Člověk by měl odejít dříve, než začne být směšný. A musí věřit, že tu chvíli dokáže poznat.
Když vypráví o svých pocitech stárnoucího muže, nehýří zrovna optimismem. Tvrdí, že stáří není ušlechtilé, ale zlé a smutné: "Ti stařečkové a stařenky posedávající na lavičkách v parku, co se usmívají na sousedovic děti a kupují jim pamlsky, to nejsou žádní smíření andělé. To je jen jejich póza, maska, obrana proti samotě." Samotě a stáří čelí i Otakar Motejl. Ovšem po svém způsobu. Odmítá odejít do důchodu a dokáže vtipkovat na vlastní účet. Předpokládala jsem, že si budeme povídat v jeho brněnské kanceláři, on však navrhl: "Přijďte v pátek večer ke mně domů. Musím vám přece ukázat svou sbírku motýlů!" A pak - před několika exempláři exotických motýlů, které v posledních letech dostává od přátel k narozeninám, lakonicky shrnul situaci: "Stařík už je neškodný a trochu k smíchu, že? Kdepak, žádnou pořádnou sbírku vám už neukážu. Ale bývaly doby, kdy jsem motýly skutečně sbíral..."
* Když už jsme u těch motýlů, kde se vůbec vzali Motejlové, rod s tak půvabným českým jménem?
V Podkrkonoší, tam je hodně Motejlů. Můj dědeček, když vystudoval práva, se z Lomnice nad Popelkou přestěhoval do Prahy. Byl to velmi racionální člověk, chtěl vybudovat novou dynastii, a tak každému ze svých sedmi dětí určil, čím bude. První syn měl zdědit advokacii, druhý šel na medicínu, třetí na strojní fakultu. Mezitím se narodily tři holky a na posledního syna zbyla farmacie. Jenže pak do dědečkových počtů zasáhla válka - jedním z první padlých rakouských vojáků byl jeho nejstarší syn. Dědeček jednal operativně. Škrtl farmacii a mému, tehdy patnáctiletému tátovi, bylo přiděleno zase právo. Aby byla zachována rodinná kontinuita.
* Na rodinnou tradici jste myslel později i vy?
Já vyrůstal ve zcela jiné atmosféře. Díky mamince v naší rodině dominovala medicína. Děda, praděda, strýcové a prastrýcové z matčiny strany byli lékaři, všech šest bratranců a sestřenic se jimi stalo, totéž se očekávalo ode mne. Nevím, proč jsem nakonec zvolil práva. Asi intuitivně, nemyslel jsem na tradice, protože v roce 1950 nebylo v čem pokračovat. Ani jsem to neudělal kvůli tátovi. Ten se také upřímně zděsil, dal mi facku a přihlášku na školu odmítl podepsat.
* Váš otec pověsil po roce 1948 advokacii na hřebík?
Věděl, že v takové době by bylo lepší, kdybych byl lékař. Sám se svého řemesla nemohl zříci, pracoval vlastně až do smrti. Přesluhoval nejprve proto, že mu socialistický režim nepřiznal ani jeden odpracovaný rok do penze. A později už nedokázal odejít. V iděl jsem, jak za tím psacím stolem stárne, ztrácí přehled. Nakonec se se mnou chodil radit o banálních věcech. A neuvědomoval si, že vzbuzuje jen smutné rozpaky.
* Vám je dnes osmašedesát. Nebojíte se, že zítra, pozítří zahlédnete také rozpaky v očích svých kolegů?
Bojím. Táta je mi mementem. V ím, jak je důležité umět včas odejít. V roce 1992, když mi bylo šedesát, jsem si řekl, že toho v pětašedesáti nechám. Bylo jasné, že tedy 10.9.1997 jdu naposledy do jakékoliv práce. Potom přišel konec roku 1996 a já se přistihl, že uvažuju o tom, že odejít do důchodu 11. září je vlastně blbé datum. Elegantnější by bylo na konci měsíce, anebo na konci roku? A odchod jsem začal oddalovat. Na funkci předsedy Nejvyššího soudu jsem rezignoval až na začátku roku 1998. Pochlapil jsem se. Šlo o princip.
* Tím principem myslíte limitní věkovou hranici, kterou jste se marně pokoušel prosadit v soudnictví?
Stále si myslím, že soudci by měli mít přesně definovanou dobu pro odchod do důchodu. To je těch mých, byť ošvindlovaných, pětašedesát let. A k tomu by měla být i stanovena maximální funkční doba. Když to budu demonstrovat na svém příkladu, byl jsem předsedou Nejvyššího soudu a kromě ústavně jen těžko zdůvodnitelného rozhodnutí prezidenta republiky mne nic a nikdo z té židle nemohl dostat. Byl jsem zralý tam sedět ještě deset let. Takové poměry jsou nenormální! I když jsem nová pravidla hry proti odporu odborné veřejnosti neprosadil, stejně na ně dojde. Platí po celé Evropě a jsou zcela korektní.
* Také ale tvrdá, ne? Vždyť vy sám jste dokladem, že i v důchodovém věku může být člověk velmi aktivní.
Ta nová pravidla hry by mi však ušetřila ono bolestivé martýrium rozhodování. Všechno by bylo jasné, karty rozdané. To by byl balzám pro člověka, jenž je posedlý profesí jako já. Když ovšem žádné mantinely neexistují, začnete smlouvat sám se sebou. Sice jsem to na soudě sbalil, ale jakmile se vyskytla nabídka z ministerstva spravedlnosti, vzal jsem ji. A od té doby unikám času. Žene mne touha něco dělat a strach z lenosti. Kdybych zůstal nečinně doma, zplesnivěl bych a umřel hlady. Snad bych i přestal kouřit, jelikož bych se nepřinutil jít do trafiky...
* Vyrovnat se se stářím tedy není lehké?
Stáří je iracionální, blbé. Je to stav věčného pochybování. Před dvaceti lety bych mávl rukou, ateď mne mrzí, že si mne třeba na nějaké bezvýznamné recepci nikdo nevšímá. Přitom je pochopitelné, že okolo pana ministra se vždycky někdo ochomýtal, a za rozkošným důchodcem nikdo nezajde. Na co by se ho ptali? Na žlučníkové potíže? Chápete, apřesto je vám nad těmi jednohubkami mizerně. V pokročilejším věku si doléváte kalich hořkosti až po okraj, usrkáváte, litujete se a bojíte se. T řeba nedostatku peněz.
* Nedostatku peněz? To se bývalého ministra snad netýká.
Netýká, samozřejmě! To jen demonstruju další projev stařeckých pochyb. Nikdy jsme se ženou nežili v blahobytu, ale nedřeli jsme ani bídu. Od roku 1991, co se pohybuju v nejvyšších státních funkcích, se naše situace velmi vylepšila, a já přestal počítat. V tom je problém. Dnes, když mám nárok na vskutku panský důchod, se děsím, že to bude asi o devadesát procent méně, než kolik činí můj plat. Budu muset zapomenout na rychločistírny, častěji zhasínat v kuchyni... A nebudu moct být tak štědrý jako doposud. Nejsem jediný stařík, který se obává, že když bude mít míň, tak ho přestanou mít lidi rádi. A že je ztratí.
* V tom případě o tolik nepřijdete.
Typická reakce mladého člověka! Když mi bylo asi tak pětatřicet, setkal jsem se s klientem, který v koncentráku přišel o všechny blízké. Za komunistů dostal nálepku spekulanta, zavřeli ho, protože skupoval zlato. Setkali jsme se ve vazbě a já se ho naivně ptal, proč to, proboha, dělal. Přece na stáří, odpověděl. Dnes už vím, co tím myslel. Neměl strach, že ve stáří nebude mít co jíst, ale že si ho lidé přestanou vážit, protože nebude mít, co by mohl nabídnout, čím zaujmout. Stáří je prostě smutná, zlá věc, věřte mi. A proto je třeba staré lidi včas poslat do penze.
* Právě v soudnictví by však jejich moudrost a zkušenosti mohly být výhodou, ne?
Já si to nemyslím. Starý člověk má sice zkušenosti, vědomosti, ale tíhne k rutině. Přinejmenším. Je ješitnější, méně přístupný kritice, dogmatičtější a vztahovačnější.
* Ale zase může chápat slabosti druhých, je umírněnější.
Není to tak! Dokud jste mladší, díváte se po světě. Potom přijde doba - u chlapa tedy - že se díváte po ženských. Pak v další fázi se začnete dívat po chlapech. Nejdříve proto, abyste sám sebe utěšil, že on je sice mladší, ale vy vypadáte zachovaleji. A pak už se ohlížíte jen po nepříteli. A začnete kombinovat, hledat souvislosti tam, kde nejsou. O člověku, který vás nepozdraví, byste si kdysi řekla, klacek nevychovanej. Ale teď už v tom nevidíte nevychovanost, ale program. Ten člověk na vás šije boudu, chce vás vyšoupnout ze židle, připravit o vliv. Stáří zdaleka není stav ušlechtilosti.
* A co vy, ve které se nacházíte fázi?
Co bych si namlouval, jsem na konci. Ne že bych viděl nepřítele za každým rohem, ale občas mám co dělat, abych takové myšlenky, ty pavouky, vymetl z rohů.
* Když jste tak velmi kritický ke stáří, nechápu, proč jste vzal kandidaturu na ombudsmana. Nebylo by poctivější oprášit staré koníčky a jít do penze?
Objektivně vzato, mohu vám jen přitakat. Subjektivně vzato, nemáme ty mantinely, a tak do důchodu ještě nepůjdu. Jsem prostě takový typ. Ombudsman je pro mne výzva, zajímavá příležitost. Ale i bez ní bych si našel práci, už jsem ji měl vyhlídnutou v archivu. Svou profesi jsem vždy dělal naplno, nemám koníčky, protože na ně nebyl čas. A já tím - popravdě řečeno - nikdy netrpěl.
* To budete ještě šest let přesluhovat?
Těch šest let je doba maximální. Máte pravdu, je dlouhá. Zatím se cítím zdráv. První a poslední infarkt jsem si pořídil v padesáti, přežil jsem ho a je mi dobře. Samozřejmě, hůře nesu pendlování mezi Prahou a Brnem, kde sídlí můj úřad. Jenže mám desatero důvodů, zvláště těch pocitových, proč se v pátek vracet domů, do Prahy. Tedy nepřipadá v úvahu, že bych to tady zrušil a koupil si místo na brněnském hřbitově. A tak budu pendlovat, pracovat, dělat vše, co je v mých silách...
* A co pak? Až zahlédnete rozpaky v očích kolegů?
Otevřu krabici s právní pozůstalostí svého dědečka. Je to vlastně jen jeden zajímavý příběh - spor o dědictví po Bedřichu Smetanovi. Už dlouho si říkám, že se na to chci podívat. Až bude čas. T uhle, když jsem ten fascikl přemísťoval, z něj vypadl bílý list papíru. Na něm dvě věty. Dojaly mne. Psal je táta, měl stejné plány do důchodu. Nikdy však na ně nedošlo. Tehdy jsem mu to zazlíval, dnes chápu. Také hledám záminky, proč k tomu spisu ještě nesednout.
* A co když ty rozpaky už nebudete schopen rozeznat?
Ne, směšný bych být nechtěl. A tak mi nezbývá než věřit, že až se ten okamžik bude blížit, že ho poznám.
* * *
OTAKAR MOTEJL (68) se v roce 1950 rozhodl být advokátem a nikdy nelitoval. Když se na začátku devadesátých let stal předsedou Nejvyššího soudu, měl možnost vrátit se ke svým starým případům, ani jeden však znovu neotevřel. "Nepovažuju je za zvorané. Vždycky jsem se snažil dělat pro klienty vše, co bylo možné." Svou přítomnost u politických procesů v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy často hájil disidenty, nazývá službou první pomoci: "To nebyla žádná advokacie, spíš umělé dýchání pro lidi zahnané do vazebních tepláků. Samozřejmě, občas jsem si připadl jako ten vůl, co dýchá na Ježíška a účinkuje při tom absurdním představení. Ale - co jsem měl dělat? Měl jsem takové klienty odmítat?"
Když vypráví o svých pocitech stárnoucího muže, nehýří zrovna optimismem. Tvrdí, že stáří není ušlechtilé, ale zlé a smutné: "Ti stařečkové a stařenky posedávající na lavičkách v parku, co se usmívají na sousedovic děti a kupují jim pamlsky, to nejsou žádní smíření andělé. To je jen jejich póza, maska, obrana proti samotě." Samotě a stáří čelí i Otakar Motejl. Ovšem po svém způsobu. Odmítá odejít do důchodu a dokáže vtipkovat na vlastní účet. Předpokládala jsem, že si budeme povídat v jeho brněnské kanceláři, on však navrhl: "Přijďte v pátek večer ke mně domů. Musím vám přece ukázat svou sbírku motýlů!" A pak - před několika exempláři exotických motýlů, které v posledních letech dostává od přátel k narozeninám, lakonicky shrnul situaci: "Stařík už je neškodný a trochu k smíchu, že? Kdepak, žádnou pořádnou sbírku vám už neukážu. Ale bývaly doby, kdy jsem motýly skutečně sbíral..."
* Když už jsme u těch motýlů, kde se vůbec vzali Motejlové, rod s tak půvabným českým jménem?
V Podkrkonoší, tam je hodně Motejlů. Můj dědeček, když vystudoval práva, se z Lomnice nad Popelkou přestěhoval do Prahy. Byl to velmi racionální člověk, chtěl vybudovat novou dynastii, a tak každému ze svých sedmi dětí určil, čím bude. První syn měl zdědit advokacii, druhý šel na medicínu, třetí na strojní fakultu. Mezitím se narodily tři holky a na posledního syna zbyla farmacie. Jenže pak do dědečkových počtů zasáhla válka - jedním z první padlých rakouských vojáků byl jeho nejstarší syn. Dědeček jednal operativně. Škrtl farmacii a mému, tehdy patnáctiletému tátovi, bylo přiděleno zase právo. Aby byla zachována rodinná kontinuita.
* Na rodinnou tradici jste myslel později i vy?
Já vyrůstal ve zcela jiné atmosféře. Díky mamince v naší rodině dominovala medicína. Děda, praděda, strýcové a prastrýcové z matčiny strany byli lékaři, všech šest bratranců a sestřenic se jimi stalo, totéž se očekávalo ode mne. Nevím, proč jsem nakonec zvolil práva. Asi intuitivně, nemyslel jsem na tradice, protože v roce 1950 nebylo v čem pokračovat. Ani jsem to neudělal kvůli tátovi. Ten se také upřímně zděsil, dal mi facku a přihlášku na školu odmítl podepsat.
* Váš otec pověsil po roce 1948 advokacii na hřebík?
Věděl, že v takové době by bylo lepší, kdybych byl lékař. Sám se svého řemesla nemohl zříci, pracoval vlastně až do smrti. Přesluhoval nejprve proto, že mu socialistický režim nepřiznal ani jeden odpracovaný rok do penze. A později už nedokázal odejít. V iděl jsem, jak za tím psacím stolem stárne, ztrácí přehled. Nakonec se se mnou chodil radit o banálních věcech. A neuvědomoval si, že vzbuzuje jen smutné rozpaky.
* Vám je dnes osmašedesát. Nebojíte se, že zítra, pozítří zahlédnete také rozpaky v očích svých kolegů?
Bojím. Táta je mi mementem. V ím, jak je důležité umět včas odejít. V roce 1992, když mi bylo šedesát, jsem si řekl, že toho v pětašedesáti nechám. Bylo jasné, že tedy 10.9.1997 jdu naposledy do jakékoliv práce. Potom přišel konec roku 1996 a já se přistihl, že uvažuju o tom, že odejít do důchodu 11. září je vlastně blbé datum. Elegantnější by bylo na konci měsíce, anebo na konci roku? A odchod jsem začal oddalovat. Na funkci předsedy Nejvyššího soudu jsem rezignoval až na začátku roku 1998. Pochlapil jsem se. Šlo o princip.
* Tím principem myslíte limitní věkovou hranici, kterou jste se marně pokoušel prosadit v soudnictví?
Stále si myslím, že soudci by měli mít přesně definovanou dobu pro odchod do důchodu. To je těch mých, byť ošvindlovaných, pětašedesát let. A k tomu by měla být i stanovena maximální funkční doba. Když to budu demonstrovat na svém příkladu, byl jsem předsedou Nejvyššího soudu a kromě ústavně jen těžko zdůvodnitelného rozhodnutí prezidenta republiky mne nic a nikdo z té židle nemohl dostat. Byl jsem zralý tam sedět ještě deset let. Takové poměry jsou nenormální! I když jsem nová pravidla hry proti odporu odborné veřejnosti neprosadil, stejně na ně dojde. Platí po celé Evropě a jsou zcela korektní.
* Také ale tvrdá, ne? Vždyť vy sám jste dokladem, že i v důchodovém věku může být člověk velmi aktivní.
Ta nová pravidla hry by mi však ušetřila ono bolestivé martýrium rozhodování. Všechno by bylo jasné, karty rozdané. To by byl balzám pro člověka, jenž je posedlý profesí jako já. Když ovšem žádné mantinely neexistují, začnete smlouvat sám se sebou. Sice jsem to na soudě sbalil, ale jakmile se vyskytla nabídka z ministerstva spravedlnosti, vzal jsem ji. A od té doby unikám času. Žene mne touha něco dělat a strach z lenosti. Kdybych zůstal nečinně doma, zplesnivěl bych a umřel hlady. Snad bych i přestal kouřit, jelikož bych se nepřinutil jít do trafiky...
* Vyrovnat se se stářím tedy není lehké?
Stáří je iracionální, blbé. Je to stav věčného pochybování. Před dvaceti lety bych mávl rukou, ateď mne mrzí, že si mne třeba na nějaké bezvýznamné recepci nikdo nevšímá. Přitom je pochopitelné, že okolo pana ministra se vždycky někdo ochomýtal, a za rozkošným důchodcem nikdo nezajde. Na co by se ho ptali? Na žlučníkové potíže? Chápete, apřesto je vám nad těmi jednohubkami mizerně. V pokročilejším věku si doléváte kalich hořkosti až po okraj, usrkáváte, litujete se a bojíte se. T řeba nedostatku peněz.
* Nedostatku peněz? To se bývalého ministra snad netýká.
Netýká, samozřejmě! To jen demonstruju další projev stařeckých pochyb. Nikdy jsme se ženou nežili v blahobytu, ale nedřeli jsme ani bídu. Od roku 1991, co se pohybuju v nejvyšších státních funkcích, se naše situace velmi vylepšila, a já přestal počítat. V tom je problém. Dnes, když mám nárok na vskutku panský důchod, se děsím, že to bude asi o devadesát procent méně, než kolik činí můj plat. Budu muset zapomenout na rychločistírny, častěji zhasínat v kuchyni... A nebudu moct být tak štědrý jako doposud. Nejsem jediný stařík, který se obává, že když bude mít míň, tak ho přestanou mít lidi rádi. A že je ztratí.
* V tom případě o tolik nepřijdete.
Typická reakce mladého člověka! Když mi bylo asi tak pětatřicet, setkal jsem se s klientem, který v koncentráku přišel o všechny blízké. Za komunistů dostal nálepku spekulanta, zavřeli ho, protože skupoval zlato. Setkali jsme se ve vazbě a já se ho naivně ptal, proč to, proboha, dělal. Přece na stáří, odpověděl. Dnes už vím, co tím myslel. Neměl strach, že ve stáří nebude mít co jíst, ale že si ho lidé přestanou vážit, protože nebude mít, co by mohl nabídnout, čím zaujmout. Stáří je prostě smutná, zlá věc, věřte mi. A proto je třeba staré lidi včas poslat do penze.
* Právě v soudnictví by však jejich moudrost a zkušenosti mohly být výhodou, ne?
Já si to nemyslím. Starý člověk má sice zkušenosti, vědomosti, ale tíhne k rutině. Přinejmenším. Je ješitnější, méně přístupný kritice, dogmatičtější a vztahovačnější.
* Ale zase může chápat slabosti druhých, je umírněnější.
Není to tak! Dokud jste mladší, díváte se po světě. Potom přijde doba - u chlapa tedy - že se díváte po ženských. Pak v další fázi se začnete dívat po chlapech. Nejdříve proto, abyste sám sebe utěšil, že on je sice mladší, ale vy vypadáte zachovaleji. A pak už se ohlížíte jen po nepříteli. A začnete kombinovat, hledat souvislosti tam, kde nejsou. O člověku, který vás nepozdraví, byste si kdysi řekla, klacek nevychovanej. Ale teď už v tom nevidíte nevychovanost, ale program. Ten člověk na vás šije boudu, chce vás vyšoupnout ze židle, připravit o vliv. Stáří zdaleka není stav ušlechtilosti.
* A co vy, ve které se nacházíte fázi?
Co bych si namlouval, jsem na konci. Ne že bych viděl nepřítele za každým rohem, ale občas mám co dělat, abych takové myšlenky, ty pavouky, vymetl z rohů.
* Když jste tak velmi kritický ke stáří, nechápu, proč jste vzal kandidaturu na ombudsmana. Nebylo by poctivější oprášit staré koníčky a jít do penze?
Objektivně vzato, mohu vám jen přitakat. Subjektivně vzato, nemáme ty mantinely, a tak do důchodu ještě nepůjdu. Jsem prostě takový typ. Ombudsman je pro mne výzva, zajímavá příležitost. Ale i bez ní bych si našel práci, už jsem ji měl vyhlídnutou v archivu. Svou profesi jsem vždy dělal naplno, nemám koníčky, protože na ně nebyl čas. A já tím - popravdě řečeno - nikdy netrpěl.
* To budete ještě šest let přesluhovat?
Těch šest let je doba maximální. Máte pravdu, je dlouhá. Zatím se cítím zdráv. První a poslední infarkt jsem si pořídil v padesáti, přežil jsem ho a je mi dobře. Samozřejmě, hůře nesu pendlování mezi Prahou a Brnem, kde sídlí můj úřad. Jenže mám desatero důvodů, zvláště těch pocitových, proč se v pátek vracet domů, do Prahy. Tedy nepřipadá v úvahu, že bych to tady zrušil a koupil si místo na brněnském hřbitově. A tak budu pendlovat, pracovat, dělat vše, co je v mých silách...
* A co pak? Až zahlédnete rozpaky v očích kolegů?
Otevřu krabici s právní pozůstalostí svého dědečka. Je to vlastně jen jeden zajímavý příběh - spor o dědictví po Bedřichu Smetanovi. Už dlouho si říkám, že se na to chci podívat. Až bude čas. T uhle, když jsem ten fascikl přemísťoval, z něj vypadl bílý list papíru. Na něm dvě věty. Dojaly mne. Psal je táta, měl stejné plány do důchodu. Nikdy však na ně nedošlo. Tehdy jsem mu to zazlíval, dnes chápu. Také hledám záminky, proč k tomu spisu ještě nesednout.
* A co když ty rozpaky už nebudete schopen rozeznat?
Ne, směšný bych být nechtěl. A tak mi nezbývá než věřit, že až se ten okamžik bude blížit, že ho poznám.
* * *
OTAKAR MOTEJL (68) se v roce 1950 rozhodl být advokátem a nikdy nelitoval. Když se na začátku devadesátých let stal předsedou Nejvyššího soudu, měl možnost vrátit se ke svým starým případům, ani jeden však znovu neotevřel. "Nepovažuju je za zvorané. Vždycky jsem se snažil dělat pro klienty vše, co bylo možné." Svou přítomnost u politických procesů v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy často hájil disidenty, nazývá službou první pomoci: "To nebyla žádná advokacie, spíš umělé dýchání pro lidi zahnané do vazebních tepláků. Samozřejmě, občas jsem si připadl jako ten vůl, co dýchá na Ježíška a účinkuje při tom absurdním představení. Ale - co jsem měl dělat? Měl jsem takové klienty odmítat?"
