala, bylo pro produkci výhodnější vzít plné auto budějovických herců a odvézt je do Prahy, aby nadabovali menší role, než platit herce z Prahy, kteří byli drazí a ještě ke všemu to dělat ani nechtěli. My jsme za to byli rádi. Já se nějak dostala do party, která takhle jezdila, a při tom jsem se seznámila s dabingovým režisérem Martinem Veldou.
Ten mě taky od začátku učil a vedl, stal se jakýmsi mým dabingovým otcem. A když jsem pak po deseti letech v Jihočeském divadle přecházela na pražské Vinohrady, nabídl mi dabingovou roli v seriálu Dawsonův svět. To byla obrovská výzva, protože do té doby jsem dělala menší role a tohle byla najednou jedna z hlavních. Ale kývla jsem na ni a jsem za to moc ráda.
Já taky. Protože v Dawsonově světě jste dabovala Joey v podání Katie Holmesové a mně se ten dabing tak moc líbil, že od té doby mám tu postavu s vámi prostě spojenou.
To je milé! Víte, ono se moc často nestává, aby člověk dostal v dabingu zpětnou vazbu. V divadle vám lidi zatleskají, čekají na vás třeba po představení, chtějí podpis, je tam okamžitá reakce. V dabingu tohle chybí, takže každá pochvala je pro mě pohlazení.
Váš hlas se ale třeba od hlasu Joey Potterové dost liší, musíte ho tedy každé roli přizpůsobit. Jak těžké to je?
Vždycky je důležitý originál. To, co slyšíte ze sluchátek, kam vám pouštějí původní znění, je zásadní, tomu se snažíte přiblížit. Ale samozřejmě že vás režisér už obsazuje s tím, že ví, že k tomu projevu máte blízko nebo že od vás něco podobného už někdy slyšel. Zajímavé je, že mě teď často obsazují do rolí tlustých starých černošek. Asi to bude mým témbrem. (snižuje hlas a směje se)
Jak je vůbec obtížné mluvit ústy jiných lidí, kteří se vám často vůbec nepodobají?
Ze začátku hodně. Dokonce jsem četla výsledky nějaké americké studie, která srovnávala všechny herecké profese – divadlo, film a dabing. A právě dabing z toho vyšel jako psychicky vůbec nejnáročnější herecká disciplína. Celou dobu jste v napětí, musíte udržet koncentraci, je to vyčerpávající. Ale taky je to řemeslo jako každé jiné, takže když dabujete často, získáváte zkušenosti a přejde vám to do krve.
Jste schopná během dabování vnímat i děj toho filmu nebo seriálu?
Dřív se film daboval třeba týden a celou dobu u toho byli v podstatě všichni dabéři, takže jste ten film mohla vidět. Dneska, aby se ušetřil čas a peníze, jste ve studiu sama a namluvíte jen svoje repliky. Takže celý film ani nevidím, znám jenom svoje výstupy. Ale když jde o seriál, vidíte se se „svým“ hercem třeba dvakrát týdně a člověk už je trochu zběhlý, zbývá mu čas i na to, aby se podíval, jak tam ti herci hrají, jak pracují, může se s nimi trochu sžít a něco se od nich třeba i naučit.
Stydíte se před mikrofonem někdy? Například když musíte křičet nebo dělat nějaké skřeky a zvuky.
Vůbec se nestydím. V žádném případě. Je to moje živobytí a tohle k němu patří.
Kromě dabingu nahráváte upoutávky pro Prima Love. Jak se člověk stane hlasem televizní stanice?
Poprvé mě s takovou nabídkou oslovila TV Barrandov, pro kterou jsem pracovala dva roky, potom mi skončila smlouva. Ale kluci, kteří tam upoutávky dělali, přešli někteří právě na Prima Love a oslovili mě, zda bych nechtěla nahradit Lucii Juřičkovou, která v tu dobu odcházela. Pozvali mě na casting a vyšlo to.
Jak dlouho na Prima Love jste?
Pátou sezonu. A je to tam bezvadné. Je tam skvělá parta, kluci z týmu jsou nejlepší na světě. (směje se) Už jsme na sebe napojení, já vím, co po mně chtějí, oni vědí, čeho jsem schopná. Ta spolupráce je skvělá. Navíc není úplně jednoduché ty upoutávky vymyslet a sestříhat, obdivuju to a považuju to za určitý druh umění.
Pro Primu dabujete seriál Spravedlnost v krvi. Vy sama ji v krvi máte?
Určitě. Spravedlnost je pro mě v životě strašně důležitá. Mám pocit, že abych se na sebe ráno mohla podívat do zrcadla, musím se snažit být spravedlivá. Když cítím křivdu, jsem smutná, naštvaná a někdy i vzteklá. A jsem schopná to i říct lidem do očí. Jsem přímý člověk, což někdy okolí těžce přijímá. Ale ono jde i o to, jak se pravda podá. Když ji podáte zle, když chcete toho člověka zranit, chcete mu ublížit, je to špatné. Ale všechno se dá říct i slušně a o to se snažím, takže i přes tu moji upřímnost snad ani nemám nepřátele, doufám. Nebo o nich aspoň nevím.
Petra Hobzová
|
Je práce na zmíněném seriálu něčím výjimečná?
Ve Spravedlnosti v krvi, která běží už dlouho, dělám vyšetřovatelku Marii Baezovou. Dabuje se mi moc dobře, protože nikomu nic dlouze nevysvětluje, jsou to spíš takové kratší jednoduché repliky, které jsou pro každého dabéra fajn. Můžete si mezi nimi mrknout, nadechnete se, je to pohoda.
Tady mluvíte policistku, ale před kamerou jste si nedávno zkusila opačnou polohu, když jste v seriálu Linka hrála oběť domácího násilí.
To byla těžká role, bylo mi z ní opravdu úzko. Už když jsem si přečetla scénář, říkala jsem si, že to nebude jednoduché. Víte, když chcete být opravdu uvěřitelná, musíte se se svojí postavou aspoň trochu vnitřně ztotožnit. Takže když jsem se pak do role té týrané ženy ponořila, bylo to pro mě opravdu zničující. Až tak, že moje tělo to chvílemi sabotovalo, nechtělo se té situaci dobrovolně podvolit. Moje psychika se tomu bránila. Ovlivňovalo mě už to líčení, kdy mi udělali po celém těle modřiny, podlitiny, tekla mi krev z nosu. A pak jsme šli s Ondrou Kavanem do těch emočně vypjatých scén. On to zahrál báječně, hezky jsme na sebe slyšeli, známe se už z mladých let, jsme oba Budějičáci. Ale skoro po každé scéně jsme se jeden druhému omlouvali a bylo nám do breku.
