Říkáte, že nejlepší věci děláte, když jste v průšvihu. To se vám teď musí se soudním procesem na krku tvořit náramně!
Je to taková obskurní až patologická pravda. Je to tak! I v New Yorku, když mi bylo nejhůř, jsem začal dělat ty nejlepší věci.
Na nedávnou vernisáž vaší výstavy bylo rozesláno šest set pozvánek. Přišlo několik stovek lidí, zacpali středověkou uličku na pražském Starém Městě k prasknutí. Čekal jste takový zájem?
Jsem starej praktik a měl jsem tušení, že to bude možná překvapivý. Ale tohle jsem nečekal.
Ruku na srdce. Přišli kvůli dvěma desítkám drobných nefritových destiček s abstraktními obrazci erotické symboliky nebo kvůli "zvrhlíku" Opočenskému, který je zrovna až po uši v obžalobě za mravnostní delikty?
Asi se přišli podívat na to, co ten zvrhlík Opočenský dělá, když není zrovna zvrhlíkem.
V čem vidíte erotičnost těchto artefaktů? Ve vybroušených oválech, kruzích?
Určitě. A když je ten kamínek navíc probroušený prakticky do blány, tak každému, kdo umí výtvarné symboly trošku rozšifrovat, je to jasné.
Lidi budou omdlívat
Na výstavu chodí denně tak patnáct dvacet lidí. Zatím nikdo nic nekoupil. Když slyší cenu, vyvalí oči a odejdou. Ty nejlepší kusy stojí pět tisíc eur. Není to přemrštěné?
Já jsem říkal, ať ceny radši nikomu neukazujou, poněvadž lidi budou omdlívat a budou je muset křísit. A také jsem si ani v nejdivočejším snu nepředstavoval, že by někdo něco chtěl kupovat. Ta výstava bude cestovat po Evropě, po devíti galeriích. Nemohu si dovolit, abych měl jiné ceny tady a tam, to by mě galerie roztrhaly na cucky. Sběratel by si sedl do auta a jel by si z Lucemburska koupit tu věc levněji sem.
Chcete vůbec něco doma prodat?
Samozřejmě, že chci, ale většina našich lidí, kteří jsou ochotni kupovat umění, si myslí, že umění je ruční práce a že za to umělci nemůžou žádat víc než pár šupů. Já už dávno vystavuju v zahraničí, mám věci v mnoha muzeích, jsem v jiné kategorii. A jestli někdo z těch peněz omdlívá, tak proto, že předtím viděl nějaké obrázky za dvacet tisíc korun a připadá mu to absurdně dražší. Ta absurdnost nespočívá v tom, že je moje práce absurdně předražená, nýbrž on je jenom absurdně neinformovaný.
Jestliže se někteří kritici ptají, zda vaše obrovitá kamenná díla mohou být vůbec nazývána sochami, tak přece jen jiní vás uznávají. Vyjadřujete prý mohutnost paměti kamene, plastiky mají nápad a fascinaci, je v nich kultovní vztah dávných civilizací k přírodě. Myslíte si, že po vašich abstraktních skulpturách někdo opravdu touží? Mít váš šutr na zahradě?
Měl jsem nedávno výstavu v Americe, byl to enormní projekt, stál mě jmění, šest tun kamene v kontejneru tam odtransportovat lodí! Výstava byla úspěšná, ale nejšťastnější jsem byl z toho, že ze všech soch tu největší a nejlepší si oblíbil americký dramatik Edward Albee. A vypadá to, že ji koupí.
Kolik měla cenu v katalogu?
Kolem dvaceti tisíc dolarů.
Před několika dny jste se vrátil z Berlína. O čem jste tam jednal?
Jsem vděčnej osudu, že bych se mohl dostat k velkému příběhu o lidské solidaritě, který má být na věky připomenut. Uvažuje se o postavení pomníku v rámci projektu Rilkovy nadace Historie nezná bezejmenných hrdinů. Mám šanci, že bych mohl být jeho tvůrcem.
Pokud ano, jak bude ten kámen vypadat?
Zrovna na něm sedíme. Je to sedm a půl metru vysoký žulový monolit, těžký asi sedm tun. Měl by se tyčit v Berlíně na Pražském náměstí jako Jákobův žebřík.
Počkejte, to byl ten žebřík sahající k nebesům, po němž - Jákob, ten patriarcha Izraelitů, to tak viděl - sestupují a vystupují andělé?
Ano, ten. Můj žulovej by měl mít symbolizované šprycle a hrdinové z toho příběhu by po něm symbolicky měli vystoupat do nebe, ať už existuje či ne.
Jaký je ten příběh?
Existoval jeden muž třetí říše, člen NSDAP, ale extrémně slušný člověk. Zjistil, že ve věznici v Berlíně sedí lidé z Československa, první odboj, Šámal starší a tahle parta. Pomoct ven jim nemohl, ale zařídil, aby poslední týdny života žili jako lidské bytosti. A tenhle Felix Hazerick zařídil i jiné věci. Děti Šámala mladšího, který byl popraven za heydrichiády v Ruzyni, byly dány na převýchovu do německé zámožné rodiny. Byli to slušní lidé a ten Hazerick zprostředkoval, že napsali paní Šámalové, ať se o děti nebojí, že až skončí válka, že si je bude moci vzít zase domů. Paní Šámalová přežila koncentrák a její děti se opravdu vrátily.
Výjimečný příběh, opravdu. Jak skončil?
Když paní Šámalová zemřela, její děti, už dávno dospělé, se usadily v Německu.
A hlavní hrdina příběhu, pan Hazerick?
Byl popraven.
Panáky tam nedám
Vaše nejznámější plastika, pomník bratří Čapků na pražských Vinohradech, je blok dioritu s kruhovými děrami skládající písmena jmen Josefa Čapka a Karla Čapka. Je to tak nefigurativní, že si tam mohu představit vydírkovanou jakoukoli jinou dvojici jmen, třeba manželů Zátopkových. Řeknete mi, že jsem naivní, že jsem nic nepochopil?
Ne, to ne. Máte pravdu, tohle si tam můžete představit. Jenže pomník dvěma bratrům, kteří si byli velice blízcí a oba zahynuli vinou nacismu, je velice těžké abstrahovat. Nechtěl jsem, třeba po vzoru kolegy Zoubka, dělat dvě figury, které zrovna klesají někam ke kolenům. Tak jsem radši zvolil úplnou abstrakci. Každý, kdo ta jména zná, si umí představit, jak ty lidi vypadali. A pokud ne, tak je blbej a má si zajít do knihovny. Nepotřebuji tam dělat nějaké figurky.
Ale mnozí lidé to čekali...
Ano, čekali, že tam dám nějaké dva panáky. Mnohokrát jsem tu otázku slyšel, když jsem šel kolem a někdo mě poznal, kdy tam konečně ty panáky dám. Já tam žádné panáky dávat nemíním, to slibuju. Nebudou tam. Ti bratři jsou tak významní, že jsou navěky v tom krásným kameni. Provrtali se i přes ten šutr.
Je známá historka, jak z obrovského kvádru mramoru, který byl štípnutím pokažen, vytesal Michelangelo nejproslulejší sochu světa - Davida. Kdybyste před tím kvádrem po pěti stech letech stál vy, jak byste ho uchopil?
Michelangelo říkal, že v každém kameni je socha. Já to trošku parafrázuju a říkám, že v každém kameni je díra. Jenom ji stačí vyvrtat.
|
Pavel Opočenský |
To se mi zdá trochu málo.
Jsou jiné doby a jiné přístupy a já miluju negativní prostor. Když udělám díru skrz kámen, tak možná vyjadřuju jistou míru sexuality tak jako daleko víc ten úžasnej David, který je tolik sexy, že ženám vlhnou oči, když se na něj podívají. Já si myslím, že díra v kameni je taky nesmírně sexy, člověk ale musí vědět, jak ji pojednat.
Takže co vy byste si počal s oním mramorem?
Michelangelo jej změnil a udělal z něj Davida. Já bych ho neměnil. Já bych ho vyvrtal a nechal tak, jak je.
Ale lidská postava je pro sochaře tou největší výzvou, která jde staletími, u nás od Parléře přes Brokofy, Myslbeka, Štursu až k vašemu kolegovi Zoubkovi. Vás tato výzva neláká?
Ne. Možná že bych měl dát za pravdu těm lidem, kteří tvrdí, že nejsem sochař. Já asi fakt nejsem sochař. Já jsem tvůrcem objektů. Nevím ovšem, zda to dělá mou práci méně hodnotnou, ale je to tak. Nemám zájem o lidskou figuru, toho už bylo uděláno na milion různých verzí. Mě vzrušuje materiál, já mu rozumím, já ho miluju, já ho nechci deformovat ani znásilnit.
Jak si mám představit vaši práci?
Jako namáhavou. Čtyři pět hodin do kamene mydlím a řežu a odsekávám. Domů jdu jak kůň sedřenej, ale mám fantastický pocit naplnění. Jestli se někdy člověk může cítit jako bůh, tak jedině když něco tvoří.
Jste stále i šperkař a šperky ze slonoviny vás živily při vaší emigraci v New Yorku. Živí vás i teď?
Ty malé věci mě živí dodneška. Zahraniční galerie, ne snadno, nicméně s jistou dávkou snahy jsou schopny ty věci prodat. U každé galerie existuje několik sběratelů, kteří jsou natolik sofistikovaní, výjimeční, že zrovna tahle moje práce je zajímá. Zaplať pánbů za ně.
S umělci jsou často potíže
Nedávno při jízdě autem jsem z rádia zaslechl, bylo to v němčině, že český sochař Opocensky ztrácí na Západě kredit vzhledem ke svým mravnostním deliktům. Pocítil jste to?
Některé galerie se to dozvěděly, tak se mě na to zeptaly. Vědí, jaký sem a že jsem se nedopustil něčeho, za co bych se musel extrémně stydět. Pokud se můžu za něco stydět, tak za to, že mám rád mladý holky a že některý z nich holt nebyly zletilý. To, že to na nich nebylo vidět, už je jiná věc. Všichni lidi, co mě znají, vědí, že nejsem žádnej dobytek.
Dolehly ohlasy na proces i do Ameriky?
V New Yorku, tam teď cestuju, budu mít před sebou oříšek, protože tam jedna dáma českého původu, která spolupracuje s jistým muzeem, rozšířila fámu, že jsem zneužíval jedenáctileté děti. To je nepříjemné. Těm, kteří tomu uvěřili, doufám, že jich nebude moc, to bude těžké vysvětlovat.
Staletími se vleče názor, že umělci mají své vnitřní právo na své pojetí toho, čemu se říká morálka. Myslíte se si to i vy?
Určitě si mnohý umělec klade tuhle otázku dokolečka, a ne každý najde polohu dostatečně vstřícnou společnosti, aby nebyl na potíž. S umělci je často potíž. Jestli si Polanski klade otázky ve svých filmech, na které úžasně odpovídá, a měl přitom nějakou třináctku v posteli, tak máme teď mít dilema, co si o něm myslet? Dilema nemáme, selhala jeho soudnost s tím děvčetem, ale neselhala v chápání života a společnosti. Totéž se týče Woody Allena, totéž Vladimira Nabokova. Kolik lidí mám jmenovat! Schiele musel opustit kvůli mladým holkám Český Krumlov.
Kdybyste byl zákonodárcem, jakou hranici trestní odpovědnosti byste navrhoval za pohlavní styk?
Třináct let. V téhle zemi, jakou já mám zkušenost, co ty holky vyváděj, tak bych dal třináct. Proč je to možné ve Francii, a ne tady? A v Holandsku je to dvanáct let, u několika našich sousedů čtrnáct.
Stojí za to nějakému umělci pardonovat, že v životě ujede?
Já netvrdím, že žádám o pardon, já vím, že jsem udělal chybu, že si trest zasloužím. Žádám jenom o rozumnou a spravedlivou polohu trestu.
|
V ateliéru |
 Sochař, šperkař a kočovník Pavel Opočenský |
