„Něco o lásce“ nebo „Jarmila“ jsou největšími hity písničkáře Pavla Dobeše. Kdysi mu v rozhlase řekli, že jeho zpěv je tak zatížený ostravským nářečím, že se to ani nedá vysílat. Jenže i díky tomu nakonec prorazil. Před pár dny oslavil sedmdesátku.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Oslavil jste své sedmdesátiny koncertem, novou deskou, písní, nebo třeba knihou?
Jeden náš kamarád chystal na 22. března společný koncert těch, kteří jsme se v tento den narodili. Měli tam vystoupit Petr Spálený, Dagmar Havlová, Jožka Zelený.., další už opravdu nevím. Z toho bláznivého nápadu ale nakonec sešlo, takže jsem měl na své narozeniny volno. Kdybych přes den napsal nějakou písničku, večer jsme si ji mohli s kamarády u piva i zazpívat!
Naposledy jste napsal cestopis o Gibraltaru, ale i zpěvník. Jaké to je slyšet u ohně nebo v hospodě náhodou vlastní píseň?
Kolem ohňů moc nechodím, ale jednou v Plzni jsme přišli po koncertě do nočního podniku, kde hrála živá hudba. To bylo v době, kdy jsem se vrátil z Ameriky a napsal písničku Mary Lou z Nashvillu. Jen jsem vstoupil do dveří, ještě jsem si ani nesedl a už ji hráli. Než se rozjely první takty, tak se naplno ozvalo z mikrofonu: „Vítáme známého umělce, …všichni zatleskáme a jdeme na taneční parket!“ Já měl strach, ať mě nějaká dáma nevyzve, protože na Mary Lou z Nashvillu opravdu tančit neumím. Tak jsem koupil tomu člověku panáka, to je v baru taková slušnost, a vytratil se do klidnějšího lokálu.
Je pravda, že první větší obnos peněz jste dostal za svou píseň těsně před revolucí?
Na zakázku neboli „na kšeft“ jsem napsal dvě písničky. Jihočeská děvčata a Zum Zum II. První byla pro Marka Vašuta do propagačního filmu Jihočeských tkalcoven „Perspektiva – to je Jitka!“ (rozuměj: Jitka = Jihočeské tkalcovny – pozn. red.) a ta druhá pro film Hauři. Kdybych tenkrát pracoval pro Hollywood, kdo ví...
Prý jste dostal honorář 20 tisíc korun a pak jste nemusel chodit do práce. Bylo to opravdu tak?
Za socialismu fungoval zákon o příživnictví. Nikdo nemohl být nezaměstnaný, každý člověk byl povinen přispívat k rozvoji společnosti. Flákačství, bezdomovectví či potulování se netolerovalo. Takový člověk byl chápán jako příživník. Příslušníci Veřejné bezpečnosti u každého podezřelého individua požadovali občanský průkaz, kde kontrolovali potvrzení o zaměstnání. Třeba já tam měl razítko Nová huť Klementa Gottwalda, nositel Řádu práce, od 1. 9. 1964 - dosud. U žen byla povolena „práce v domácnosti“. Ale! Existovala výjimka. To bolševikovi nějak uteklo. Kdo mohl prokázat své příjmy jiným způsobem (dědictví, dar od čerta ďábla…), ten nemusel mít v občance razítko zaměstnavatele. Stačilo potvrzení o příjmu. A to já tenkrát měl. Díky těmto dvěma písničkám. Takže jsem dal na půl roku výpověď a napsal pár nových písniček.
Jaký je všední den Pavla Dobeše?
Nežiji s rodinou, ale víme o sobě, kde kdo bydlí, čím se kdo živí, zkrátka neobtěžujeme se svojí přítomností. O to radostnější je pak občasné setkání s přítelkyní, s bývalými manželkami, tchyněmi, dětmi. A co dělám? Tak první, když ráno vstanu, podívám se, jestli se nehraje nějaký důležitý fotbal. Konkrétně dnes, kdy děláme rozhovor, tady čtu: 20:25 FC Juventus – Atlético Madrid. Pak se ovšem musím podívat do svého kalendáře, jestli večer někde nehraji já, to by byla smůla – střet zájmů! Načež celé dopoledne dělám na povinnostech (účetnictví, maily), ale nebaví mě to, nebaví! Tak od toho utíkám, někdy si i zacvičím, někdy i nádobí umyji, jen abych nemusel dělat ten pitomý úřad. Raději bych něco vytvořil. Dříve spisovatelé nebo básníci dopoledne psali svá díla, odpoledne si vyjeli třeba na dostihy a večer se věnovali prostopášné zábavě. Já toho stále nějak nemůžu dosáhnout.
Jak to bylo s láskouKdyž Pavel Dobeš v roce 1985 napsal svůj hit Něco o lásce, měl premiéru na folkové přehlídce v Žamberku. Chtěl ho tam poprvé hrát hlavně své tehdejší přítelkyni z Hradce Králové. Šlo o milostné vyznání před početným publikem. Dozpíval a za bouřlivého potlesku přejížděl zrakem sál. Jenže ona tam nebyla! „Až po vystoupení jsem se dozvěděl, že se ve foyer zapovídala s Karlem Plíhalem. Neřekl jsem jí, že pro ni budu zpívat novou písničku, která je jen o ní – chtěl jsem ji překvapit. A tak se stalo, že ji slyšeli všichni diváci – kromě ní.“ |
Měl jste čtyři manželky, máte devět dětí, s rodinou, jak říkáte, nežijete. Proč jste se rozhodl po tolika vztazích být sám?
Hlavně to slovo „sám“ bych nechtěl nazývat samotou. Sám nejsem, o víkendech jezdíme s nejmladším synem Ondrou na lyže, v létě jezdím s kluky k moři. Přiléhavější výraz než samota bych možná volil „svoboda“. Pak by vaše otázka zněla: „Zajímalo by mě, proč po tolika manželstvích, dětech, vztazích atd. jste se rozhodl pro svobodu?“ A já bych vám odpověděl: „Po tolika letech trmácení se a omezování si snad konečně ten kousek svobody zasloužím, no ne?“
Máte nějaký „velký plán“, co uděláte po sedmdesátce?
Mám velký plán, ale nevím, jak se s ním poperu. Chtěl bych vyházet všechny zbytečnosti, co mám doma a které nebudou mí dědicové k ničemu potřebovat. Staré ponožky na zašití, ubrus po babičce, výpisy z bank i účtenky z hospod včetně telefonního čísla na barmanku, první botičky mých dětí, vyschlé propisky, kamínky a mušličky od moře, zapalovač s Marilyn Monroe, ve kterém už dávno došel plyn, staré pohlednice a plakáty, zaprášené růže ze střelnic a poutí. Nikdo ale k sobě nedokáže být tak krutý, aby všechno vyházel, a pozůstalým pak zbývají jen oči pro pláč.
Ač ze severní Moravy, nakonec jste zakotvil v Hradci Králové, kde žijete dodnes. Proč jste vlastně nikdy „nedojel“ do Prahy?
V Praze jsou skupiny lidí, kteří se považují za „elitu národa“. A tato myšlenka se kolem nich šíří jako infekce a zamořuje stále větší část Prahy i médií. Já, když si někdy zapnu rádio nebo televizi a slyším, jaká z nich padají moudra, tak si vždycky říkám: „Tu Prahu měli už dávno zbourat!“ Pak ale zase mávnu rukou, a řeknu si, že ty stavby za to nemohou, a jak by k tomu přišla ta většina, která je naštěstí stále normální. Na druhou stranu, blbce najdete všude. Co myslíte, koho si lidé u nás víc váží, toho, kdo se chlubí svým autem, jak rychle mu to jede mimo Prahu, nebo toho, kdo někomu v nouzi pomůže? To, co uděláš pro sebe, jak máš drahý vůz, jak máš drahý oblek, na to ti s.re pes. Ale kdo udělá něco pro druhého, na toho lidé nezapomenou. Čínský mistr Lao-c’ napsal: „Kdo na sebe vezme bláto země a neštěstí země, ten je její opravdový král.“
Narodil jste se roku 1949 a celá 50. léta jste vyrůstal ve Frýdlantě nad Ostravicí. Jaké bylo poválečné dětství, hráli jste si na vojáky?
Hráli jsme si zásadně na vojáky! Pak ještě na četníky a zloděje. A ve volných chvílích jsme chodili do školy. Ve školách byla přísnost. Pamatuji si, že když jsem lezl do třídy oknem, volali kvůli tomu moji matku do školy. Písemně! Nebyl internet, nebyla televize, fotoaparát měl u nás pouze jeden člověk, místní fotograf. Také jídla nebylo mnoho, ale bylo zdravé. Čisté vody teklo všude dost. Brambory, zelí, fazole, hrách, vejce, mléko, veškerou zeleninu a ovoce měl doma každý. I havíři, co bydleli v koloniích kolem Ostravy, měli malé zahrádky. Ovšem, co doma nebylo, muselo se kupovat na lístky. Cukr, kdo neměl doma cukrovar. Alkohol, kdo neměl doma destilační přístroj. Maso jsme měli jednou týdně. Nikdo si nestěžoval, kromě našeho táty. Ten byl rozmazlený z Německa, kde byl za 2. světové války totálně nasazen.
Kde můžete v nejbližší době Pavla Dobeše vidět a slyšet?„Březen už vynechám, takže: 11. 4. Přerov, 12. 4. Prešov, ale tam mají malý klub, čili budeme hrát i 13. 4., pak jsou Velikonoce a 25. 4. Pec pod Sněžkou. Ještě volali z Ostravy z Hudebního bazaru na 27. 4., ale podruhé už se neozvali, takže čtvrtý měsíc čtyři koncerty. Předpokládám, že v prosinci jich bude dvanáct,“ říká Pavel Dobeš. |
Coby chlapec jste se s rodiči přestěhoval do Ostravy. Prý měla tehdy Ostrava ve zbytku republiky divokou pověst...
Bylo to město práce. Ocelové srdce republiky. Tvrdě se pracovalo, tvrdě se pilo, kouřilo a sprostě mluvilo. Menší problémy se řešily pěstí, větší nožem. Nejen Ostrava, ale i každý z Ostravy měl trochu divokou pověst. Když jsem přijel na prázdniny k babičce do nedalekých Chlebovic, sousedky se křižovaly a místní kluci mi ustupovali z cesty. Jenom jeden mi nechtěl ustoupit. Ve střelnici o pouti tam totiž podávala broky jedna holka v našem věku, bylo nám asi 12 až 13 let, a já od ní dostal zvláštní bonus, malý šáteček z měkčeného plastu. Ale borec si na ni také dělal nárok, tak mě vyzval na pole, na strniště, a já pozval všechny kluky a holky, co jsme se tam motali kolem kolotočů, aby viděli, jak se perou Ostraváci.
Možná by se „ostré lokty“ hodily i při vašem několikerém pokusu vstoupit do politiky. Kandidoval jste za Balbínovu poetickou stranu a za Stranu zelených. Nikdy vás ovšem nezvolili. Proč jste si vybral zrovna taková politická uskupení?
U Balbínovy poetické strany už nevím, za poetu se moc nepovažuji, ale u zelených si to pamatuji přesně. Chtěl jsem uskutečnit takový sen, že by se naši Zelení stali avantgardou v Evropě prosazením jaderných elektráren jako alternativního zdroje. To jsem ovšem nevěděl o solárním projektu, který se na nás všechny chystal. Předseda Bursík ani Kateřina Jacques mi to neřekli.
