Na pozici benjamínka je Patricie Solaříková už zvyklá. V televizních seriálech začínala jako dítě a tento rok pro změnu vstoupila jako nováček do divadelního světa. V březnu poprvé v životě hrála v představení Na správné adrese aneb Holky z inzerátu.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Jak je možné, že jste se divadlu takovou dobu vyhýbala, když jako herečku vás diváci znají už odmala?
Ne, že by mě to nelákalo, ale toho přímého kontaktu s diváky jsem se hrozně bála. Navíc jsem studovala – nejprve klasicky střední školu a poté prezenčně vysokou školu. Zkombinovat studium a natáčení bylo tak akorát. Představa, že bych do toho měla ještě třeba dva měsíce v kuse denně zkoušet na divadle, nebyla reálná. Prioritní pro mě bylo dokončení školy. To se mi před dvěma lety podařilo, tak jsem si tehdy začala říkat, že už bych divadlo možná mohla zkusit.
A jaké jsou zatím dojmy z toho, co jste tolik let odkládala?
Strašně mě to baví a zjistila jsem, že mě to hrozně naplňuje. Po dvanácti letech, co točím Ulici, je to obrovské osvěžení. Nic to ale nemění na tom, že mám tenhle seriál moc ráda a nikdy by mě nenapadlo na něj nějak nadávat. Ale přeci jenom, když jste v jednom projektu po tak dlouhou dobu, potřebujete dělat ještě něco jiného, aby z toho člověk úplně nezakrněl.
Vnímáte svou postavu Terezy, kterou hrajete už dvanáctý rok, jako svou hereckou škatulku? Zkrátka jako něco, co vám už nikdy nikdo neodpáře?
Svým způsobem to určitě škatulka je. Na druhou stranu díky ní mám už dvanáct let v uvozovkách jistou práci, kterou mám navíc ráda a která mě živí. To je pro mě hrozně důležité. Samozřejmě, že bych si to přála mít jako Terezka Voříšková, která točí pořád něco a není to rozhodně herečka jedné role. Ale taky se hercům může stát, že mají hluché období, kdy se nic neděje. To se mi díky Ulici zatím nikdy nestalo. Zase je to vyvážené tím, že nejen pro diváky, ale nejspíš i pro tvůrce jsem zkrátka Tereza Jordánová. Vlastně ani nechci tohle mínění vyloženě bořit, protože s Terezou je spojených dvanáct let mého života a mám ji ráda. Jsem ale moc ráda za to, že se mi v poslední době začíná dařit i jinde a jinak a že mě diváci můžou hlavně díky divadlu vidět i v jiných rolích – třeba jako prostitutku. (smích) (Roli prostitutky hraje v představení Dva nahatý chlapi v Branickém divadle, pozn. red.)
Stává se vám, že neznámí lidé vás oslovují jako Terezu?
Často mi mladí lidé na sociálních sítích píší, že by hrozně chtěli takovou učitelku, jako jsem já. To je roztomilé a moc mě to těší. Byla bych ale strašná učitelka! Asi bych děti mlátila. (smích)
Tak to je ještě celkem příjemné. Horší by to asi bylo, kdybyste hrála nějakou pořádnou potvoru.
Mám velkou výhodu, že Tereza je tak pozitivní postava, nikdy jsem se nesetkala s vysloveně zlostnými reakcemi. Ačkoli si pamatuju, že když jsem měla dějovou linku, že jsem podvedla svého kluka, tak mi občas lidé říkali, že takové věci bych dělat neměla. Stejně tak, když si Tereza začala se ženatým mužem. Občas nás dvě zkrátka nejsou schopní oddělit. Někteří mě i přímo oslovují jménem Tereza.
Řekla jste sice, že byste nemohla být učitelkou, ale na druhou stranu jezdíte s dětmi na tábory jako vedoucí. Tam vám trpělivost stačí?
Asi čtyři roky po sobě jsem jezdívala na koňský tábor do jižních Čech a ještě jsem dva roky učila na letní herecké škole. Když mě oslovili kvůli zmiňované letní škole, říkala jsem si, že přeci nemůžu učit herectví, na které nemám žádné školy. Na druhou stranu mě ale práce s dětmi baví, tak jsem na to kývla. Líbí se mi nikoli děti vychovávat, protože to mi vůbec nepřísluší, ale být zodpovědná za to, co říkám a jak se chovám, protože děti to všechno opravdu hodně vnímají. To na tom mám ráda – že můžete říct a udělat něco, co je třeba skutečně ovlivní na celý život.
Patricie Solaříková
Patricie Solaříková a Pavla Tomicová - Party seriálu Ulice (2010)
Patricie Solaříková a Marek Fryčák
A zrovna tahle zodpovědnost se vám líbí?
Ano, protože tím člověk vlastně vychovává sebe. Ale dělám to jen jednou za rok, protože je to dost náročné. (smích) Letos ještě uvidím, zda mi to vůbec časově vyjde.
Nemáte problém udržet si u dětí autoritu? Neumím si vás totiž představit, že na někoho třeba vážně zvýšíte hlas...
Ony vědí, kam až můžou u mě zajít. Do jisté míry zastávám spíš přísnost. Jsem po mamince takový Herodes. Nesnáším rozmazlené děti. Když je nějaké moc rozjívené, nemám problém si ho zpacifikovat. Nemyslím tím, že bych ho fyzicky trestala, to vůbec. Ale klidně ho rázně okřiknu. Když na to přijde, moc se s tím nepárám. Myslím, že moje děti opravdu rozmazlené nebudou.
Když si člověk letmo prohlédne články o vás, nejde se nevšimnout, že média extrémně často řeší, jak se hýbe vaše váha. Víc už to schytává snad jen Ewa Farna. Neštve vás to?
Teď už ne. Teď je to vlastně ve fázi, že když o mně cokoli napíšou, pokaždé u toho zmíní, že jsem zhubla. Ono už je to dva roky, ale píše se to pořád. Je to rozhodně příjemnější než to, co se psalo předtím. Měla jsem zkrátka takové macatější období. Moje maminka byla v pětadvaceti taky oplácaná, moje sestra stejně tak a dnes je po dvou dětech neuvěřitelně hubená. Skutečně to vnímám jako takové období, kterým si zřejmě ženy od Solaříků musí projít. Dnes už je mi to ale hlavně úplně jedno. Není míň podstatná věc v životě než to, kolik vážíte. Navíc mám ráda jídlo a diety mi přijdou úplně absurdní.
Patricie Solaříková■ Narodila se 19. prosince 1988 v Praze. |
Takže se v jídle moc neomezujete?
Myslím, že život je moc krátký na to, aby člověk řešil něco tak banálního. Když mám chuť, dám si klidně smažák s hranolkama a je mi to úplně fuk. Myslím, že o tom to právě je. Dokud jsem řešila každé sousto, tím víc jsem byla tlustší. Zcela popravdě, když jsem byla tlustší a psalo se o tom, tak to bylo hrozně nepříjemné. Každá holka, když přibere, tak doufá, že si toho nikdo nevšimne. Natož, aby se to rozebíralo v médiích a nazývali vás boubelka nebo baculka, špekoun, tlustoprd a já nevím jak... Nemyslím si, že jsem trpěla morbidní obezitou, aby se to muselo rozebírat takovým stylem. Takhle je to ale holt nastavené. Když o mně dnes nebo v budoucnu někdo napíše, že jsem přibrala, může mi tak akorát... políbit! Neříkám, že by se mi nelíbilo shodit ještě dvě tři kila, ale už to neřeším. Jsem se sebou spokojená, můj přítel je spokojený, a to jsou pro mě v téhle věci dva nejdůležitější lidé – já a on.
Když už jste zmínila přítele, tak se ještě musím vrátit na moment k dětem. Neprobudily ve vás zkušenosti z dětských táborů vaše vlastní biologické hodiny?
Ne. Moje sestra má dvě malé děti a od té doby, co se stala maminkou, mně přestalo tikat úplně všechno. (smích) Vím, že už bych na to teoreticky měla věk, ale s přítelem jsme zajedno v tom, že zatím opravdu ne. Navíc jsme spolu relativně krátce, abychom hupsli do dětí. A ještě ke všemu jsem takový ten staromódní člověk, který se chce nejdřív vdát a až pak si pořídit děti. Takže si dokážu představit, že bych se třeba za rok vdávala... Klidně. No a za další rok bych měla děti. Respektive nastavila jsem si takovou hranici, že do pětatřiceti bych rodinu chtěla. Vím, je to samozřejmě blbost, protože člověk míní a pánbůh mění, ale tak nějak jsem si to vysnila. Původně jsem tu hranici měla nastavenou do třiceti, ale vzhledem k tomu, že to je za rok a půl, tak... Ale kdo ví, třeba se mi to za půl roku v hlavě přecvakne a začnu tikat.
Po natáčení oblékla zástěru a štábu vařila obědyAčkoli v nekonečném seriálu Ulice hraje Patricie Solaříková už dvanáct sezon, nejde o její první seriálovou zkušenost. Jako malá holčička a později jako teenager se objevila v několika sériích dříve velice populárního seriálu Ranč U Zelené sedmy, který vysílala Česká televize. Na natáčení vzpomíná dodnes moc ráda. „Točilo se v létě a já měla všehovšudy nějakých deset natáčecích dní. Přesto jsem ale zůstala nakýblovaná u filmařů celé dva měsíce prázdnin,“ směje se při vzpomínce herečka.  Pavel Zedníček, Miroslav Noga, Milena Steinmasslová, Patricie Solaříková a Marián Beník v seriálu Ranč U Zelené sedmy (1996) Když nebyly zapotřebí její výkony na place, stala se užitečnou v zázemí. „Byla jsem tam s děvčaty v cateringu, takže jsem normálně vařila a chodila v zástěře. Když jsem šla náhodou točit na plac, všichni se mě ptali, co bude k obědu, protože jsem uměla nazpaměť celý jídelníček,“ vzpomíná Solaříková na svou netradiční dobrovolnickou brigádu. „Nikdo mi za to neplatil, ale mně to vůbec nevadilo, protože jsem to tam zbožňovala,“ zdůrazňuje a přiznává, že to nebylo jen jídlo, co ji tenkrát táhlo do bezprostřední blízkosti štábu i herců. „Tehdy jsem byla navíc platonicky zamilovaná do Mariána Beníka, který hrál staršího syna seriálové rodiny. To byla moje první velká platonická láska. A on to věděl,“ zasnila se v závěru vyprávění. |
