Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Optimismus a vitalita Lenky Reinerové

  0:01aktualizováno  0:01
V těchto dnech Lenka Reinerová jezdí po Německu a představuje německé vydání své knihy Všechny barvy slunce a noci, kterou nedávno na český trh uvedlo nakladatelství Labyrint. Správnější je však říci, že Reinerová nyní v sousední zemi prezentuje originál - rukopis se totiž jmenuje Alle Farben der Sonne und der Nacht a do češtiny musel být přeložen.HLASUJTE V ANKETĚ: Který z těchto lidí podle vás nejvíc prospěl České republice?

Pražská rodačka hovoří oběma jazyky stejně dobře, ale během normalizace, když nemohla publikovat a psala do šuplíku, rozhodla "zabydlet se" už pouze v němčině. Má v ní specifickou, takzvanou pražskou dikci a Němci to oceňují.

V roce 1999 obdržela Schillerův prsten za přínos německému jazyku a tento týden, v sobotu 22. března, převezme ve Výmaru spolu s věhlasným španělským spisovatelem Jorge Semprúnem Goethovu cenu.

Předloni jí prezident Havel udělil Medaili za zásluhy. "Jsem samozřejmě potěšena, že jsem se i tady nakonec dočkala jakéhosi zájmu, ale že bych patřila k elitě národa? Já si pod elitou představuju někoho jiného, než jsem já. Někoho, kdo má skutečně velké zásluhy o národ," komentuje Lenka Reinerová s věcností sobě vlastní zařazení do této galerie. Těžko však popře, že její osud je v něčem typický pro století, které skončilo před pár roky.

Proč nedojídala knedlíky
Dětství prožila v pražské dělnické čtvrti Karlín, doma se hovořilo převážně německy. Rodiče vlastnili železářství, ale zkrachovali. Lenka, která navštěvovala německé gymnázium ve Štěpánské ulici, musela školu opustit a hledat si práci. Bylo jí necelých šestnáct.

"Styděla jsem se, když jsem šla po ulici a mladí lidé mi cpali tři sněženky, abych jim dala dvacetník. Chodila jsem do bufetu Koruna na oběd, za dvě padesát obrovská porce knedlíků se špenátem. Skoro nikdy jsem ji nesnědla, protože za mnou už stáli dva tři chudáci a čekali, jestli něco na talíři nezbude," vysvětlovala v rozhovoru pro Hospodářské noviny, proč tíhla k levici.

Černovlasá dívka Lenka se zhruba v polovině třicátých let ocitla v pražské komunitě německých emigrantů. Uchytila se mezi nimi a to jí zachránilo život. V redakci levicového časopisu německých antifašistů Arbeiter Illustrierte Zeitung (AIZ), která přesídlila do české metropole, získávala praktickou novinářskou školu od kritika a publicisty Franze Carla Weiskopfa. Učila se rovněž od "zuřivého reportéra" Egona Ervína Kische.

14. března 1939 si gestapo došlo pro lidi z okruhu AIZ včetně Reinerové. Ta se zrovna nacházela na reportáži v Rumunsku. Jedenáct členů její židovské rodiny zemřelo, ona, zprvu nejvíc ohrožená, přežila. Weiskopf novinářské adeptce zařídil vízum do Francie a ona se mohla "uklidit" do Paříže.

Vzpomínky na Afriku
Ve městě nad Seinou se pohybovala v okruhu českých emigrantů. Po půl roce francouzská policie řadu z nich sebrala. Reinerová se na půl roku ocitla na samotce ve vězení Roquette, pak byla převezena do internačního tábora Rieucros. Její dobří duchové Kisch a Weiskopf, kteří se mezitím přemístili do Mexika, vzkázali: Přijeď za námi, počítáme s tebou!

Podařilo se jí tábor opustit, nalodit se, ale nedopatřením skončila v rozpáleném Maroku, v dalším internačním táboře. "Naštěstí se mi podařilo vymoct si dovolenou na osmačtyřicet hodin, jela jsem do Casablanky a do tábora jsem se už nevrátila. V Casablance bylo tehdy pár usazených Čechů. Schovávali mě po koupelnách, ve světlíku jakéhosi hotýlku jsem přežila žloutenku, vydělávala jsem si psaním korespondence pro jednoho československého obchodníka. Do konce života budu sama sobě vděčná, že jsem v té zoufalé situaci nepodlehla. Afriku jsem si obrovsky užívala. Přírodu, lidi, arabské čtvrti," svěřila se Reinerová v již zmíněném interview pro Hospodářské noviny.

Mimochodem, před několika týdny si Afriku znovu "obrovsky užívala", a to za daleko příjemnějších okolností - na pozvání české a německé ambasády absolvovala čtení v senegalském Dakaru.

Vůbec Reinerové vůle a natěšenost na to, co život ještě může přijít, je obdivuhodná. "Za ty desítky let jsem ji nikdy nezažila mrzutou, pesimistickou, bezradnou. Měla by pro to dost důvodů. Někdy se zlobí, je rozhořčená. Ale vždy oprávněně," napsala předloni do Literárních novin překladatelka Kateřina Pošová v článku u příležitosti pětaosmdesátin Lenky Reinerové. Do toho Mexika se nakonec dostala. Jenom se ta cesta protáhla na půl roku.

Chvála chůze
Stojíme v jejím bytě na Plzeňské třídě, hledíme z okna na protější, přes ulici se zvedající park zvaný Klamovka i na vzdálenější Strahov. "Za pár týdnů se všechno zazelená a moje vycházky zase budou příjemnější," říká spisovatelka, pro niž je chůze bytostnou potřebou.

Asociací přeskočí k drastickým zkušenostem: "Vlastně mi pomohlo přežít i to jejich pitomý chození, k němuž mě v Ruzyni nutili. A taky už jsem z vězení za války věděla, že některé věci si za mřížemi musíte říkat nahlas. Pak teprve jsou. Takže jsem si nahlas říkala: Dobrou noc. Dobré jitro. Ale díky čemu jsem především přežila, to byla fantazie. Byla jsem prostě jinde."

Ze zážitků komunistického věznění, do něhož byla vržena na jaře 1952 a z něhož ji, matku malé dcery, po patnáctiměsíční vazbě bez vysvětlení pustili, čerpá kniha Všechny barvy slunce a noci. Poprvé vyšla v roce 1969 pod názvem Barva slunce a noci, ale náklad skončil ve stoupě.

Když autorka před časem tímto titulem, který psala v letech 1956-1957, listovala, zjistila, že v něm čtenáře i sebe zbytečně ujišťovala, že namouduši nic neprovedla. Léčba Lenky Reinerové z přesvědčení, že komunismus je cestou ke štěstí, nebyla v padesátých letech ještě dokonána. Vyléčení nastalo až během normalizace; na jejím počátku ji podruhé vyloučili z KSČ. Zapřisáhla se, že do žádné partaje již nikdy nevstoupí.

Lenka Reinerová má přání: ráda by se do věznice v Ruzyni podívala, aby konečně uviděla onu chodbu, kterou ji tenkrát vodili se zavázanýma očima. Ono vpravdě kafkovské uvěznění si vysvětluje tím, že za války pobývala na Západě a že za manžela měla interbrigadistu, nadto Jugoslávce a ještě k tomu v Jugoslávii po válce žili, přičemž Moskva jejímu nepoddajnému vůdci Titovi spílala do krvavých psů. Svou roli nejspíš sehrál i autorčin židovský původ, který se během stalinského teroru periodicky stával stigmatem.

Další, už méně bolestivé absurdity se Reinerová dočkala v osmdesátých letech: ačkoliv doma byla osobou nežádoucí a překlady pro Odeon publikovala pod cizím jménem a hlavní zdroj příjmů si zajistila simultánním tlumočením, ve "spřátelené" NDR jí v roce 1983 vydali knihu.

"Věděli, že jsem patřila k antifašistické emigraci. Řekli mi: Zkusíme to. Smlouvu museli poslat pražské agentuře Dilia. Ta po různých průtazích a obstrukcích kývla. Asi jim přišlo blbé zakázat něco, co byla ochotna vytisknout komunistická NDR, která přece byla, jak se domnívali, ještě bdělejší než my."

"V posledních letech nevycházím z příjemného údivu - mám jakýsi úspěch," říká na rozloučenou Lenka Reinerová. Doma jí za poslední dva roky vyšly tři knihy, mezi nimi i ta, která se v Německu dočkala už pěti vydání - Das Traumcafé einer Pragerin, Kavárna nad Prahou. Vzpomíná v ní, jako ostatně ve všech svých dílech, na lidi, které potkala.

"Zdráhám si říkat spisovatelka. Jsem vypravěčka, protože díky tomu, co všechno jsem prožila, nemám potřebu si moc vymýšlet."

LENKA REINEROVÁ

Odkud jsem
Narodila jsem se 17. května 1916 v Praze. Dětství jsem prožila v Karlíně. Maminka byla vyučená švadlena, což nikdy neprovozovala, poněvadž s otcem měli železářství a tomu se plně věnovali.

Čím vším jsem byla
Kancelářskou myší, když mi bylo necelých šestnáct. Dívkou pro všechno v redakci německého emigrantského časopisu Arbeiter Illustrierte Zeitung. Pracovala jsem na exilovém velvyslanectví v Mexiku. Po válce jsem působila v rozhlase v Bělehradě, krátce v rozhlase pražském. Opakovaně jsem byla "profesí" vězeň.
Tlumočila jsem a překládala. Píšu.

Co se mi v životě asi nejvíc povedlo
Jednou v Německu na besedě se mě nějaký člověk zeptal: Můžete nám říct, kdy jste v životě byla nejšťastnější? Odpověděla jsem: Když se mi narodilo dítě.

Můj nejbližší velký úkol
Řekněme můj stálý současný úkol: shodou okolností jsem se jako mladá holka dostala mezi lidi, kteří byli generačně starší než já. Dokonce i můj muž byl o hezký kus starší než já. Nikdo z těch lidí už tu dnes není. Proto chci o těch lidech vydávat svědectví, dokud mi síly budou stačit.

Autoři: ,



Nejčtenější

Leoš Mareš se podruhé oženil. Moniku Koblížkovou si vzal na zámku

Leoš Mareš a Monika Koblížková (Karlovy Vary, 3. července 2016)

Leoš Mareš (41) je od úterý podruhé ženáčem. Na zámku v Litomyšli si vzal svou přítelkyni Moniku Koblížkovou (36)....

Hlásí se další Trumpovy milenky. Playmate prozradila, jak tutlal zálety

Karen McDougalová (vpravo) si v roce 2001 zahrála v béčkovém filmu Aréna

Po bývalé pornoherečce Stephanii Cliffordové se začínají ozývat další ženy tvrdící, že měly sexuální styk s Donaldem...



Amerika nebyl dobrý nápad, pořád jsem brečela, přiznala Prachařová

Mariana Prachařová

Zpěvačka Mariana Prachařová (23) se rozhodla postavit na vlastní nohy a vydala se sama do Ameriky. Tímto rozhodnutím ze...

Lawrencová o úniku nahých fotek: Jako by se mnou spala celá planeta

Jennifer Lawrencová (Toronto, 10. září 2017)

Hvězda filmů X-Men a Hunger Games Jennifer Lawrencová (27) opět zavzpomínala na incident z roku 2014. Hackeři tenkrát...

Anistonové nevyšlo další manželství, s Therouxem oznámili odluku

Jennifer Anistonová a její manžel Justin Theroux (Santa Monica, 17. ledna 2016)

Američtí herci Jennifer Anistonová a Justin Theroux oznámili oficiální cestou svou manželskou odluku. Informovala o tom...

Další z rubriky

Portmanová lituje podpisu pro Polanského, o Allenovi odmítá mluvit

Natalie Portmanová (Los Angeles, 13. února 2018)

Natalie Portmanová (36) patří k nejhlasitějším kritikům poměrů v Hollywoodu. Podporuje hnutí MeToo i Time'sUp. Herečka...

Miloš brzy bude jediný, kdo žádnou herečku nezneužil, žertuje Formanová

Martina Formanová

Martina Formanová (52) žije s manželem, oscarovým režisérem Milošem Formanem (86) už řadu let v Americe. V rozhovoru...

Hvězda seriálu The Crown se po sedmi letech rozešla s manželem

Claire Foyová a její manžel Stephen Campbell Moore (Windsor, 16. června 2013)

Herci Claire Foyová (33) a Stephen Campbell Moore (38) se rozhodli jít po sedmi letech manželství od sebe. Překonali...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na iDNES.cz