Pánové, dáma podává ruku první

Veronika Žilková je živel. Sedí na pohovce, kolem ní tančí vizážistka. "Klidně mi tu hlavu chytněte," říká jí herečka. Vzpomenu si na film Samorost, ve kterém poprvé zazářila jako neotesatelná dcera Milana Lasici. V Otesánkovi, jenž získal Českého lva za film roku, hraje ženu toužící po dítěti. Je to však stále ona. Impulzivní, spontánní, okouzlující. "Tuhle otázku si strčte někam," podotkne, když se jí něco nezdá.
V kolik jste dneska vstávala? Mám snad kruhy pod očima?

Ne. Ale pět dětí na krku. Televizi, divadlo, jak to stíháte? Vstávám každý den v šest hodin, v půl sedmé. Každý den, celý život. Pro vás ta devátá je asi tragická, koukám.

Hm... Jak vypadá váš běžný den? Třeba dnešek.

Ráno jsem vyvenčila psy, udělala čtyři svačiny, jedno dítě jsem doprovodila do školy v přírodě, druhé dítě jsem odvezla do školky. Ostatní šly po svých. Jen jsem zkontrolovala, jestli slečny nemají na sobě příliš make-upu. V jedenáct hodin mám setkání se štábem, s kterým budeme v srpnu dělat Zlatou hokejku, protože to budeme moderovat my čtyři...

Kdo?

Osádka Tele Tele? Ano. Potom mám sraz s týmem na nějaký film, který teď dělám, pak jdu domlouvat brigádu, protože nejstarší dcera si podle mne neváží peněz, tak půjde o prázdninách dělat. Pak přes město na třídní schůzku na gymnázium na Jižním Městě, kam po prázdninách nastupuje můj syn. Dneska naštěstí nehraji.

A když máte představení?

Tak nechodím spát po desáté, ale ve dvě.

Jste dost energická...

Já jsem z rodiny Václava Žilky, hudebního pedagoga a flétnisty, který si udrží smysl života tak dlouho, dokud nenaučí celý národ pískat na zobcovku, který si v sedmdesáti osmi letech koupil nové auto, protože to staré mu už přece třicet let nevydrží a který - když měl jednou výukový pořad pro děti - nechal ředitele Benziny, co mu sponzorsky zaplatil půjčovné za piano, dělat přede všemi dřepy, protože přišel pozdě. Sponzora!!!

"Kde vás našli?"

Viděl jsem vás poprvé ve filmu Samorost a už tam jste sršela energií pro socialistické plátno nebývalou... Mně se většinou stává, že mi redaktoři říkají: Kde vás našli? Protože jim je dvacet a mají pocit, že mě právě teď objevili. Já vám děkuji, že si pamatujete moje začátky.

Ale jak jste se potom vešla do role naivky v seriálu My všichni školou povinní?

Byla jsem hloupá, mladá a potřebovala jsem peníze... Chacha, to je otřepaná věta hollywoodských hvězd, když bulvár objeví jejich nahaté fotky. Tenkrát mi bylo dvacet. Točila jsem to ve stejné době jako Samorost. Na tom jenom vidíte, že je to v tom, co režisér po herci chce. Že každý, vy i já, máme v sobě 39 barev. A když chce jenom bílou, tak já tam přece nemohu cpát všechny ostatní barvy. Škatulkování není problém herců, to je problém těch, kdo s nimi spolupracují.

Jaké máte raději režiséry?

Právě ty, kteří mě nechtějí v obvyklých konvenčních polohách. To znamená, že mě nechtějí tam, kde už mě někdy někdo viděl.

To pro vás musel být Jan Švankmajer (autor Otesánka, pozn. redakce) požehnáním. Znala jste jej?

Myslíte, že jsem blbá blondýna, která uslyší poprvé jméno Švankmajer, až když ji zavolá? Byla bych mu ochotna umýt okna, vytřít podlahu, uvařit, protože jsem jeho filmy milovala. Když se mi ozval, skoro jsem u telefonu omdlela. Jenom mi nebylo jasné, co ode mne chce, když většinou točí s kameny a s loutkami, ale s herci moc ne.

Takže režisér by měl mít fantazii a vědět, co chce?

Vůdčí režisér mi vyhovuje nejvíc.

A kromě Jana Švankmajera?

Není třeba nápadné, že u Vladimíra Michálka vždycky všichni herci dostanou Českého lva? Není to proto, že by si obsazoval výborné herce, ale protože on s nimi umí výborně pracovat. Ale není zde jediný.

VYCHOVÁVÁME POSLUŠNÉ OVCE

A teď se zeptám já vás. Proč máme tak blbý školství?

Nevím, jsem plebejec.

Kdyby třeba ministr školství požadoval po učitelích individuální přístup k dětem, tak by to učitelé rádi splňovali. Ale když jim narve třicet dětí do třídy, dá jim šest tisíc plat a osnovy, které jsou na blití, koho můžou vychovat? Poslušné nevyčnívající ovečky. Mám synovce, který chodí do běžné školy v Německu. A on má jako normální předmět v páté třídě hru na violoncello a je jedno, jestli z dětí budou jednou pekaři a nemají třeba talent. Další předmět je hra v orchestru. Proto, aby se ty děti naučily poslouchat jeden druhého. I potom v životě. Říkat jim poslouchejte se navzájem" je blbost. Přes hru v orchestru se to podvědomě naučí. U nás jde o nesmyslné memorování, těžkou gramatiku a neustálé učení věcí, které se dnes dají najít na počítači. A taky jeden z povinných předmětů je tam basket. U nás tělesná výchova probíhá většinou tak, že si paní učitelka v sukni vezme píšťalku a děti běhají dokola. Sportovní výchova v tomto národě je špatná. V Německu mají každý den hodinu tělocviku. Už vědí, že děti po sportu lépe vnímají dějepis. A taky mi ve školství chybí předmět ­ získávání sebevědomí.

To má asi hlubší souvislost. Jiří Voskovec ke své poúnorové emigraci poznamenal, že kdo se jednou stane otrokem, má jen jedinou perspektivu: přežít svého otrokáře. Ale i pak bude otrokem.

Ano, tvrdím, že základní špatný kámen nás všech je, že nemáme zdravé sebevědomí. Ale kde jsme je měli získat, když se tady cíleně děti vychovávaly k nesebevědomí. Sebevědomí nezískáte na základě toho, že budete umět 36 přítoků nějaké řeky.

Tak jsme popravili školství a dál?

Jak to, že šmejd, který vymyslel H-Systém a okradl stovky lidí, běhá volně po světě? Jak to, že někdo vyfasuje osm let za to, že měl někde pytlíček trávy, a ten, kdo zabil svoje dítě, dostane tři roky? Jak já mohu mít sebevědomí, když za mnou nestojí dobrý právní systém?

Vy jste se přece pohybovala v politice, třeba jste to mohla změnit.

Byla jsem chvilku poslankyní a marně bojovala proti dálnici přes státní přírodní rezervaci. Teď jsem členkou Prosazu. Je to občanské sdružení, které pomáhá tělesně postiženým se vrátit do normálního života. Například po těžkém úraze skončíte ochrnutý. V nemocnici vás dají dohromady a pak zůstanete sedět doma na vozíku a nikdo vám nepoví, co máte dělat a jak žít dál. Můžete ležet v posteli a živořit z invalidního důchodu. Můžete zajet na místní úřad a říct: Dobrý den, jsem pětadvacetiletý bezvadný kluk, nemůžu hýbat rukama a nohama. Co mám dělat? Mám to rozjet ze skály jako ve Spartě, nebo pro mne máte nějakou práci? A oni vám řeknou: To je nám líto, ale nemáme nikoho, kdo by se tím zabýval, a práce není ani pro zdravý... A proto vzniklo sdružení Prosaz, které tomu klukovi sežene práci, zajistí asistenta a vezme ho o víkendu potápět nebo na ples.

Pomáháte potřebným. Jak pomáhají zákonodárci vám?

Nic moc. Chybějí dobré zákony na ochranu těch, co to potřebují. Stále platí, co v téhle společnosti zavedli soudruzi ­ že lidé na okraji patří na okraj, někam by se měli schovat, abychom mohli soudruhům ze spřátelených států ukazovat perspektivní naplánovanou budoucnost. Neexistuje ani nějaká výrazná daňová úleva pro bohatší občany, kteří by chtěli udělat dobrý skutek a buď zaměstnat postiženého, nebo přispět na dobročinnost. Pořád se jim vyplatí zaplatit fotbal, kde vyvěsí svoje logo, než koupit třeba slepým dětem vybavení na tábor. Protože daňová povinnost zatím na tohle nemyslí. A ve světě je to přitom běžné!

VLÁDU MÁM SESTAVENOU

Politika se vás tedy stále silně dotýká?

Po večerech si sestavuji svou vlastní vládu. Naši dětskou doktorku Šmakalovou ze zdravotního střediska, která praktikuje zdravý selský rozum, mám jako předsedu vlády. Pak jsem tam nominovala pár opravdových poslanců, ale jen takových, za které dám ruku do ohně.

A to jsou kteří?

Třeba Jiří Payne, který kromě toho, že byl kdysi v kotelně a vystudoval matfyz, si po nocích čte hebrejsky. Udělala bych ho ministrem financí. Ví totiž, díky Hebrejcům, že všechno už tady bylo a že je lepší čerpat ze zkušenosti generací před námi než pořád vymýšlet nějaké nesmyslné nové projekty a za ně si pak stavět vlastní pomníky. Pak by tam byl MUDr. Pavel Bém, spolužák a starosta Prahy 6. To je člověk, který byl u toho, když se zakládala protidrogová centra. Já sama s pěti dětmi ­ z toho čtyři jsou v pubertě ­ a při statistice, že každé druhé pražské dítě projde zkušeností s drogami, mu můžu poděkovat, že vůbec se o nějaké prevenci mluví.

Ti dva jsou z ODS. Máte ještě někoho jiného?

Člen mé vlády je úžasný Cyril Svoboda, který míří do Evropské unie, a tam já už chci konečně patřit a konečně chodit na letišti východem pro členy EU. Ale ten je z KDU-ČSL, takže má vláda" se po volbách dokázala domluvit. Ministrem kultury by byl Vladimír Výtiska, starosta Únětic, který malou mrtvou vesnici proměnil v kulturní centrum okolních vesnic, jako je třeba Praha. Založil únětické amatérské divadlo, ve kterém sám hraje. Je také výjimečný. Zdravotnictví by vedl můj zubař Marián Hošek, který je členem KDU-ČSL. Má sedm dětí a těhotným ženám trhá zuby bez umrtvení, aby neohrozil mimino. Ve vládě musí být zubař. Ten má respekt už z podstaty. A ministrem školství bych udělala Václava Klause, protože mi připadá dobré, jak těžce snáší nevychovanost a hloupost druhých. A také je jeden z mála mužů, který ví, že první podává ruku dáma, a to já hodně oceňuju. Snad by vychoval sebevědomější generaci.

Máte i ministra sociálních věcí?

Samozřejmě. Je to Iveta Pešková, předsedkyně našeho sdružení Prosaz, která ­ zní to blbě, ale pravdivě ­ vyrostla v Jedličkárně. Tahle dáma, která moc nehýbe rukama ani nohama a je na vozíčku, se potápí (!), má vystudovanou ekonomii (!), řídí Prosaz (!), cestuje po světě (!) a je prostě výjimečná. Zdravý člověk neví, co to je potřebovat pomoc. Když strana bude mít za ministra sociálních věcí zdravého člověka, tak nic moc nepochopila. Má soukromě sestavená vláda by byla dobrá.

Jak vás poslouchám, do politiky se už asi nevrátíte. Žádná strana by vás z pudu sebezáchovy a klidu nechtěla...

Museli by všichni povinně začít hrát v orchestru. Aby se naučili vzájemně poslouchat... Já taky občas ráda poslouchám. Ale jen toho, kdo je rozumný a kdo mě přepere.


Herečka Veronika Žilková ve filmu Otakáro Schmidta Eliška má ráda divočinu.

VERONIKA ŽILKOVÁ

Veronika Žilková, herečka

Veronika Žilková jako Šípková Růženka.

Fotografie ze seriálu Šípková Růženka.

Veronika Žilková

Veronika Žilková

Veronika Žilková na předávání cen Anno 2001.