Před smrtí už nemohl mluvit, vzpomíná vnučka na Františka Filipovského

  • 6
Herec František Filipovský je nezapomenutelný také díky skvělému dabingu. Hlas propůjčil desítkám postav a jeho nejznámější filmy jsou s Louisem de Funésem. Už 20 let se uděluje cena za dabing nesoucí hercovo jméno. Filipovského vnučka Pavlína Wolfová prozradila, že dědeček před smrtí přišel o hlas.

V jejich domě to ale stále vypadá, jako by tam František Filipovský žil. Na stěnách jsou jeho fajfky, obrázky, na zemi rekvizity z divadla. V hlavní místnosti je dokonce křeslo, v němž trávil doma nejvíce času.

„V tomhle křesle se učil role. Babička mu častokrát nahazovala. Babička seděla, zírala do brýlí, nahazovala, on si to přeříkával. Pracoval hodně, ale rád. V tomhle křesle strávil poslední dva roky života, kdy už nemohl mluvit a byl to s ním už hrozně špatný. Na proti němu sedávala babička. Bylo to smutný, ale také krásný vidět dva lidi, kteří spolu 60 let drží. Drželi spolu až do konce. Strašně mi to dalo,“ řekla Pavlína Wolfová.

V témže křesle se František Filipovský učil i svoji vůbec poslední roli Blekoty v pokračování seriálu Arabela.

„Na Arabele vlastně umřel. V závěru tam jezdil a byl velmi špatný. Když dotáčel tu poslední Arabelu, už se o něj starali. Vím, jak strašně trpěl tím, že už toho není moc schopen. Bylo to hrozně dojemný,“ vzpomíná hercova vnučka v dokumentu Tajemství Františka Filipovského, který TV Barrandov odvysílá v pátek večer.

Pavlína nikdy nesměla říkat Františku Filipovskému „dědo“ a oslovovala ho Filínku stejně jako jeho přátelé a kolegové. Na jeho pohřbu plakalo celé Národní divadlo. Pavlína Wolfová na tento den na podzim roku 1993 vzpomíná jako nejhorší ve svém životě.

„Vlastně naposledy jsem ho viděla v Národním na jevišti v rakvi. Vím, že to bylo veliký, stáli tam herci, vzdávali mu poctu. Ten monstrózní pohřeb, to bylo za trest. To je platba za to, že někdo z blízkých je mnoha lidmi milován. Asi to jinak nešlo, ale pro mě jako pro někoho, koho vychoval, kdo s ním vyrostl, to je jeden z nejstrašnějších zážitků, které v životě mám,“ vzpomíná Wolfová s tím, že ji dodnes mrzí, že se s dědečkem nemohla rozloučit alespoň na chvilku sama. 

„Pamatuju si, jak jsme pak s mámou, která byla polomrtvá, vyšly před Národní divadlo, a jak mě ohromil ten dav. Vím, že jsem se přes ten dav už nedostala k rakvi, protože tu nesli zadem vchodem pro personál. A já vím, jak jsem strašně chtěla za ní, chtěla jsem ho ještě vidět a viděla jsem jenom ujíždět auto a už jsem se k němu nedostala.“