Vy jste se nakonec provdala třikrát.
Lidi mě podezírají, že tak trochu kopíruju Ljubu Hermanovou. Ono vdávat se v tehdejší době dvakrát třikrát, to se nenosilo. Ale celý život je, i když si to neuvědomujeme, v podstatě experiment. A já neumím žít v něčem, co nefunguje. Když jsem se rozešla s Petrem Spáleným, holky byly maličké, Pavlínka teprve začínala chodit. Všichni si ťukali na hlavu, jestli jsem se nezbláznila: „Ty nemáš rozum, takhle malinkaté děti!“ Ale to mají koukat na rodiče, kteří se neshodnou? Nebylo snadné zvládnout to sama, ale dokázala jsem to.
Co tomu říkala vaše maminka?
Mí rodiče se k ničemu nevyjadřovali. Což bylo krásné. I já to dodržuji. Neptám se, nerozhoduji, neradím. Proto jsem oblíbená třeba i u všech minulých partnerů svých dcer. Vzpomínají na mě jako na klenot, který se jen tak nevidí.
Když jste byla sama, neměla jste pocit, že musíte za každou cenu nějakého chlapa najít?
Vůbec ne. Ani bych ho neměla kam dát. Nic mi nechybělo. Až jsme se potkali s mým současným manželem. Koupila jsem si totiž lyže, kvůli holkám. Nesměla jsem ale lyžovat, když jezdily ony, protože se za mě styděly. Vyjely jsme na Medvědín, holky drandily dolů a já se vlekla za nimi, na zádech batoh s botami, ze kterých se přezuly do lyžáků. Na lyžích jsem stála podruhé v životě, předtím jsem na horách byla jen se školou na povinném lyžařském kurzu. Tehdy jsem měla dřevěňáky s kandaháry. Ovšem vypadala jsem odborně, lyže byly tehdejší módní značky Elan. Po sjezdovce jezdili sekáči, ale já se musela dolů doslova promlátit. Celý den mi to trvalo z toho Medvědína, už se smrákalo, když jsem dorazila. Málem volali horskou službu. Ale přijela jsem, i s těmi botami na zádech.
Pavlína FilipovskáHerečka a zpěvačka je dcerou herce Františka Filipovského, dlouhá léta působila v divadlech Semafor, Rokoko a Apollo. Její dcerou je novinářka Pavlína Wolfová. |
Jak s tím souvisí váš manžel Lubomír?
Zase souhra náhod. Vystupovali jsme s Karlem Štědrým u myslivců, kam jsem se zdráhala jet, protože jsem neměla hlídání. Ale nakonec jsem se nechala přemluvit. Později mi jeden pan nadlesní zavolal, jestli nechci s holkami přijet na jarní prázdniny, že mají taky sjezdovku. „Na Špindl nemáš prachy, tak proč ne?“ říkala jsem si a jela. Holky hezky lyžovaly, nahoru dolů, ale já, než jsem se vůbec umístila na kotvu, třikrát jsem shodila řadu za sebou. Pak jsem se zase namotala na to kolo nahoře. Takže pro jistotu poslali adjunkta, aby se o mě postaral. A stará se dodneška. Vzorně. Už víc než třicet let. Říkávám, že Lubomír je taková moje cílová prémie.
