Na kopečku nad dětským hřištěm žďárského minisídliště už po roce zase stojí roubené kulisy starověkých bašt, nástin paláců a obranných kůlů. Jeruzalém. Od skluzavek a pískovišť stoupá hlouček vojínů římské bleskové legie. Ještě na osm kroků vypadají značně opravdově. Za jednou z hradeb čeká velerada kněží, z nichž jeden bude určitě Kaifáš. Dost možná je to ten, který směrem k vojákům prohodí: Byli jste v hospodě? Už vám to do kopce nějak netáhne, co? V e Žďáru nad Sázavou se schyluje ke generálce pašijových her. I když ty letošní budou v této podobě už čtvrté a nabídky na hostování a zájezdy stále přicházejí, pašijoví herci tady mají zásadu: hraje se jen jednou, zadarmo a pro ně samotné.
Kristus
Martin Dobrovolný se pomalu ve třídě biskupského gymnázia umotává do dvoumetrového pásu plátna. Nad každým zákrutem trochu váhá: kam zamířit s látkou teď? Bederní rouška z doby Kristovy - a tím je teď on - nebyla určena k rychlému oblékání nebo svlékání. A to tu čeká ještě několik kusů starověkého úboru prorokova. Než se ale začne soukat do dlouhé košile, přichytí mu kostymérka na záda kus pevného kovralového koberce chránič proti bičování. "Já jsem hrál Ježíše hned při prvním ročníku před čtyřmi lety, pak jsem měl dvakrát roli vojáka," říká usměvavě Dobrovolný. Letos by opět nastoupil mezi legionáře, nebýt toho, že původní "letošní" Kristus si vymknul koleno a nemůže nastoupit. Tohle představení znamená pro všechny herce - díky snažení choreografa - dost značný pohyb sem a tam po vršíku mezi paneláky. Po dvaceti minutách je Ježíš v kostýmu "kompletní". Cítí se podle všeho dobře a nějakou zbytečnou skromností - snad že je to velká čest - se netrápí: "Vždyť Josef byl tesař a já jsem povoláním truhlář." Směje se svému "předurčení". Nato, že se schyluje ke generálce, je pašijový "první milovník" nadobyčej klidný. Ani nedrmolí v horečnatém opakování text. "Text i s hudbou a efekty máme na kompaktu. T en prostor bychom sami neukřičeli. Takže stačí se do mluveného slova z playbacku trefovat pusou. A gestikulace je samozřejmě moc důležitá," vysvětluje Ježíš Kristus Martin Dobrovolný. Ještě než vyjde na travnatou scénu, přejede si mimoděk hřbetem ruky mezi lopatkami po ukrytém kusu koberce. Bičovat ho bude - v kostýmu biřice římské kohorty - jeho bratr. Tchyně je za plačku.
Pan Pontský
"…tak si sundej aspoň ty brejle," pobídne Piláta Kaifáš, když se oba skryti za kopcem v přírodním zákulisí potkají. Zatímco Kaifáš je na generálku vyfiknutý podle dva tisíce let staré jeruzalémské módy, Pilát Pontský je drze v džínách a kožené bundě. I prostý dav palestinské lůzy - která je teď na scéně vpředu - musel choreograf napomenout, když si všimnul, že mnoho snaživých ochotníků by sice za autentičnost svého zevnějšku a výkonu dýchalo, ale na brýjle zapomnělo. "Brejle nemůžu dát dolu, na věži ještě nejsou podlahy, mám tam jenom trámky. Nerad bych sletěl," dí Pilát Pontský a rozvážně a sebevědomě odchází za svou rolí. Libor Havlík, nyní Pilát, by na generálce byl také rád ve svém rouchu římského protektora, ale nestihl to. Jako jeden ze skupiny lidí, kteří si ve Žďáru mezi sebou rozdělili celou organizaci pašijí, měl moc práce. Že nestihne pro plášť a sandály zajet, věděl už odpoledne, když se setníkem legií jeli městem rychle ještě něco opatřit a míjeli učitelku místní mateřské školy: "Hele, Panna Maria jde…" Zatímco v šestapadesátiminutových žďárských pašijích hájí Libor Havlík zájmy římského imperátora a během příprav představ ení je za nejmenov ané ho, ale o to důležitějšího finančního manažera, v čase, který mu nad jarem každoročně zbude, pracuje jako "cent rální sekretář Kolpingov a díla ČR". T ato org anizace v minulém století zalo žená k duchovnímu růstu a zajištění ži v ota venko vských tov aryšů a služeb n ých přicházejících do měst, má dnes pobočky v padesáti zemích světa. "Já ani hrát nechtěl. Ne proto, že role Piláta není zrovna pozitivní. Hlav ně proto, že mám tak málo času. Ale uznáv ám, že to tak musí být. Pro posta vu Piláta je holt potřeba nějaké dispo zice, rozhodnost, autorita… A já mám dva metry a sto čtyřicet kilo," přiznáv á Pilát. Celý synedrion velekněží už je v akci. Římský zastupitel už už by se měl objevit poprvé na scéně. Ještě něco rychle šeptem řeší se dvěma členy legie: "Když nemáte žádný lav ór, ve kterým bych si myl ruce… T ak rychle doběhni támhle k potoku. T řeba tam b ude nějaká flaška, aspoň mi ty ruce poleješ." V oják odporuje: "Vždyť jsme to všechno vysbírali a vyčistili, aby tu bylo na představ ení čisto…" T o už musí Pilát na scénu. A na na rážku "…myji si ruce…" ponoří dlaně za brdlení kulisy a sice nasucho, o to ale usilovněji smývá se sebe vinu za smrt proroko vu…
Passio = latinsky utrpení
"Úplně první uvedení pašijových her bylo zřejmě v italském Monte Cassinu ve dvanáctém století. Dnes se z původního textu zachovalo jen nějakých 150 veršů," poučuje zpoza pracovního stolu ve svém libereckém domě V ojtěch Ron. Má neuvěřitelné encyklopedické vědomí o veškeré světové historii pašijí. Však také často při hovoru otvírá rukopis své připravované knihy o pašijových hrách. Hra o Kristu měla už během celé hrané historie tisíce podob. Anály hovoří i o pašijích dětských, alegorických, velmi naturálních a brutálních hrách pokřesťanštěných indiánů, o rozpustile veršovaných popěvcích žakéřských, ale i třeba o pašijích feministických, při nichž i Krista hrála sveřepě žena. "Na českém území bylo odehráno tisíce a tisíce her. Jako zvláštnost lze vyjmout například Vrchlabské pašije z roku 1771. T ehdy se celé Vrchlabí proměnilo v Jeruzalém - třeba děkanství bylo jako sídlo Piláta, zámek byl Kaifášův - a hra trvala týden," udivuje posluchače V ojtěch Ron. Zajímavé je například ale i to, že zatímco Janu Amosu Komenskému se pašije podařilo přes veškeré snažení uvést až v emigraci, Jan Hus byl zarytým odpůrcem jakéhokoliv hraní. Sám Ron celý život působil jako herec a iv Pašijích si zahrál: "Měl jsem roli Ďábla." Dnes je uznávaným teatrologem. Moc a moc rád by se na představení do Žďáru vydal, ale je upoután na invalidní vozík. "Tak mi alespoň pošlete nějaké fotografie," žádá. Nijak nad sebou ale nehořekuje a dopis s drsným humorem podepisuje: V ojtěch Ron von Prothesa.
…a 216 ostatních
Ve Žďáru už byl Ježíš přivázán ke kůlu a důtkami zbit, hra notně postoupila. Jak zkouška postupuje, všichni už hubeného muže v bejzbolce - choreografa - začali považovat tak trochu za součást představení: běhá s mikrofonem po kopečku nahoru a dolů a diriguje tu plačky, tu Kaifáše, tam rovná do zdánlivě neuspořádaného davu lůzu přihlížející křižování. "Kromě těch dvou, tedy Ježíše a Piláta, hraje dalších 216 lidí. Jsou to nejen studenti, ale hodně i jejich rodičů nebo prostě jenom tak lidi ze Žďáru. Žádný konkurs jsme nedělali," říká ředitel biskupského gymnázia a nejspíš iklíčová postava celých her Jiří Cočev. On sám ale žádnou roli nemá: "Mně stačí ty starosti s přípravami. To zabere vždycky tak tři měsíce. Krom toho jsem se postaral o nahrání muziky." A další a další se starali. Kostým si každý herec šije sám a většinou na vlastní náklady. I setník - velitel římských vojáků, ředitel regionální charity. I Kaifáš, elektrikář. I svatý Petr, fotograf. I Jidáš, lesní inženýr. I lotři na kříži, studenti biskupského gymnázia. V hloučku dětí navázaných do světlých splývavých říz ční jedna větší postavička: slepá dívka. Svůj nejdůležitější výstup - Kristus ji uzdraví, ona prohlédne a hraje si s dětmi - už má za sebou a kluci a holky navlečení pod kostýmy do mikin a tepláků kolem ní poskakují. Pokud na zkoušce nenastydne, půjde zítra už zase jako čtrnáctiletá Eva Kincová do gymnázia. Je ve třetím ročníku a slepou hraje už počtvrté: "Myslím, že mi tuhle roli nikdo ani nezávidí, ani se mi kvůli ní nesměje. Akorát jednu dobu mi holky ve škole říkaly Esmeraldo…"
Epilog
Titulků se na konec představení šest možná i nějakých osm tisíc lidí nedočká. A herci se nedočkají honoráře. Zato jiná města, která svůj "pašijový mančaft" nemají, Žďárské úporně zvou a přemlouvají. I na pražské Staroměstské už je lákali. Jiří Cočev je sice na pašije ve "Žďáře" pořádně pyšný, ale nikam je nepoveze: "Je to největší křesťanský svátek. To my sami pro sebe tak slavíme. Jednou bychom to udělali za peníze, a přestalo by to být to ono…"
Kristus
Martin Dobrovolný se pomalu ve třídě biskupského gymnázia umotává do dvoumetrového pásu plátna. Nad každým zákrutem trochu váhá: kam zamířit s látkou teď? Bederní rouška z doby Kristovy - a tím je teď on - nebyla určena k rychlému oblékání nebo svlékání. A to tu čeká ještě několik kusů starověkého úboru prorokova. Než se ale začne soukat do dlouhé košile, přichytí mu kostymérka na záda kus pevného kovralového koberce chránič proti bičování. "Já jsem hrál Ježíše hned při prvním ročníku před čtyřmi lety, pak jsem měl dvakrát roli vojáka," říká usměvavě Dobrovolný. Letos by opět nastoupil mezi legionáře, nebýt toho, že původní "letošní" Kristus si vymknul koleno a nemůže nastoupit. Tohle představení znamená pro všechny herce - díky snažení choreografa - dost značný pohyb sem a tam po vršíku mezi paneláky. Po dvaceti minutách je Ježíš v kostýmu "kompletní". Cítí se podle všeho dobře a nějakou zbytečnou skromností - snad že je to velká čest - se netrápí: "Vždyť Josef byl tesař a já jsem povoláním truhlář." Směje se svému "předurčení". Nato, že se schyluje ke generálce, je pašijový "první milovník" nadobyčej klidný. Ani nedrmolí v horečnatém opakování text. "Text i s hudbou a efekty máme na kompaktu. T en prostor bychom sami neukřičeli. Takže stačí se do mluveného slova z playbacku trefovat pusou. A gestikulace je samozřejmě moc důležitá," vysvětluje Ježíš Kristus Martin Dobrovolný. Ještě než vyjde na travnatou scénu, přejede si mimoděk hřbetem ruky mezi lopatkami po ukrytém kusu koberce. Bičovat ho bude - v kostýmu biřice římské kohorty - jeho bratr. Tchyně je za plačku.
Pan Pontský
"…tak si sundej aspoň ty brejle," pobídne Piláta Kaifáš, když se oba skryti za kopcem v přírodním zákulisí potkají. Zatímco Kaifáš je na generálku vyfiknutý podle dva tisíce let staré jeruzalémské módy, Pilát Pontský je drze v džínách a kožené bundě. I prostý dav palestinské lůzy - která je teď na scéně vpředu - musel choreograf napomenout, když si všimnul, že mnoho snaživých ochotníků by sice za autentičnost svého zevnějšku a výkonu dýchalo, ale na brýjle zapomnělo. "Brejle nemůžu dát dolu, na věži ještě nejsou podlahy, mám tam jenom trámky. Nerad bych sletěl," dí Pilát Pontský a rozvážně a sebevědomě odchází za svou rolí. Libor Havlík, nyní Pilát, by na generálce byl také rád ve svém rouchu římského protektora, ale nestihl to. Jako jeden ze skupiny lidí, kteří si ve Žďáru mezi sebou rozdělili celou organizaci pašijí, měl moc práce. Že nestihne pro plášť a sandály zajet, věděl už odpoledne, když se setníkem legií jeli městem rychle ještě něco opatřit a míjeli učitelku místní mateřské školy: "Hele, Panna Maria jde…" Zatímco v šestapadesátiminutových žďárských pašijích hájí Libor Havlík zájmy římského imperátora a během příprav představ ení je za nejmenov ané ho, ale o to důležitějšího finančního manažera, v čase, který mu nad jarem každoročně zbude, pracuje jako "cent rální sekretář Kolpingov a díla ČR". T ato org anizace v minulém století zalo žená k duchovnímu růstu a zajištění ži v ota venko vských tov aryšů a služeb n ých přicházejících do měst, má dnes pobočky v padesáti zemích světa. "Já ani hrát nechtěl. Ne proto, že role Piláta není zrovna pozitivní. Hlav ně proto, že mám tak málo času. Ale uznáv ám, že to tak musí být. Pro posta vu Piláta je holt potřeba nějaké dispo zice, rozhodnost, autorita… A já mám dva metry a sto čtyřicet kilo," přiznáv á Pilát. Celý synedrion velekněží už je v akci. Římský zastupitel už už by se měl objevit poprvé na scéně. Ještě něco rychle šeptem řeší se dvěma členy legie: "Když nemáte žádný lav ór, ve kterým bych si myl ruce… T ak rychle doběhni támhle k potoku. T řeba tam b ude nějaká flaška, aspoň mi ty ruce poleješ." V oják odporuje: "Vždyť jsme to všechno vysbírali a vyčistili, aby tu bylo na představ ení čisto…" T o už musí Pilát na scénu. A na na rážku "…myji si ruce…" ponoří dlaně za brdlení kulisy a sice nasucho, o to ale usilovněji smývá se sebe vinu za smrt proroko vu…
Passio = latinsky utrpení
"Úplně první uvedení pašijových her bylo zřejmě v italském Monte Cassinu ve dvanáctém století. Dnes se z původního textu zachovalo jen nějakých 150 veršů," poučuje zpoza pracovního stolu ve svém libereckém domě V ojtěch Ron. Má neuvěřitelné encyklopedické vědomí o veškeré světové historii pašijí. Však také často při hovoru otvírá rukopis své připravované knihy o pašijových hrách. Hra o Kristu měla už během celé hrané historie tisíce podob. Anály hovoří i o pašijích dětských, alegorických, velmi naturálních a brutálních hrách pokřesťanštěných indiánů, o rozpustile veršovaných popěvcích žakéřských, ale i třeba o pašijích feministických, při nichž i Krista hrála sveřepě žena. "Na českém území bylo odehráno tisíce a tisíce her. Jako zvláštnost lze vyjmout například Vrchlabské pašije z roku 1771. T ehdy se celé Vrchlabí proměnilo v Jeruzalém - třeba děkanství bylo jako sídlo Piláta, zámek byl Kaifášův - a hra trvala týden," udivuje posluchače V ojtěch Ron. Zajímavé je například ale i to, že zatímco Janu Amosu Komenskému se pašije podařilo přes veškeré snažení uvést až v emigraci, Jan Hus byl zarytým odpůrcem jakéhokoliv hraní. Sám Ron celý život působil jako herec a iv Pašijích si zahrál: "Měl jsem roli Ďábla." Dnes je uznávaným teatrologem. Moc a moc rád by se na představení do Žďáru vydal, ale je upoután na invalidní vozík. "Tak mi alespoň pošlete nějaké fotografie," žádá. Nijak nad sebou ale nehořekuje a dopis s drsným humorem podepisuje: V ojtěch Ron von Prothesa.
…a 216 ostatních
Ve Žďáru už byl Ježíš přivázán ke kůlu a důtkami zbit, hra notně postoupila. Jak zkouška postupuje, všichni už hubeného muže v bejzbolce - choreografa - začali považovat tak trochu za součást představení: běhá s mikrofonem po kopečku nahoru a dolů a diriguje tu plačky, tu Kaifáše, tam rovná do zdánlivě neuspořádaného davu lůzu přihlížející křižování. "Kromě těch dvou, tedy Ježíše a Piláta, hraje dalších 216 lidí. Jsou to nejen studenti, ale hodně i jejich rodičů nebo prostě jenom tak lidi ze Žďáru. Žádný konkurs jsme nedělali," říká ředitel biskupského gymnázia a nejspíš iklíčová postava celých her Jiří Cočev. On sám ale žádnou roli nemá: "Mně stačí ty starosti s přípravami. To zabere vždycky tak tři měsíce. Krom toho jsem se postaral o nahrání muziky." A další a další se starali. Kostým si každý herec šije sám a většinou na vlastní náklady. I setník - velitel římských vojáků, ředitel regionální charity. I Kaifáš, elektrikář. I svatý Petr, fotograf. I Jidáš, lesní inženýr. I lotři na kříži, studenti biskupského gymnázia. V hloučku dětí navázaných do světlých splývavých říz ční jedna větší postavička: slepá dívka. Svůj nejdůležitější výstup - Kristus ji uzdraví, ona prohlédne a hraje si s dětmi - už má za sebou a kluci a holky navlečení pod kostýmy do mikin a tepláků kolem ní poskakují. Pokud na zkoušce nenastydne, půjde zítra už zase jako čtrnáctiletá Eva Kincová do gymnázia. Je ve třetím ročníku a slepou hraje už počtvrté: "Myslím, že mi tuhle roli nikdo ani nezávidí, ani se mi kvůli ní nesměje. Akorát jednu dobu mi holky ve škole říkaly Esmeraldo…"
Epilog
Titulků se na konec představení šest možná i nějakých osm tisíc lidí nedočká. A herci se nedočkají honoráře. Zato jiná města, která svůj "pašijový mančaft" nemají, Žďárské úporně zvou a přemlouvají. I na pražské Staroměstské už je lákali. Jiří Cočev je sice na pašije ve "Žďáře" pořádně pyšný, ale nikam je nepoveze: "Je to největší křesťanský svátek. To my sami pro sebe tak slavíme. Jednou bychom to udělali za peníze, a přestalo by to být to ono…"
