Proč trváte na tom, aby vaše jméno bylo vždy psáno s malými písmeny?
Mým prvním jazykem byla němčina a v němčině mají všechna podstatná jména velké začáteční písmeno. Tohle je moje malá vzpoura proti celému německému myšlení.
Netajíte se svojí láskou k Praze. Kdy jste ji navštívila poprvé?
Hned po válce, v roce 1946 byli moji rodiče jako američtí občané s okupační armádou služebně převeleni do Frankfurtu. Měla jsem původně studovat na americké univerzitě, ale rodiče mě chtěli mít u sebe, takže jsem šla na univerzitu ve Švýcarsku. Tam jsem se seznámila se slovenskou dívkou Hildou. Její rodina byla za války v Terezíně, kde jí zemřela maminka. Její otec měl továrnu na zpracování vlny, kterou jim nacisté zabavili. Staly se z nás velmi blízké přítelkyně a slíbily jsme si, že se o letních prázdninách navštívíme. V létě 1947 jsem pak přijela do Prahy, odkud jsem zavolala Hildě do Bratislavy. Dozvěděla jsem se, že odjela s otcem do Tater. Byla jsem v Praze úplně sama, navíc jsem mluvila německy a musela si dávat pozor, aby nikdo nepoznal, že jsem Němka. Nakonec jsem zůstala celé dva měsíce a do města jsem se úplně zamilovala. Líbilo se mi v něm tolik, že jsem zašla na americké velvyslanectví žádat o práci - chtěla jsem dělat cokoliv, třeba sekretářku nebo něco podobného, jen abych v Praze mohla zůstat. Mé studium bylo pouze tříleté, měla jsem skončit na jaře 1948 a zpátky do Ameriky se mi nechtělo. Na velvyslanectví mě však zaměstnat nemohli, neboť úřad se kvůli příchodu komunistů právě uzavíral.
Co se vám tehdy na Praze tolik líbilo?
Je to nádherné město, lidé byli velice srdeční. Cítila jsem se bezpečně, mohla jsem kamkoliv jít sama a nic se mi nestalo.
Obávám se, že tohle se od té doby změnilo...
Nevím, ale i dnes se v Praze cítím velmi dobře, pořád jako doma. Jenom škoda, že neumím jazyk, znám pouze slovo "pivo". Moje matka pochází z Jugoslávie, její rodný jazyk mi připadá podobný češtině. Když jsem byla malá, znala jsem trochu slovanských výrazů, ale všechno jsem už zapomněla. Mluvím německy, což je můj mateřský jazyk, a samozřejmě anglicky, ale slovanské jazyky jsou od těchto řečí velmi odlišné. Když jsem se v Praze ptala třeba na cestu, zjistila jsem, že mnoho lidí tam ještě stále nemluví anglicky. Nebo jsou nesmělí, bojí se mluvit, protože jejich angličtina není úplně správná. Neuvědomují si, že cizinci může pomoci každé slůvko.
Co vás v Praze po padesáti letech nejvíc překvapilo?
Mohu posuzovat jen fyzické změny, kterých jsem si stačila všimnout. Před padesáti lety například ještě jezdily na Václavském náměstí tramvaje. Pamatuji si, že nezastavovaly, jen zpomalily, lidé je museli dobíhat a naskakovat do nich za jízdy. Tehdy mi bylo dvacet, takže i to mě bavilo. Také mě překvapilo, kolik je v Praze techniky, každý má fax a e-mail. Já žiji na venkově, severně od San Franciska a velmi primitivně. Topím dřevem, nemám televizi, jen video, abych si mohla promítat svůj film The Brink. Nežiji jako většina Američanů. Moc mě potěšilo, že jsem u lidí na pražských ulicích cítila vřelost. Vzpomínám si, že po válce byli lidé trochu smutní a zaražení, situace pro ně byla tehdy obtížná. Mrzí mne, že jsem neměla víc času, abych mohla zajet i na český venkov, ráda bych viděla všechna ta malá města a krásnou krajinu. Lawrence Ferlinghetti při svém pobytu v Čechách řekl jednu věc, s níž souhlasím. Dejte si pozor, abyste nestrávili příliš mnoho času u televize, mluvte s lidmi. Je báječné, že se zde v Čechách lidé spolu baví i při chůzi.
Tady se naštěstí, na rozdíl od Ameriky, pořád ještě hodně chodí pěšky.
Ano, já jsem z Vídně, to je také město, kde se chodí pěšky, stejně jako v Amsterodamu, v Praze. V Americe se většinou jezdí autem. Vyrostla jsem v Chicagu a vůbec se mi tam nelíbilo. Když jsme se s rodiči vrátili z Evropy, všeho jsem nechala a zahájila své On The Road dávno předtím, než Jack Kerouac napsal knihu toho názvu. Projela jsem stopem Spojené státy a hledala nový domov, místo, kde bych žila. Když jsem v roce 1952 přijela do San Franciska, řekla jsem si - hle, město, kde se chodí pěšky. San Francisko je blízké evropským městům, proto jsem tam zůstala. To se ale stalo před beatnickou érou, ta začala až o čtyři roky později, kdy já už byla uprostřed všeho dění. Znala jsem básníky, jazzové hudebníky, stala jsem se součástí beat generation, která se zrodila v San Francisku a přes New York se rozšířila do celých Spojených států.
Vaše poezie v Česku zatím nevyšla - jak lidé v Praze přijali vaše živé vystoupení?
Představení v divadle Rokoko bylo velmi dobré především právě díky obecenstvu. Byli tam mladí i staří, kteří mi děkovali, jedna paní dokonce plakala. Známý pražský výstředník John Bok mi daroval svůj klobouk, což je největší kompliment, kterého se mi od něj mohlo dostat. V životě prý takto smekl jen dvakrát.
Žila jste obklopena spoustou beatnických spisovatelů, ale váš partner Paul Blake je výtvarník. Jak jste se seznámili?
Paul a já spolu žijeme přes třicet let a snažíme se všechno dělat společně. On maluje obálky pro moje knihy a já zase píšu básně nebo vymýšlím názvy k jeho obrazům. Seznámili jsme se v San Francisku v létě 1967, té době se říkalo Léto lásky, květinová doba hippies. Paul tehdy místo válčení ve Vietnamu vykonával náhradní vojenskou službu v nemocnici. Stále spolu žijeme velmi plný a plodný život, i když nemáme děti, těmi jsou pro nás právě naše knihy, básně, obrazy a sochy.
S Paulem Blakem nejste manželé, nikdy jste nebyla vdaná?
Během let jsem byla vdaná dvakrát a mnoho let jsem také žila sama. V roce 1953 jsem se seznámila s jedním výtvarníkem, žili jsme spolu, potom se rozešli a nakonec vzali. Byli jsme spolu šest let, byl skvělý umělec, ale později se stal zen-buddhistou a přestal malovat. O pár let později jsem potkala sochaře, ten zase byl příliš bláznivý. Potřebuju ticho a klid, takže nás naše kontrastnost nakonec úplně rozdělila. Potom jsem potkala Paula a bylo to, jako bychom se znali odjakživa. Třicet jedna roků putujeme a vyvíjíme se spolu.
Vraťme se k beatnickému období vašeho života. Jak jste si připadala jako jediná žena mezi tolika mužskými kolegy?
Nebyla jsem jediná, i když většina mých přátel opravdu byli muži. Na rozdíl od jiných žen jsem s nimi ale neměla žádné pletky. Vždy se mi líbilo být "jedním z kluků" a oni se ke mně také tak chovali, jinak než k ostatním dívkám. Povídali jsme si, pili pivo. Myslela jsem jen na svou práci a s muži se mi pracovalo dobře.
Který ze slavných beatniků vám byl nejbližší?
Z těch úplně nejznámějších Jack Kerouac. Neznali jsme se dlouho, ale společně jsme zažili několik skvělých okamžiků. Měli jsme podobný jazykový cit, oba jsme psali krátké japonské haiku, a to nás spojovalo. Když jsem v padesátých letech žila v San Francisku, chodíval do mého bytu, většinou až ve dvě, ve tři ráno. Vždy si přinesl svou láhev červeného vína a já pila své pivo. Psali jsme spolu a on býval smutný, protože má haiku mu připadala lepší než jeho. Dost pil, nakonec vždy usnul na podlaze a já byla vzhůru. Ráno ťuk ťuk, přicházel Jackův kamarád Neal Cassady. Jeli jsme úzkými, klikatými uličkami na druhý konec města, abychom se podívali na východ slunce. Nikdy jsme s Jackem nemluvili o nakladatelích nebo o společných čteních. S ostatními, s Ginsbergem nebo Ferlinghettim jsem neměla mnoho společného. Znali jsme se jen od vidění.
Proč je beatnická literatura tolik oblíbená i mezi dnešními mladými lidmi, kteří nemají s Amerikou padesátých let nic společného?
Domnívám se, že mezi léty padesátými a devadesátými je fantastická podobnost. Stejně jako tehdy se i dnes zdá, že nejdůležitější je vydělávat peníze. Mnoho mladých je tím unaveno. Dnes je ale větší šance věci napravit a připravit si svět lepší. Dnešní mladí lidé jsou si toho vědomi snad ještě více než my. My jsme jednali velmi intuitivně, beatniky jsme se nepojmenovali sami, ten název jsme dostali. Žili jsme jinak než ostatní Američané. Amerika po válce velmi zbohatla. Každý měl auto, dobrou práci, hodně vydělával. Lidé pracovali v kancelářích, šli jeden přes druhého, aby se dostali co nejvýš. My v tohle nevěřili, takže jsme se ze společnosti vlastně vyčlenili. Byli jsme také z nejrůznějších důvodů odsuzováni. Například jsem vždy měla přátele různých barev pleti a různých sexuálních preferencí. Mnoho mých přátel bylo homosexuálních, někteří také zemřeli na AIDS. Říkalo se, že život beatniků byla jedna velká party, skutečnost ale byla jiná, nešlo o zábavu a nevázanost, ti lidé byli a jsou především opravdoví umělci.
Všimla jsem si, že jste v Praze kouřila "startky". Byla to součást vašeho poznávání českého životního stylu?
V první řadě nemám moc peněz, s Paulem žijeme více jako lidé v Česku než jako Američané. Do Prahy jsem mohla přijet jen díky pomoci přátel, cestu mi neplatila žádná instituce, nedostávám vládní granty nebo něco takového. K těm cigaretám: Mirkovi Wankovi jsem řekla, že chci kouřit nějaké české cigarety a nechtěla jsem žádné, které by mě stály pět dolarů. Mirek mi poradil značku Start, že je to prý u vás značka pracující třídy. Zachutnali mi, koupila jsem si nějaké i s sebou do Ameriky. Přiznám se, že dost kouřím a také jsem vždy měla ráda pivo. Jsem přesvědčena, že české pivo je nejlepší na světě.
Je něco, co v životě postrádáte?
Co je člověk člověkem, vždycky chce víc. Můj sen je moci cestovat, ráda bych se více podívala do Evropy. Moci dál vystupovat, pracovat s novými hudebníky. Postrádám-li něco, pak to, že jsem nepotkala dost lidí, ale to teď napravuji. V zásadě jsem ale opravdu spokojená. Žiju s báječným člověkem, mám báječné přátele, miluju svůj domov a, musím zaťukat na dřevo, jsem zdravá. Navzdory všem bláznivým rokům pití a flámování, je to zázrak. Myslívala jsem, že se nedožiju třicítky. Asi mi bylo požehnáno.
Musíte mít hodně energie, není mnoho lidí, kteří žijí podle vlastních představ.
Každý může žít takový život, jaký ho chce mít. Existuje jedno rčení - kéž bych ho vymyslela já: Zbavte se strachu - Disappear fear. Jakmile se my sami přestaneme bát, celý svět se přestane bát. Všechno, co chceme, je možné. Důvěřujeme-li si, podaří se nám najít, co hledáme. To jsem si zase uvědomila i v Česku, byla jsem úplně ohromená, jak u vás lidé překonali tu dřívější hroznou dobu a přese všechno zůstali tak živí a vitální. To je neuvěřitelné a je potěšitelné uvědomovat si, jak všechny ty -ismy, komunismus, nacismus, kapitalismus nemají s lidskými bytostmi vlastně nic společného. Každý člověk jde za svým snem a musí v něj věřit, ať se kolem něj děje cokoliv. Nezlomená vnitřní síla pomůže člověku překonat vše.
 ruth weissová |
