V době, kdy se pražská zoo stala v roce 2002 symbolem ničivých záplav, objevoval se její ředitel Petr Fejk na televizních obrazovkách téměř denně. V posledních týdnech jeho tvář mnozí viděli dokonce na billboardech a na tramvajích po boku Ivany Chýlkové. S ní si tento zkušený manažer střihl jednu z hlavních rolí agenta 007 v představení Bond/Medea v divadle Studio DVA.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Nabízí se otázka, jak se z bývalého ředitele zoo mohl stát herec, ovšem nebyla by opodstatněná, protože vy jste s herectvím koketoval už v 80. letech. Prý jste měl dokonce vlastní one man show...
Nebyla to one man show v dnešním smyslu, kdy se člověku jako první vybaví něco komediálního. Nic takového tehdy ani nebylo. Studoval jsem filozofickou fakultu a byl jsem takový ten těžký intelektuál. Na škole jsem dělal takzvané divadlo jednoho herce. Byl jsem spíš performer a zaměřoval jsem se na konceptuální umění. Říkal jsem tomu industriální divadlo.
Co si konkrétně ve vašem podání představit pod pojmem industriální divadlo?
Ve své době to bylo něco naprosto originálního. Nikdo to nedělal. Existovala například industriální hudba, která používala průmyslové předměty jako tyče nebo kladiva jako hudební nástroje. Já jsem to převedl do divadla. Všechno jsem si dělal sám, scénu, kostýmy a tak dále. Všechno jsem si přivezl, odehrál a nakonec po sobě zase uklidil. Bylo to vždycky jedno představení ročně a hlavním obsahem celého sdělení byla prázdnota.
Prázdnota?
V mém divadle byl důležitější koncept než děj. Vlastně se v něm nic moc nedělo. Bylo hodně destruktivní, takže jsem prakticky všechno na scéně rozmlátil v přímém přenosu. Destruoval jsem i sebe. Jedno představení končilo ve střešovické nemocnici na šití. Nešlo o to hrát role, ale předvést nějaké gesto, nějaký názor. Dneska by si lidé možná mysleli, že jsem sebevrah, ale já byl ve skutečnosti umělec! (smích)
Byl o taková představení zájem?
Mezi studenty a intelektuály ano. První představení bylo ve vysokoškolském klubu Juridika na Petřinách. Všechny ty trubky a skla, které jsem potřeboval na scénu, jsem tehdy kradl ze staveniště motolské nemocnice a vozil na dvoukoláku. Opravdu jsem na tom celém pracoval několik měsíců, pak jsem představení odehrál a přemýšlel zase nad příštím. Začal jsem s tím v roce 1987 a v roce 1989 přišlo moje vrcholné dílo, které jsem předvedl v Kulturním domě Barikádníků na Praze 10.
Co jste si provedl tam?
Vůbec nic. Tam jsem tu zmiňovanou prázdnotu ztvárnil tancem. Ve slovníku jsem totiž objevil, že existuje jeden tanec jménem paluka, který se tančí tak pomalu, že není vidět pohyb, ale pouze změna stavu. (smích) Víte, já jsem na to dnes strašně pyšný, protože mládí přináší experimenty. Ono to vlastně bylo působivé představení, ale musela jste být opravdu jinak naladěný divák a publikum skutečně muselo vědět, na co jde, protože jsem se tam hodinu a půl téměř nehýbal. Dnes už bych něco takového nedělal, ale neumíte si představit, jaký byl v osmdesátých letech hlad po něčem, co bylo jiné, alternativní. Tohle moje poslední představení v roce 1989 viděl Šimon Caban. Dnes už je to třicet let, co se známe, a za tu dlouhou dobu se z nás stali přátelé.
Tím jsme se obloukem dostali zpět k představení Bond/Medea, které zrežírovali právě bratři Cabanové. Ačkoli jste se v průběhu let k divadlu průběžně vracel, role agenta 007 po boku Ivany Chýlkové a Jana Krause je přeci jen něco jiného, než jste byl doposud zvyklý.
To, že můžu dnes hrát s první hereckou ligou, je neobyčejně zajímavá zkušenost, která se neodmítá. Ačkoliv když jsem tuhle hru četl před třemi lety, tak jsem ji odmítl s tím, že tomu nerozumím. Svým založením jsem skeptik a minimalista, zatímco Cabani jsou hraví a často míchají žánry. Je to kombinace bondovky, řecké tragédie, politické satiry, televizní estrády, revue… To není můj styl. Šimon mi ale řekl, ať věřím, že to dáme do kupy. To byl ten klíč, svěřit se mu do rukou. Nakonec jsem rád, že jsem kolečkem v celém tomhle stroji. A baví mě to.
Neměl jste ze začátku trému, když jste se jako herecký kolega ocitl vedle Ivany Chýlkové?
Dělal jsem už spoustu prací, při kterých jsem byl v mnohem napjatějších situacích a setkával jsem se s lidmi, kteří mě ostříleli. Nemám problém vystupovat na veřejnosti a nemám problém jednat s kýmkoli. V tomhle smyslu jsem trému neměl. Navíc jak s paní Chýlkovou, tak s panem Krausem jsme se už dřív mnohokrát potkali, takže jsme se znali. Samotný pobyt na jevišti mi také nedělal problém. Díky tomu, že jsem dříve tři roky učil na gymnáziu a poté jsem jako ředitel zoo běžně vystupoval v médiích, tak jsem se za ta léta celkem vymluvil.
Je ale pravda, že zkušenost v divadle, kde se střídají repliky, je něco jiného. V tomhle případě nehraju složitou psychologicky vykreslenou postavu, ale spíš symbol. Takže se povětšinou koženě tvářím, a to je moje úloha. Není to vyloženě plnohodnotný herecký výkon, ale stejně nesmím nic zkazit. Každý krok a gesto musí přijít v pravou chvíli, a navíc mám i taneční výstup. Najednou přišla premiéra, objevil se knedlík v krku a je pravda, že s trémou jsem poměrně bojoval.
Jak?
Jsem známý tím, že když jsem nervózní, tak hodně chodím. Věřím, že kdybych si prostřednictvím nějaké aplikace změřil, kolik jsem toho v den premiéry a druhého uvedení nachodil, bylo by to hodně kilometrů.
Je teď herectví tím, čemu byste se chtěl věnovat prioritně?
Určitě ne. Myslím, že nejsem dobrý. Kdybych měl hrát třeba v Ibsenovi nebo Čechovovi a měl ztvárnit plačícího muže, myslím, že bych to nedokázal. Na Ivaně Chýlkové je vidět, jaká je profesionálka, jak je vyhraná. Poprvé čte větu ze scénáře, hned do ní dokáže nahodit náladu a zní to přirozeně, kdežto já něco takového musím těžce dobývat jako v jáchymovských dolech.
Takže dlouhodobější návrat k divadlu se nekoná?
Snažím se spíš psát. Mám v hlavě několik témat, a kdyby se mi podařilo je správně uchopit, mohlo by z toho něco být.
Co konkrétně píšete? Co vás baví?
Všechno. Třeba teď zrovna píšu knížku o zoo, ale také básničky pro děti. Mám ale v hlavě i pár divadelních námětů. Nemám na to teď moc času, ale umím si představit, že kdybych se do nich pustil, mohl bych pak být i hereckou součástí těch projektů. Musel by mě ale někdo vést a dávat mi zpětnou vazbu. Já sám se totiž neumím vidět. Když vidím herce na jevišti, umím jeho výkon posoudit. Ale u sebe ne.
Petr Fejk■ Narodil se 1. září 1964 v Mostě. Vystudoval gymnázium a Filozofickou fakultu UK. Působil jako učitel, byl majitelem hudebního klubu. |
Ty básničky pro děti, které zmiňujete, jsou přeci jen o něco blíž vašemu původnímu povolání učitele, že?
Ano, začátkem mé kariéry bylo povolání učitele literatury. Strašně mě to bavilo, ale z učitelství jsem musel zběhnout, protože jsem neměl na chleba a na nájem. Už během učení jsem tedy založil hudební rockový klub, který prosperoval. Mohl jsem si díky tomu koupit byt a poprvé se postavit na vlastní nohy. Pak jsem zkusil reagovat na výzvu v novinách, že hledají nového ředitele pražské zoo, a tím se změnilo úplně všechno. Zejména díky tomu se pak můj život profiloval spíše manažersky.
A tímto směrem byste se zřejmě chtěl ubírat i dál. Před čtyřmi lety se mluvilo o projektu plánovaného zábavního parku, za kterým stojí právě vaše osoba.
Projekt parku je takovým pokračováním mých zkušeností, které jsem získal v zoologické zahradě. Zoo je turistický cíl pro Pražany i návštěvníky Prahy a myslím, že dokonale znám jejich chování, jejich vkus, vím, co chtějí a nechtějí. Jsem přesvědčený, že volnočasová nabídka v Praze je velmi nedostačující. Když jsem v roce 1997 nastoupil do zoologické zahrady, chodilo do ní ročně 400 tisíc lidí. Když jsem v roce 2009 odcházel, bylo to 1,3 milionu lidí. Jsem přesvědčený, že je to doklad toho, že Pražané chtějí, ale nemají kam chodit. Každé druhé evropské velkoměsto má vedle zoo i jiné volnočasové cíle pro rodiny s dětmi. A mezi nimi jsou i zábavní parky. V postsocialistických zemích to ale není. Nemá to Varšava, Budapešť ani Praha. Máme zpoždění, realizace není snadná, ale věřím, že jednou zábavní park v Praze určitě vznikne.
Takže projekt stále žije? Co je teď největší brzda?
Investoři jsou našemu projektu celkem naklonění, ale musí být umístěn v Praze nebo její blízkosti. A to se nám zatím nepodařilo. Vzhledem k tomu, že park potřebuje větší rozlohu, je jeho umístění velmi složité.
Je zábavní park věcí, kterou teď žijete nejvíc?
To určitě. I když není to taková práce, jako když jede zoologická zahrada a máte kolem sebe dvě stě zaměstnanců a každý den tisíce návštěvníků. Zatím chodím po kancelářích nejrůznějších starostů, po úřadech, za architekty a jednám se společníky. Tato část příprav je pro mě spíše nudná a nemůžu říct, že bych byl v režimu stoprocentní výkonnosti. Až se začne opravdu stavět a přiblíží se provoz, tak se ze mě zase stane workoholik. Pokud mám zatím ještě čas hrát divadlo, tak jím ještě nejsem.
