Potkáváme se v pražské Thomayerově nemocnici, kam jste zavítal se svými kolegy z Ordinace. Jak se vlastně máte? Zdraví slouží?
Kéž by to tak bylo. Já jsem chcípák od dětství. Kdyby mě maminka porodila ve Spartě, tak mě hodí přes plot a byl by klid. Dokonce jsem byl i v této nemocnici jako dítě. Ležel jsem tu se spálou. Říká se, že spálu člověk nemůže mít dvakrát. Já ji měl.
Nemám pocit, že byste vypadal jako chcípák…
To je takovéto předsmrtné vzepětí. Nějak mě rodiče odbyli nebo co. Já teď snídám deset prášků, večeřím čtyři. Nevím, jaké by to bylo, kdybych je nejedl. Občas některé vynechám a pozná se to. Ale dělám, že o tom nevím.
Co vás trápí nejvíc?
Stáří. Stáří mě trápí nejvíc. To pak ty věci nabývají na hodnotě. Bohužel i ty záporné. Vysoký tlak, po infarktu, stařecká cukrovka. To jsou všechno věci, na které jsem si musel zvyknout. Když mi vzali kus tlustého střeva, tak jsem se naučil brát život pozitivně.
Upravil jste si životosprávu?
Copak to v tomhle povolání jde? Po infarktu mi říkali, ať se vyvaruji stresu a ať přestanu kouřit. Tak jsem jim objasnil, že bych byl vystresovaný tím, že bych si nemohl zapálit. Člověk má jít do hrobu zhuntovaný. Byla by škoda ukládat zdravé tělo.
Hrajete v Ordinaci. Co další práce, třeba divadlo?
Spousta kolegů říká, že bez toho nemůže žít. Jedou pořád a pořád dál, umírají na scéně nebo uprostřed záběru, ale já za těch 40 let u divadla jsem se najednou začal cítit takový oddivadelněný. Nemluvě o tom, že je to dneska drahý koníček. Celý život jsem byl na volné noze, až na starý kolena jsem vstoupil do angažmá v Mladé Boleslavi. Je to moje takřka rodné divadlo, dokonce mě tam za scénou máma kojila. Byl jsem tam osm let, ale jak přišel důchod, tak jsem po vzoru svého otce šel do důchodu.
Už jste to déle nevydržel?
Utáhli mě tehdy na to, že je to kamenné divadlo, které nemá kolečka. A když jsem končil, měl jsem osmnáct představení v měsíci, z toho jedenáct na zájezdu. A už mě to hodně zmáhalo.
Takže se teď snažíte víc odpočívat?
Vycházím z toho, že chcípáci vydrží nejdéle. Jsem po otci. Mám po něm pár takových věcí. Někde se dědí šperky, u nás se dědí zlatá žíla. Vydržel do pětaosmdesáti. Umřel na Alzheimera, měli to v rodině, u mámy všichni zase na rakovinu, takže já to mám ložené. Umřu na rakovinu, ale budu prd vědět.
